Jak groteskní vlastně byla situace s nalezením Zákona. Písař Šáfan přišel za králem a povídá něco v tomto smyslu: ‚Vybrali jsme z účtu, zaplatili fakturu za opravu kostela. Jo a taky jsem tam našli tohle.‘ Představte si to – před vámi leží neznámá kniha. Se slavnostním pocitem ji berete do rukou. Obracíte stránky a zjišťujete, co všechno by mělo být jinak. Chytá vás závrať a nakonec už je to jenom pád bezednou šachtou, kde už není nahoře ani dole. Zmizí půda pod nohama. Stižen takovou motolicí béře se král k prorokyni Chudě. On, král, mladý muž na vrcholu sil k poněkud obskurní prosté ženě. A přichází úleva, srdce obejme pokoj:

„Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Bohem, když jsi uslyšel, o mluvit proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, protože ses přede mnou pokořil a roztrhl jsi své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův. Proto tě připojím k tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo a na jeho obyvatele.“

Stejně i já jsem se zhrozil. Tedy, tak nějak jsem vždy věděl o Bohu, že je veliký a mocný. Hledat jsem ho ale začal až tehdy, když jsem se zděsil vlastního tvrdého srdce, vlastní krutosti a podlosti, když jsem si začal ošklivit vlastní nečistotu. Tehdy jsem začal vzhlížet k Bohu, který je svatý. Na kterém nemůže ulpět nic z lidské špíny. Vzhlížet k Bohu jehož plamen vše očišťuje. K Bohu soudci všeho světa, který svým soudem navrací věcem dobrý řád. I za tu cenu, že bych i snad sám pominul. Oslovovalo mě tedy dílo Jozue, dílo Eliáše a Elíšy. Dobití Jericha, zápas na Karmelu. Mými hrdiny se stali Chizkijáš a Jošijáš, bořitelé model.

Jen mi nedocházelo, proč Bůh ze svého nebeského trůnu sestoupil na zem. A také jsem nevěděl, jak spojit zážitek Boží svatosti se všedním životem. S jeho humorem, dobrou pohodou, s lidskou intimitou. A dlouho trvalo, než se mi začalo otevírat, že právě v Ježíši Kristu se naplňuje Zákon, že v něm se naplnilo očistné dílo králů a proroků. Že on je pravý král, prorok i kněz. Kněz, který slouží čistou bohoslužbu, který sám sebe předkládá jako neposkvrněnou oběť za hříchy světa. Olivová hora je větší než hora Karmel – ta noc v Getsemane plná hrůzy a lidského strachu z konce. A slova ne jak já chci, ale jak ty chceš, modlitební boj Ježíše je větší než boj Jozue.

Teprve v něm jsem mohl zahynout světu. Protože bez něj, jen se zákonem, jsem nemohl obstát. A i když jsem považoval za správné, abych v rámci Boží očisty i já sám zahynul, přesto se mi vlastně do toho moc nechtělo. Ale s ním jsem mohl zahynout, abych spolu s ním ve velikonoční neděli mohl vstát novému životu a na konci časů životu věčnému. V něm se smiřuje lidská touha po čistotě i touha po životě se vší jeho upoceností a ulepeností. V něm se smiřuje nebeská důstojnost i grotesknost lidského života která nás přece hřeje u srdce. V něm je soud, ale i zproštění viny.

A stejně jako král Jošijáhu jsme na tom i my, nyní povolaní do služby. Spatřujeme, že v církvi, chrámu Kristova těla, je mnoho zanedbáno, mnoho zpustlo. Pátráme tedy po pokladu, který by posloužil k obnovení tohoto domu k jeho zamýšlené slávě. A jak jsme tak hledali a tápali ve sklepních prostorách tohoto domu, dole, u jeho základů, nalezli jsme knihu Zákona. A nalezli jsme i církevní otce, sedm ekumenických koncilů. A nalezli jsme reformátory. A zhrozili jsme se. Ale to vše nakonec přináší pokoj. Protože kdo se bojí Boha, nemusí se bát už ničeho jiného. Totiž to, co pociťujeme před Boží slávou není strach, ale bázeň. Bázeň je něco jiného než strach. Bázeň pociťuje dítě před Mikulášem a u rozžatého vánočního stromku. To je bázeň. Bázeň pociťujeme za zvuku varhan a při zpěvu chorálu. Bázeň naplňuje kazatele, který stoupá na kazatelnu a snad i jeho posluchače. Bázeň pociťujeme, když vkládáme do úst chléb a pijeme víno svaté Večeře.

To, co jsme nalezli, leželo často již dlouho ve sklepě. Tak dlouho, že když to teď vynášíme na světlo, je to vlastně nové. Já chci být, bratři a sestry, tím farizejem, který se stal učeníkem království božího, z prvního čtení. Domnívám se totiž, že novým lze být jen tak, že za své přijmeme staré. Slovo Boží zůstává na věky, to staré, co jsme zdědili po otcích, se již nemění. Ale my jsme jiní a tak i to, jak naložíme s dědictvím, které jsme přijali, bude jistě něco nového. A nebo můžeme stavět na zelené louce. Udělat si nový obraz o Bohu, podle své doby a svého vkusu. Nejsou to však ty bohové, udělaní lidskýma rukama? Nejsou to ty modly a posvátné kůly, které vyklátil Jošijahu?

A ještě o jedné věci chci mluvit. S bázní, s patřením na Boží majestát, se pojí i krása. Pokud by nebylo Boha, který je zcela jiný, který je mimo tento svět, odkud by se brala krása? Protože v tomto světě lze vše převést na nějaký účel. Ale pokud mluví Bůh, svět se svou účelností to nemůže pojmout. A to je krása – něco, co má smysl samo o sobě. Co se nedá prodat, čím se nedá zatopit, co nevynáší. A tak i král Jošijahu, po to co seznámil lid se slovy Zákona, slavil s ním slavný hod Beránka, velkolepou slavnost. A tak i my jsme skrze starou věrouku nově objevili Bohoslužbu. Každý se tedy v pokorném srdci otevři tomu novému, co od Boha přichází, byť si to k nám třeba promlouvá z pět set let starých spisů.