Belšazar poroučí přinést zlaté a stříbrné nádoby z Hspodinova chrámu v Jeruzalémě. Belšazar touží po hezkých věcech. A můžeme si ho snadno představit jako zpovikaného mladíka: Vládl v té době totiž teprve pár let jako zástupce svého otce Abonida, který na douhý čas odcestoval. Nebúkadnesar, o kterém jsme mluvili v předchozích nedělích, představuje druh člověka, který touží po úspěchu, moci a slávě. Byl takovým průkopníkem, člověkem, který se vypracoval. Belšazar, nová generace, představuje člověka, který netouží po nových činech, ale jen po nových věcech. Jeho hostina se podobá večírku dospívajících v bytě rodičů jednoho z nich. Prošmejdí celý byt, do všeho nahlédnou, vypijí otcův koňak a z legrace si nasadí maminčin klobouk. Tento král ještě nic nedokázal, ale všechno už chce a všechnou už také má. Co jsme ještě nezkusili, říká si Belšazar. Pojďme teď pít z kalichů toho neviditelného Boha!

Už jen týden a budou Vánoce. Jistě dostaneme nějaké nové věci, na které se těšíme. A toto kázání nechce říci, že se nemáme radovat z věcí, že nemáme chtít nové věci, pokud po nich srdce touží. Nevěřím moc skazkám o vánocích, kdy nikdo nic nedostane a radost je jen z dobrého pocitu. Považuji vysloveně za podlé, pokud někdo věnuje svému bližnímu potvrzení, že místo jeho dárku dostal někdo v Africe kozu. Kozu můžete někomu v Africe věnovat, aniž byste potvrzení o tom dávali někomu, kdo se přitom těšil na dárek. Když tři králové navštívili právě narozeného Krista, nepřinesli mu potvrzení o daru od charity, ale zlato, kadidlo a mirhu. A tak aspoň jedním hezkým dárkem by člověk měl své nejbližší obdarovat, protože, konec konců, dárcem je o vánocích sám narozený Ježíš, jak dobře vědí děti.

Smysl příběhu je opačný: I věci jsou někdy důležité. Ne jen pocity a myšlenky, ale i věci. A i když bylo zbořeno svaté město, Boží chrám i oltář, přece zlaté a stříbrné nádoby stále patří Hospodinu a záleží na nich. Ano, všimněme si: Bůh dopustil pro nevěru lidu zničení svého chrámu. Ale Boží věci, nádoby z toho chrámu, stále patří jen Bohu. Nic se nezměnilo na tom, že jsou to boží věci. A až Bůh vysvobodí za vlády Peršanů svůj lid z Babylónského zajetí, přikáže odnést zlaté a stříbrné nádoby zpět na jejich místo, do znovu vybudovaného chrámu. A tak Belšazarův hřích není v tom, že lpí na věcech. Ale naopak v tom, že si věcí neváží.

Stále po něčem toužit a přitom si ničeho nevážit – tyto dvě neřesti jdou vždy ruku v ruce. Jak jinak se nám ukazuje samotný Hospodin! Když ukazuje Mojžíšovi, jak má vypdat stan setkávání, je to zcela přesný popis: Stan bude z takové a takové kůže, bude tak a tak široká, budou na ní taková a taková poutka. Pak tam bude kadidlový oltář, sedmiramenný svícen a stůl na chleby. A to je všechno. Tak to chci a když mi to dáte, budu se stanem setkávání spokojený. Stan setkávání není ani chudý, je tam dost zlata a vzácných látek; není ale ani pompézní. Je tak akorát. Takový má být ve svých přáních i křesťan: To a to chci, víc už ne. A budu spokojený. Křesťan má právo užívat na světě darů, pokud umí vyznat, že dostal, co chtěl a vzdát díky. Pokud si pamatuje, že o něco prosil a že to dostal.

A tak jako Boží věci jsou už napořád Boží věci, i my dostáváme různé dary, třeba o vánocích, abychom je měli jako naše osobní věci. Ne abychom je předáděli na peníze: Dobrá věc může být levná, může být i drahá, pořád je to dobrá věc. Peníze jsou jen na to, aby se vyměnily za věci, které chceme. Věc, která nám slouží je vždy cennější, než peníze, které jsme za ni vydali. Pokud věc těší, může být levná nebo drahá, to už je pak jedno, když nám patří. Kdo ví, z čeho se těší, není nikdy nenasytný. Darů máme užívat a Bohu děkovat.

Hlavní věc samozřejmě je, že důležitější než věci jsou naši bližní a důležitější, než naši bližní, je Hospodin sám. To by však na Belšazara byla už moc velká theologie. Vlastně i obecně je nesprávné říci: Na věcech VŮBEC nezáleží, důležitější jsou bližní. Pak tedy všechno rozdejme a choďme nazí. Samozřejmě i na věcech záleží. Říci, že na věcech nezáleží je podobně pošetilé, jako říci, že na bližních VŮBEC nezáleží, že důležitější je Hospodin. Ale u Boha je plnost, jeho milost znamená rozšíření, ne omezení. A tak člověk pod Boží vládou má své bližní, i své věci.

