Ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů. Izraelští starší přišli k Samuelovi s obvyklými lidskými představami: Vládnou nám lidé, kteří propadli lakotě, berou úplatky a převracejí právo. Ať už někdo konečně dosadí někoho poctivého. Kdo řekne dost těm podivným soudním rozhodnutím.

Izraelským starším nedošlo, co nedochází ani dnešním lidem: Co když bude ten někdo nakonec stejný, jako Samuelovi synové. Co když nakonec také bude myslet jen na sebe?

Vždyť kdo by se býval nadál, že Samuelovi synové budou ničemní? Kdo jiný by se měl po Samuelovi ujmout soudu a správy veřejných věcí. Vždyť ti už od mala, doma, viděli, co je správné. Vždyť jim šel jejich otec příkladem.

Takhle to ovšem nefunguje, jak si nakonec každý sám může uvědomit. Za prvé že je někdo dobrý člověk ještě neznamená, že je také dobrý rodič. Jedna věc je dobře žít, dobře vychovávat ještě jiná věc. Za druhé, jak jsme mnozí jako děti chtěli být jako rodiče, od jistého věku jsme naopak chtěli dělat vše jinak. Na dobrém základu se v dospělosti lépe staví – pokud ovšem je vůle stavět a tu už musí mít každý sám. Povedené děti jsou dar od Boha, ne výsledek snah rodičů.

Když ovšem ani podle dobré rodiny nejde zaručeně, s jistotou vybrat dobré předáky, tak podle čeho? Podle čeho má Samuel vybrat dobrého vládce? Jako totiž nikdo úplně neví, jak by se zachoval uprostřed hořícího domu nebo kdyby spatřil v řece tonoucího, jako nikdo dopředu neví, jak se zachová ve vřavě bitvy, tak také o nikom nejde dopředu říci, co s ním udělá moc.

A protože nikdy nemůžeme vědět, co s kterým člověkem moc udělá, je nejlepší nikomu příliš moci nedávat.

Po pravém opaku ovšem touží izraelští starší. Nejen že bláhově hledají člověka zcela spravedlivého, bez chyb, aniž by takový na zemi byl. Ruku v ruce s tím jde další lidský blud: Totiž že změna zákonů přinese nápravu lidské duše. Sebelepší zákony však nedovedou stvořit dobré srdce. Dovedou bránit zlému, proto přece jsou dobré. Zákony nedělají věci dobrými, jen brání tomu, aby byly ještě horší. Dobré věci však vždy vzcházejí z dobrovolnosti.

Té se samozřejmě mnohdy nedostává. Na dobrovolnosti však byl Izrael tehdy založen. Dobrovolně – proto také ne vždy spolehlivě – poslouchal lid své starší. Protože byli – starší. Ti dobrovolně vládli – protože byli starší a věděli, jak by to jinak vypadalo. Dobrovolně chodili za soudci řešit své spory – raději, než aby na sebe vytáhli nože. Lid měl starší, kteří měli na svých lidech zájem. A soudce, kteří pro změnu neměli mít na ničem osobní zájem. – Když se totiž člověk o něco stará, něčemu věnuje síly, má to vždy za dobré a tak nedovede věci posoudit tak, jako ten, kdo je nestranný. Proto musí být ještě soudci. – Kromě předáka a soudce tu byl ještě prorok. Ten ani pro nikoho nic nezařizoval, ani nemohl nikoho dát potrestat. Když nic nemohl, na co tedy byl? Vždyť on jen mluvil .A přece prorok byl z nich nejdůležitější.

Starší totiž, nebo soudce, řeší problémy, které už nastaly. Jen prorok však může způsobit, že problémy vůbec nenastanou. Zákon řeší, co bylo, co se stalo a nedá se odestát. Minulost. Ale proroctví, byť třeba nejdřív ohlašuje zkázu, hlásá také většinou, jak se jí vyhnout a při všem hrozném končí v tom, že budoucnost patří Bohu a že bude lépe. Evangeliem.

Přece však prorok není vítán. Prorok říká soudci, že nad ním je ještě jiný soudce, který vše vidí. Prorok říká staršímu, že je nad ním ještě starší – ten, který je od věků, který je věčný. A prorok ovšem říká chudému, že pod ním je ještě někdo potřebnější, než on sám. Pravý prorok nemá jiný metr na soukromý život uklízečky a na soukromý život ministra. A ovšem ale, pravý prorok kárá lakomství chudáka jako lakomství milionáře.

I tak jsou ho někdy lidé ochotní poslouchat a ne každý prorok skončí ukamenován. Lidé poslouchali, co Samuel říká. Snad si i říkali, že je to pravda. Potíž ale byla v tom, že si řekli: Pravda nic nezmění. Je třeba rázných činů. A tu je jádro. Proto Bůh řekl: Nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval.

