Introitus: Žalm 139, 1–16
164
Vstupní modlitba: Prosíme tě, všemohoucí Bože a náš Otče, abys očišťoval každý den naše svědomí, tak aby v nás tvůj Syn a náš Pán při svém příchodu našel pro sebe připravený příbytek. Jemu s tebou a s Duchem svatým budiž vzdávána čest a sláva na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 23, 16–23
275
2. čtení: Daniel 5

To úplně první, o čem se v knize Daniel mluví, jsou posvátné nádoby. Jako by ty nádoby z chrámu bylo třeba zmínit především, skoro jako by o nich měla být celá ta kniha. A dnes, v příběhu posledního babylonského krále, se o nich mluví znovu.

Dnešní příběh nám ukazuje, že na některé věci se prostě nesahá – protože jsou svaté. Že věci mohou být svaté, potvrzuje sám Kristus v dnešním prvním čtení, když říká: chrám posvěcuje, oltář posvěcuje.

Samozřejmě, žádné věci nevážou samotného Boha. Bůh sám dopustil zničení svého vlastního chrámu, Bůh sám konečně dopustil, že posvátné nádoby padly do rukou babylónského krále. Bůh nebyl vázán zachovat svůj chrám ani podruhé, kdy jej v roce 70 zničili Římané. Bůh skutečně nemůže být vázán k nějaké věci.

Ale člověka posvátnost zavazuje, člověk tím dává najevo pokoru před Bohem. Již když Šalamoun postavil chrám, řekl: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ A hned potom mluví o tom, že člověk se bude obracet v modlitbě směrem k tomu chrámu, že člověk tam před oltářem bzde skládat přísahu svému bližnímu, že to bude místo, kam bude moci přijít i cizinec a před tím domem se modlit a tak pozná Boží moc, až ho Bůh vyslyší. Pro člověka tu posvátné věci jsou, aby dal na jevo, že nemá všechno v rukou a že nemůže tedy všechno do ruky vzít, jsou tu pro něj, aby měl jak dát nejevo pokoru před Bohem.

Aby věděl: tohle a tohle mi patří a můžu s tím dělat, co chci. Ale Bůh je Pánem nejen na nebi, ale i na zemi. To je poznat z toho, že z věcí, které na světě jsou, mu některé patří. Jako neberu bez dovolení věci svého bližního, tím spíše věci Boha. Tedy: Žádná věc neváže Boha, ale některé věci jsou nedotknutelné pro člověka, protože není všemohoucí a vševědoucí.

Že má smysl, aby něco bylo nedotknutelné, můžeme poznat už z vlastní výchovy v dětství. Na co bylo zakázáno sahat: Na obrazy v galerii. Na čočku fotoaparátu či sklo brýlí, na televizní obrazovku, na čerstvě umyté okno, možná na výlohu obchodu. Co mají ty věci společné? Člověk se na ně dívá, člověk se jimi dívá. Každý člověk skrz to nebo na tom může něco vidět. To je smysl posvátných věcí: Člověk skrze ně něco důležitého vydí, něco podstatného se tím učí. Proto na ně nehmatá.

Král Belšasar má dojem, že se ničemu již učit nemusí. Vždyť je na vrcholu největší říše své doby. Možná si tím však úplně jistý není – ostatatně, Babylon je ve chvíli jeho hostiny obležen Peršany. Tento národ horských pasáků koz překvapivě nedávno porazil babylonské vojsko v bitvě. Možná tedy celá ta hostina má přesvědčit úředníky, manželky a konkubíny: Máme to všechno v rukou. Že zrovna nádoby z domu Boha nejvyššího, Boha nebes, musí dát přinést! Jak mu řekl Daniel: „Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil.“

Boha, který všemu dal tvar, Belšasar nevelebil. Sám se cítí jako ten, kdo všemu dává tvar, vše pořádá – tak se mají cítit i jeh hosté. Člověk však nevydrží se něčemu neklanět. A tak se, dalo by se říci, klaní materiálu: chválili bohy zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné. Belšasar velebí všechno to, z čeho se dá něco vyrobit. Zdroje tu jsou, jak bylo kdysi řečeno. Sledujeme často i v našem čase: Že jsou na něco peníze jako by znamenalo, že zrovna to se musí udělat. Je na to dotace, tak to postavíme, je na to dotace, tedy to budeme dělat. A nebo ve vědě často kroutíme hlavou nad podivnými experimenty, kdy se něco udělá jen proto, že to udělat jde. Zkusme lidem zavést dráty do hlavy – protože, technologii už na to máme. A tak, kdo se neklaní Bohu, začne se klanět svým možnostem, svým zdrojům. Začne dělat věci jen proto, že může. Více, bude se cítit povinen dělat to, k čemu má příležitost, ne to, co pokládá za správné; možná ani ne to, co by chtěl. Ale to, na co jsou ty zdroje.

Ale Belšasar ve skutečnosti nemá všechno v rukou. Žije v paláci, který zbudoval jeho děd Nebúkandnesar, uprostřed říše, který zbudoval jeho děd Nebúkadnesar. A i ten, který to všechno zbudoval a věděl jak, i ten hořce poznal, že nemá všechno v rukou. Co teprve tento vnuk, který neví, jak se buduje říše, který neví, jak se staví palác. Ten tím spíše nemá nic v rukou, jen žije z těch nahromaděných zdrojů. Trochu podobně, náš čas se holedbá technickou vyspělostí, ale stále častěji se stává, že na opravu nějakého zařízení nebo třeba i bankovního systému je třeba povolat nějakého důchodce. Mnoha věcí užíváme, ale postavit by je dnes už málokdo dovedl. Člověk našeho času řekne s pýchou: Žijeme v jednadvacátém století, často aniž by k pohodlí a vymoženostem doby nějak sám přispěl, chlubí se skutečně dědictvím, zdroji.

Přitom ani ten, kdo to všechno vystavěl, nemá právo se vynášet nad Boha. Daniel připomíná Nebúkadnesara, který říši zbudoval. Právě když už byl na vrcholu, když měl všechny ty zdroje, jeho srdce se stalo podobné zvířecímu. Protože čím se bude člověk řídit, když může všechno a neptá se, co je správné? Sám u sebe, ve svém srdci, najde jen ty pudy, jen to, co má se zvířaty společné. Král Belšasar se vydal na cestu, která už jednou nefungovala, zkušenost předků mu bohužel nijak nepomohla.

Král Belšasar soudil, že může vzít všechno do rukou, vše potěžkat, zvážit, posoudit. Místo toho byl sám potěžkán a zvážen: „Mené, mené, tekel ú-parsín. Toto je výklad těch slov: Mené – Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel – byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres – tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům.“ Amen

274
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 3, 13–18
Požehnání: Já půjdu před tebou, vyrovnám nerovnosti, rozrazím bronzová vrata, železné závory zlomím. Tobě dám poklady v temnotě skryté i sklady nejtajnější a poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Požehnej vás Všemohoucí…
272