V Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Ovšem je Bůh Všemohoucí, je nade vším, může vše. Proč musí sám se sebou svět usmiřovat? Nemohl prostě říci: Smažme to, vše odpuštěno?

Ne, neboť jak jsme četli jinde, Bůh nemůže být nevěrný sám sobě. Bůh není jen milosrdný, je také dokonale spravedlivý. Jedno bez druhého ani není možné. Nemohl se smilovat, kdyby se před tím nehněval. Bůh je ten, kdo vše dobře stvořil, kdo dal věcem dobrý řád. Kdyby mu bylo jedno, že se nedodržuje, nebyl by milosrdný, ale lhostejný. Když má boháč několik sídel, ani neví, co mu roste v zahradě. Ale když zasadíme jablůňku a někdo ji po třech retech růstu a opatrování zlomí, jsme plni hněvu. Bůh je jako ten zahradník, který zná cenu věcí. To, že v něm hřích vyvolává hněv, to první ukazuje jeho dobrotivost. Ví, co je dobré, není lhostejný, když se to svévolně ničí.

Touha po spravedlnosti je stejně základní jako touha po lásce. Má-li přispět k tomuto ekumenickému setkání něčím evangeliským a reformovaným, pak: Jan Kalvín udává touhu lidí po spravedlnosti jako jeden z důkazů toho, že v skrytu každý člověk stejně předpokládá, že Bůh je. Všichni lidé, i lidé velmi hříšní, mluví o spravedlnosti se samozřejmostí. Přitom v tomto světě nikdy nic takového, jako dokonalá spravedlnost nebylo. Vždy je alespoň někdo nevinný potrestán, vždy nějaký viník unikne. Pokud není spravedlnost pro všechny, pokud je spravedlnost někdy nespravedlivá, už to není spravedlnost. A i když nic takového jako spravedlnost na světě nikdy nebylo, stejně všichni čekají, že by nějak měla být? Proč? Všichni totiž tuší, že jeden je Soudce světa.

Proto mají lidé zálibu v detektivních příbězích, kde zločinec je nakonec vždy dopaden. Proto lidi fascinují katastrofické filmy, kdy jaksi soud přichází na celý svět. Protom lidé s jakousi vášní co chvíli očekávají konec světa, ba někteří si staví kryty a učí se přežít po skáíze civilizace. Před lety jsem za povodní viděl lidi na pražských nábřežích, kterým při pohledu na valící se vody jaksi svítili oči. Ne ze škodolibosti ale spíš v jakémsi podvědomém očekávání, že nastává soud.

Nakonec, na první církvi nevadil těm z židů, kteří neuvěřili, ani tak Kristus sám. Ale spíše ta myšlenka, že by mohl zbavit i těch hříchů, od kterých nemohl očistit Mojžíšův Zákon. A dodnes, když se pořádně zeptáte, vadí naším přemýšlivějším současníkům právě ono Boží odpuštění jen tak.

Spravedlnost potřebujeme. Ale když o ní přemýšlíme důsledně a poctivě, zjišťujeme, že se týká i nás. Že i my budeme usvědčeni jako ti, kteří přispěli k záhube spravedlvého. Že i my jsme hodni, aby nás povodeň zaplavila. Jen pokud budeme mít stále na paměti spravedlnost Boží, to, že právě naše hříchy jsou ty, které Bůh nemůže odpustit jen tak, pak budeme dobrými svědky toho smíření. Pokud si v tuto chvíli můžeme vzpomenout na něco, čeho před Bohem litujeme, co je na nás v nepořádku, pak jsme dobří poslové evangelia.

Těm, kterým máme evangelium nést, je naše schopnost rozeznat vlastní chyby ještě lepším svědectvím, než naše skutky dobré. Ty se ostatně mají konat ve skrytosti. Ale má být patrné, že ač je při nás ještě mnoho slabosti, Bůh nás pro Krista přece přijímá. Pak i ti, kterým svědčíme o Kristu, najdou odvahu rozeznat svůj hřích: Tehdy, když vidí, že hřích vyznat jde. Že výsledkem doznání není pekelná propast, ale vykoupení v Kristu.

Tehdy, když uvidí, že opravdu spoléháme na to, že jeden zaplatil za všechny. Spravedlivý za nespravedlivé. Řekl jsem, že Bůh nemůže zapřít sám sebe. Je věčně živý a život sám. A přece Kristus opravdu zemřel. Bůh je dokonale spravedlivý. A přece nechal dokonale spravedlivého zemřít a nás nespravedlivé uniknout bez trestu. Bůh je dokonale milosrdný – a přece se nad vlastním Synem nesmiloval, i když jej prosil.

Když tedy mluvíme k tomuto světu, nemluví za nás naše činy. Mluví místo nás ten, který jediný má právo si stěžovat na nespravedlnost, protože on vysel na kříži a volal „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ a odpověď nedostal. A přece právě ten říká: dejte se smířit s Bohem! Amen