Tam totiž kraluje Bůh, kde jdou věci tak říkajíc pomalu, složitě. Tam, kde je zjevné, že nikdo není zcela bez chyb, kde se to nemusí tajit. Tam kde každý někdy musí uznat před soudcem chybu a vzít, ač nerad zpátečku. Tedy tam, kde se vyznává vina a ovšem také číní účinné pokání. Tam kraluje Bůh, kde se lidé musí domlouvat, dokud se nedomluví. Tam kraluje Bůh, kde to, tak říkajíc, drží jen na čestné slovo, kde nesoudržné přece drží pohromadě. Tam, kde se pravda musí někdy složitě hledat – a přece se hledá a nachází.

V takovém uspořádání to však musí jako v každém důvěrném vztahu, jako v manželství, jako v přátelství: Musí být vůle z obou stra: Nesmí jen jedni stále obviňovat a druzí se stále jen kát. Jedni jen požadavky vznášet, druzí je plnit. Ale každý se musí dovolávat jen těch práv, které má od Boha – kvůli Bohu. A každý se musí kát zejména kvůli Bohu, ne kvůli člověku – protože jen Jeho má za soudce.

Kde si lidé práva sami berou a naopak, kde si sypou popel na hlavu, jen aby měli pokoj – zkrátka, kde je mírou všech věcí jen jak se cítím já sám a nebo zase jen jak mě vidí někdo druhý – tam, kde jde jen o člověka a ne o Boha, tam také bude člověk vládnout.

A to už potom ale nemůže být člověk ledajaký. To už musí být člověk, který je zdaleka vidět a slyšet, nad kterým lidé žasnou. Protože ten člověk má zastat úkol, který správně patří jen Bohu. Kralovat lidem. Na to se nehodí nikdo z lidí a tak musí Boha svou nádherou alespoň chabě dotahovat.

A tak řekl Bůh Samuelovi, ať oznámí lidu právo krále, které zní:

Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů.

Také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám otroky a otrokyně a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.

A Hospodin neodpoví, protože na všechny tyto věci má každý vladař skutečně právo od Boha: Na stálou armádu. A na luxusní vůz. A na život na vysoké noze a na bohatství. Zní to hrozně, ale má na to právo. Protože chudých vládců si nikdo neváží. Vždyť i nám skoro dvacet let vládli původně chudí lidé z panelových bytů běžných profesí, kteří, ani když si u moci polepšili, nemohli se rovnat skutečným našim boháčům. A téměř nikdo si jich valně nevážil a raději si nakonec zvolili opravdového miliardáře a tím teprve nepohrdají, tomu majetek a sluhy nezazlívají. Vždyť i nakonec jediný náš prezident, kterého si lidé všeobecně a trvali vážili, Masaryk, jezdil na koni a bydlel v luxusním zámku, ne v nějaké vilce někde v příkopu, byť v Jelením.

A na celém světě to není jiné. Podle světového průzkumu je nejpopulárnějším politikem vůbec thajský král, který sedí na trůnu ze zlata – právě proto, že sedí na trůnu ze zlata. Prezidenta mnohamilionové Evropy málem lidé neznají jménem – protože chodí v obleku úředníka a na dovolenou jezdí dálkovým autobusem. Americký prezident má alespoň tryskáč a pancéřové auto – kadilaka. Proto ho známe.

Takový je soud Boží nad člověkem. Protože si lidé neváží chudáka, který bydlí u nich v domě – protože je chudý, jako si lidé neváží často ani sami sebe, jen proto, že jsou chudí – tím méně snesou, aby ji někdo, kdo není vyloženě bohatý, vládl. A proto Bůh nad lidmi dosadil většinou boháče, aby jim vládli a proto také téměř nikdo nezůstane u moci chudý.

Jak jsme však řekli o proroku: Ohlašuje soud a zpustošení, nemilé, kruté pravdy. Ale po tom všem nakonec – za dlouho třeba, ale nakonec přece – končí pevnou nadějí a ohlášením radosti. Na konci našeho příběhu, po tom, co vyslechl nemoudrou odpověď shromáždění starších, řekl Bůh jen úsečné: „Uposlechni je a ustanov jim krále.“

Člověk nevěděl, co říká a kam to povede. Bůh však ví, co říká a jeho slovo vždy dojde cíle. Člověk zamýšlel zlé, Bůh to proměnil v dobré. Na konci času poslal lidem za vládce pravého člověka – a přece i pravého Boha, nerozděleně i nesmíšeně. Krále chudého, na oslátku, kterého děti v chrámě oslavovali voláním Hosana Synu Davidovu. Trpěl pak potupu jako nejchudší s chudých, přece však usedl na trůnu Otci po pravici: O něm v knize posledních dnů čteme:

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Amen