V Egyptě jste zalévali šlapáním čerpadla – v Nilu je nějaká voda vždycky, na to se dá spolehnout. Kdežto v té nové zemi není žádná velká řeka. Je to země hor a plání. Když tam prší, tak je to výborná země. A když ne, půdy se nic neurodí. Tudíž, kdo tam žije, rychle vyhyne.

To je zvláštní zaslíbení. Znovu zopakuji, říká se tu: V tom Egyptě je, přeci jenom, voda vždycky. Tam, kam jdete, jen když Bůh dá. Proč by si někdo měl vybrat to druhé?

Jenže, když se zeptáme vlastního srdce: Kam bychom se chtěli podívat? Někam k líně tekoucí, bahnité řece, kterou po všech stranách obklopují zelinářské zahrady? A nebo do hor a plání? Hory a pláně, myslím, znějí líp; spíše tam si představíme Vinnetoua a Old Shatterhanda na koních, takové krajiny spíše malují malíři a lidé si jě vší do svých pokojů. Takže i když čistě prakticky nedává smysl, proč by si člověk měl vybrat hory a pláně místo stále tekoucí řeky, tak ves skutečnosti Bůh zaslibuje, co vlastně sami chceme. Když se do hor a plání sami nevydáváme, alespoň o tom sníme. Nebo o hrdinech, co se tam vydali.

Myslím tedy, že nám z toho hned plyne jedna zásada: Než člověk začne hledat mouchy na tom, co Bůh říká, ať se nejdříve zamyslí, zda v hloubi srdce vlastně nakonec nechce to, co Bůh zaslibuje. Vypadá jistě divně opustit tu velkou řeku – jenže, vlastně, stejně to v hloubi srdce sami chceme.

Mojžíšova slova se dají zkrátit také jinak: V Egyptě jste byli závislí na technice, na čerpadle. V té dobré zemi budete závislí na Bohu. V Egyptě jste neustále obsluhovali techniku. V té nové zemi budete sloužit Bohu.

Protože člověk nakonec vždycky někomu nebo něčemu slouží. Na někom nebo na něčem je nakonec vždycky závislý. Protože prostě není všemohoucí, tak nebyl stvořen. Může usilovat o to, aby nikdy nenastala chvíle, kdy si řekne: Tak já nevím, s tímto nic neudělám, jen když Bůh dá. Jako když v té Izraelské zemi na jaře zorá a teď čeká. Bude pršet, nebude. Může usilovat, aby takto bezmocný nikdy nebyl. Může mít tu jistotu, že tam má to čerpadlo – ale na něm musí šlapat. Na to si musí vlézt a celý den koukat do prázdna a šlapat na tom šlapadle. A asi ne jen jeden den. Asi spoustu dnů. To zní velmi marně – třebaže jistota zalité zahrádky tam je. Ale tomu svému jistému musí tak sloužit, že už ani nežije.

Pravá nezávislost, pravá svoboda přichází totiž tehdy, když člověk prohlédne, že není všemohoucí. Ano, je na něm zorat a zasít. Je kus věcí, které je schopen a má udělat, za které je odpovědný. Zbytek ale závisí na Bohu. Když si člověk poctivě přizná, co není a nikdy nebude v jeho moci, zároveň se mu ukáže, co v jeho moci je. Vidí jasně, co může.

Především, ve stavu, kdy člověk vůbec může ještě nějak jednat, pořád může jednat dobře nebo zle. I ve chvíli, kdy už vlastně může jen mluvit, pořád může mluvit dobře nebo zle, druhého chtít trochu sundat, nebo naopak vyzdvihnout, žehnat nebo zlořečit. A člověk povětšinou spíše ví, na co jeho slova cílí. Většinou navíc dovede konat daleko víc. Jak jsem řekl, člověk objeví co všechno může právě ve chvíli, kdy neusiluje být Všemohoucí, když svou moc nepoměřuje se Všemohoucím – ano, ve srovnání s ním nemůže nikdo nic. Pokud člověk neusiluje mít v moci všechno, najednou vidí, co v moci skutečně má.

Teď je ovšem otázka, zda člověk nakonec skutečně chce vědět, že něco má v moci, že skutečně může i při svých malých možnostech udělat něco správně či špatně, malý nebo velký. A řekl bych, toho, že dokud dýchá, má stále nějakou odpovědnost, a na menší úkol menšího člověka se Bůh dívá se stejnou vážností jako na větší úkol většího člověka, jestli to nakonec člověka neleká. Mojžíš totiž musí velmi rázně varovat před službou jiným bohům. Před tím, aby se člověk odvrátil od svých úkolů a svou malou moc prohlásil lživě za úplnou bezmoc. A místo svého života začal hledět k nějakým modlám. K něčemu, co je sice daleko menší, než Bůh, ale co vypadá mocněji, než my.

V našem čase se něco takového nejjasněji projevuje v bezmezné důvěře v toho nebo onoho státníka, v bezmezné oddanosti té nebo oné společenské otázce, dříve to byly hudební hvězdy, ještě dříve hrdinové stříbrného plátna a ještě před tím třeba hvězdy operní. Ale vždy je to klanění se něčemu, oproti čemu nějaké ty naše povinnosti k bližním a jiné každodenní povinnosti vypadají málo efektní a důležité. Člověk, zdá se, když zjistí, že ty jeho malé každodenní úkoly mají před Bohem plnou důležitost, sám zase rychle rád utíká k bezvýznamnosti oproti někomu většímu.

Z odstupu je to samozřejmě vidět líp: V byzantské říši byli mezi sebou schopni bojovat v ulicích Konstantinopole příznivci dvou zádodních vozatajských klubů, modrých a zelených. Kdyby to alespoň nebyly tak podobné barvy, říká si jeden. V Itálii 18. století se mezi sebou v ulicích do krve byli příznivci dvou operních škol. Dnes je opera spíše menšinový žánr. Ale to je jedno, dá to zapomenout na vlastní život. Ovšem ten právě Bůh bedlivě sleduje.

Vy se starejte o to, aby vaše skutky byly spravedlivé – příhodné počasí, to může dát jen Bůh. Je to dobré slovo zvláště do našeho času. Kdy, zdá se, celý svět propadl představě, že naším hlavním úkolem je řídit počasí, snížit teplotu alespoň o dva stupně do deseti let a podobné věci. Naopak, ten osobní život člověka, jeho vztahy k druhým lidem, nemá nikdo právo soudit. Prý je to všechno složité, každá situace jiná. Na osobní rovině prý se nedá nikomu nic předepisovat. Ale jestli bude pršet nebo ne, to jakoby tak složité není. To se prý nakonec dá zařídit nejen v zemi Izraelské, ale po celém světě. Jen abychom s takovým smýšlením neskončili nakonec všichni na šlapadle.

Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Amen