Hádám, že dnešní čtení a především tato závěrečná doba budoud duchu našeho času velmi protivné. Cože?: „Střez se, abys neobětoval své zápalné oběti na jakémkoli místě, které by sis vyhlédl.“ To, že člověk oslavuje Boha nějakým vlastním, velmi osobním způsobem, je ve své většině pokládané za to nejcennější. Pro některé dokonce za tu jedinou pravou zbožnost. A kupodivu, toto bude často společné jak těm křesťanům, kteří se chlubí svou, řekněme, umírněností. Tak těm, kteří se chlubí svou horlivostí. Mezi jedněmi i druhými najdeme nemálo těch, kterým by bylo protivné modlit se třeba psanou modlitbu, kterou napsal někdo jiný. Slyšel jsem o jistém sboru horlivců, kde dokonce na každé bohoslužby skládali zcela nové písně. Muselo tam být vždy to lidské tvůrčí dílo, aby to pro ně bylo zbožné. Ale stejně tak křesťané umírnění nebo, řekněme, vlažní, jsou zvláštně vysazení na to, aby každý projev zbožnosti byl novým originálním dílem; dodejme, obvykle jejich generace.

Zda jsem něco udělal já osobně nebo alespoň má generace však, myslím, není správě nejlepším klíčem k rozlišování duchů. Nápadně je to, myslím, vidět na různých společných modlitbách, které mají být přímluvné – málokdy se tam však nakonec někdo přimlouvá za někoho jiného. Spíše mluví o tom, co sám cítí. Málokdy třeba slyšíme přímluvy za úrodu a za ty, kdo pracují na polích – protože málokdo vůbec zná někoho, kdo by dnes pracoval na poli a nějaká úroda ho netrápí, všechno kupuje v obchodě.

Málokdo se na takových setkáních přimluví za lidi na cestách, protože většina účastníků moc necestuje. A tak dále. Málokdo je však tak odkázán na Boží požehnání jako ten, kdo pracuje na poli – protože i kdyby všechno udělal správně, nepříznivé počasí může za jediný den skazit celoroční práci. A málokdo tolik potřebuje Boží ochranu jako řidič nákladního vozu; největší pravděpodobnost náhlé smrti či těžkého úrazu je stále na silnici. A přitom bez dobré úrody budeme trpět všichni a ti nejchudší první. A bez řidičů kamionů, ale také námořníků by se k nám náš denní chléb vůbec nedostal. Málokdo však někoho takového zná, málokdo tak na ně v modlitbách myslí.

Má-li však naše modlitba – oběť rtů – být Bohu milá, musíme se k Bohu modlit jako k Pánu všeho stvoření. Jako k tomu, kdo navzdory všemu lidskému hříchu a pokřivení zpravuje celý svět. Jak je psáno: „Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citaře, tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.“ A často jsou to právě staré psané modlitby, které se snaží pamatovat na všechny a člověk sám často sezná, že se mu samotnému tak nedaří na všechny myslet, jako se to povedlo starým. Člověk by neměl zapomenout, že v modlitbě mluví k tomu, kdo je Pánem všech a který vše řídí tak, aby si lidé byli ku prospěchu. Když se pak člověk setká třeba s těmi řidiči, je často řekvapen, jak tito lidé o Boží požehnání stojí, jak je skutečně potěší, že se za ně na cestách někdo modlí.

Naše dnešní čtení začíná příkazem k zničení pohanských model. Mnoho našich současníků se otevřeně stydí za mnohé v Písmu, protože to pokládají za dílo těch hloupých lidí ze starých dob, o proti kterým se cítí na víši, osvícení vším poznáním. Pohrdat předky je samo o sobě znakem nedospělosti a nedostatku poznání, nehledě na to, že „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ Slovo Boží rozhodně není něco vytvořené lidským uvažováním. Toto slovo je stejně živé jako v době, kdy bylo vydáno Mojžíšovi. Protože ateista je vlastně to samé, co pohan. Pohané té doby nectili Stvořitele všeho, stejně jako ho nectí dnešní ateista.