Belšazarovi Daniel říká: „Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil.“ Ano, Belšazar neumí říci: děkuji, že mám to a to a jsem naživu, abych toho užil. Velebí Bohy stříbrné a zlaté, má raději peníze, než věci, které se za ně kupují. Zaměňuje v důležitosti peníze za věci, věci za lidi a sám sebe, člověka, za Hospodina. Pořadí je opačné: Hospodin, člověk, věci, až pak peníze.

A tomuto podivnému světu, ve skterém bezbožný král žije, odpovídá i znamení: Ruka píšící po zdi. Snad nikde jinde se Bůh neukazuje takto věcně, neosobně. Místo posla pouhá ruka, která snad mladším může připomenout kurzor, takovou tu ručičku z počítače. A místo slov šifra.

Z toho plyne výstraha, že když se od Hospodina utečeme k lidem, utečeme brzy od lidí k věcem a do věcí k penězům. To se stalo našemu světu, který nejprve za míru všech věcí prohlásil člověka, pak parní stroj a někdy už jen ty peníze, z toho všeho v pořadí nejméně skutečné. A tak k Nebůkadnesarovi jako by tu mluvilo něco na způsob stroje, mechanické ruky. Utéci od Boha není dobré, protože se samotnými lidmi není k vydržení. Ale utéci pak od lidí k neosobním věcem situaci jen zhoršuje. Kdo nemá rád lidi, s tím začnou mluvit věci a všemožní duchové. Lidská řeč je mnohdy k nesnesení, snáší se lépe, když je ještě Bůh nad námi. Ale ještě stupeň horší je mluvit k kočkou nebo se psem. Jak ale začnete mít pocit, že s vámi mluví váš dům a jiné neživé věci, je to čirá hrůza. Tady tedy mluví pouhá samočinná ruka. A, světe div se, mluví řečí peněz.

Důvod, proč babylónští věštci nedovedli místní aramejštině dost podobnou ře rozluštit je totiž nejspíš v druhém možném čtení toho nápisu.

Jak známo, semitské jazyky nepíší souhlásky. Nápis mene mene, tetel u parsín byl tedy napsán jako m-n m-n, t-k-l, u-p-r-s-n. To se dá číst i jako mina, mina, šekel u-parsín, což jsou výrazy pro peníze. Mina je asi půl kila stříbra, v dnešních cenách asi dva tisíce korun. Šekel je padesátina miny, takže asi čtyřicet korun. U-parsín jde číst jako „a půl“. Takže, v lidové češtině by to bylo, jako by na zdi bylo napsáno něco jako: Litr litr, kilo a pade. A protože se člověk dívá srdcem, ani většci v tom nápise nedovedli číst nic jiného, než názvy částek. Tak to dopadá, když člověk za vším vidí peníze. Tady ale jsou ale za penězi věci, za věcmi běžné lidské činnosti: S hebrejskými samohláskami to správně zní: Mene mene, tekel u-parsín. To znamená Sečetl jsem, sečetl, zvážil a rozděluji. A za touto lidskou činností je sám Hospodin.

Král slibuje vítěznému luštiteli že bude oblečen do purpuru, zlatý řetěz na krk a postavení. Jako by před námi stál někdo ve fialovém saku, se zlatým řetězem na krku a s konexemi; věci se nijak zvlášť nemění. „Své dary si ponech a své odměny dej jinému.“, odpovídá Daniel a my se mu nedivíme. Také mu bude už něco přes sedmdesát a to se takovým pokušením odolává snadněji, než když je čověk mladý princ, abychom byli spravedliví. Nicméně to na něj nakonec navlečou. Belšazar bude zabit ještě ten den, Daniel bude žít ještě za Perských králů. U-parsín mimochodem zní podobně i jako „a Peršan“, který také brzo přišel.

Nám z toho plyne ponaučení, že je třeba dávat věcem správné pořadí a věci Boží mít za posvátné. Pak můžeme s klidným svědomím užívat Božích darů a v radosti být velorysí – i k chudým, které máme mezi sebou stále, opravdu ne zrovna jen o vánocích. A dávat přednost společenství lidí než trávit všechen čas s ručičkami na obrazovce nebo s obrazy na stěnách a v bednách. Různé šifry, ohlašující konec, pak rádi přenechme různým Belšazarům, kterým jsou také určeny. Tajemné náznaky nehledejme ani v chování druhých lidí a raději buďme přímého srdce a velebme Toho, v jehož ruce je náš samotný dech. Amen