Protože právě, pohan té doby vždycky ctil jen ducha místa, na kterém byl. Není nijak odlišné od dnešního člověka, že nejzbožněji se tehdy pohan cítil „na vysokých horách i na pahorcích a pod každým zeleným stromem“. Lidé dodnes užívají výraz pohanského Říma, když se tak cítí: Genius loci, doslova duch místa. Pohan i ateista jsou do snešních dnů občas přemoženi strachem či nadšením na nějakém místě nebo v nějakém okamžiku života. Pokud půjde člověk v noci sám lesem, pokud se v noci sám ocitne na hřbitově, slíbí cokoliv duchu toho místa, aby to šťastně přestál. Ale až bude z místa pryč, už na to nevzpomene. Nebude pak pátrat po tom, kdo by ho od věčné smrti vysvobodil. Už zase bude sám za sebe, ti duchové toho místa nad ním už nemají moc. Jeho vůle je zase to největší. Ale i když pohana nebo ateistu potká naopak chvíle, ze které je nadšen, třeba když muž potká ženu, ze které je nadšen nebo obráceně, v tu chvíli by slíbili cokoliv. Když nadšení opadne, necítí už muž závazek k ženě podle Božího řádu a dost odlišným způsobem, alepřece, necítí se žena zavázána muži podle Božího řádu.

A bude to asi milostná láska nebo smrt, která na lidi bude působit nejvíc. Ostatně takoví byli i bohové pohanů, obvykle někdo z podsvětí nebo nějaké božstvo lásky, Apolón nebo Afrodita. Méně nápadný je běžný život, který ovšem zabírá více času z života než chvíle smrtelného ohrožení nebo milostných setkání. A tak pohan i ateista se v práci bude klanět šéfovi. Ale když padla, už si ho neváží, poslouchal ho jen ze strachu a doma se mu bude smát. A doma se bude třást před ženou, nebo žena před mužem. Ale mezi přáteli je bude zlehčovat. Na každém místě se pohan bojí toho nejsilnějšího na tom místě. Ale když odejde pryč, už se nebojí; sám u sebe si říká: Umím vším dobře proplout, nakonec jsme chytřejší než všichni bohové.

V pohanství i ateismu je jistě zřetelná pýcha a velká sebeláska. Zároveň je ale takový člověk poblouzněn. Ve skutečnosti neslouží sobě a svému prospěchu; na každém místě slouží jen svým démonům, jen sklonům, které jsou silnější, než on. Žádný z těch duchů nakonec nemá na srdci jeho prospěch, protože jsou to „duchové němí a hluší“, duchové bez cíle.

Kdežto Bůh, Stvořitel všech věcí, má na mysli náš prospěch a má na mysli ovšem prospěch všech lidí dohromady. Proto, když jemu chceme sloužit a jemu se líbit, nemůžeme mu sloužit na místě, jaké se nám zamane. Ale musíme se zvednout a jít do kostela, kde jsou jiní lidé, než my. Ke ketrým ale Bůh stejně mluví a kdo ví: Třeba jsou našemu životu a všem lidem prospěšní, aniž bychom tušili jak. Jako je psáno: „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“.

Závěrem ještě k jedné věci: Možná někoho v úvodu čtení zarazila ta slova: „jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte.“ Alespoň já jsem si říkal: Lépe je dát do muzea, abychom se poučili, čemu lidé dříve věřili. Na dovolených chodím do muzejí a myslím ke svému duchovnímu prospěchu se dívám i na ty modly dávnoěku: Řeků, Římanů i jiných pohanů. Slovo Boží však neříká: Zničte modly všech národů na světě. Říká: Zničte modly, které máte doma, které jsou pokušením pro vás. Myslím, chce-li se někdo poučit, jak vypadá modla, proč lidi přitahuje, až do konce časů má možnost. Vždycky nakonec to bude to samé. Jsou to vždy věci, ze kterých máme největší strach nebo nás nejvíc těší. Takže kvůli nim zapomene na Boha, vládce všeho. I na své bratry a sestry.

O nic nepřijdeme, když nebudeme sloužit svému strachu, ani když nebudeme sloužit svým vášním. Kristus říká: Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Bůh nám zaslibuje dobrý život a žehná mu. Proto, konec všeho, co jsme slyšeli, je: „Budete tam jíst před Hospodinem, svým Bohem, a vy i váš dům se budete radovat ze všeho, k čemu jste přiložili ruku, v čem ti požehnal Hospodin, tvůj Bůh. Nebudete už dělat to, co zde děláme dnes, co každý sám pokládá za správné.“ Amen