Dnešní čtení začíná slovy: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ Že je však v Písmu potřeba gumovat a naopak do něj dopisovat, o tom je dnes zejména v našich končinách přesvědčena docela velká část církve. A v podstatě jen tato část je nějak významněji slyšet. Že má pravdu, to by vám mohla dokázat právě na dnešním čtení – a tedy to také zhusta činí. Chcete zabít i nejlepšího přítele, pokud řekne: Pojďme sloužit jiným bohům? Já bych na to řekl: „Copak mi…“

Dějiny ukazují, že do takového stavu se společnost dostává každou chvilku, pokud nalezne něco posvátného, nedotknutelného. A k nějakým nezpochybnitelným hodnotám a nezvratným cílům dojde v podstatě co generaci. Tak nejdříve to zabytí proroka nových bohů: Lidé, kteří přicházejí s myšlenkami, které ohrožují stávající řád, kteří mají výrazně jiné hodnoty, než ty, které vládnou jejich době, ať dobré nebo zlé – se docela často stávají obětí atentátů. Nehraje tak velkou roli, zda jsou dobří nebo zlí – jde spíše o to, jak velký mají ohlas a jak velkou změnu mohou, alespoň v očích atentátníka, způsobit.

Nevím, budete třeba úplně v klidu, pokud budete světoznámým autorem karikatury Mohameda? A to nechávám úplně stranou, zda je dobré nebo zlé kreslit Mohameda. Každý ale tuší, že mu pak půjde o krk. Vlastně může být třeba jen obyčejný učitel, jako ten ve Francii.

Právě v našem čase jsou lidé ochotní se na smrt rozhádat i s nejbližšími o to, kdo má být prezident, zda se zde mají nebo nemají usadit Syřané, zda se dát očkovat, opět znovu kdo má být prezident – a možná právě ten nejbližší, kdyby byl na jiné straně, je pro některé lidi prostě mrtvý. Takový postoj je neodpustitelný, škoda je nevratná, už se s ním nikdy nebudeme bavit. Myslím nebude zas tak málo těch, kdo po volbách doufají, že na rodinné sešlosti nedojde na otázku, koho volili. Takže vlastně ta rozhodnost někoho úplně odepsat, ta v lidech prostě je. I kdyby byl s vámi od dětství, i kdyby to byl plod vašeho života.

Časem se pak mnohdy ukázalo, že je zde i rozhodnost spálit celé město na uhel. Tokyo, Osaka, Hamburg a tak dále, města spálená na uhel, byla prostě smutná nutnost. Nejhorší je, že skutečně asi opravdu byla. Spojenci během druhé světové války se dlouhé měsíce pokoušeli zasahovat jen vojenské objekty. Prakticky s nulovým výsledkem. Právě že člověk není Bůh, aby v praxi dokázal vybrat jen ty viné. Nejdřív to třeba i zkouší, ale právě ta bezmoc vede obvykle k tomu, že v dlouho nerozhodném boji se obyvkle nakonec použije ta nejhorší zbraň.

V době války litoval hořící Hamburg málokterý Čech nebo Polák, hořící Tokio málokterý Číňan nebo Korejec. A těžko se jim divit. A až bude zase člověk někým opravdu ohrožen na životě, zase nebude litovat hořící město nepřátel. A těžko se mu divit.

Nejdříve bych tedy řekl, že Písmo kritizují často lidé, kteří nevědí, co se v nich samých skrývá. Znají možná mnoho, ne však sami sebe. Dlouho si myslí, že oni sami nikdy nemohou považovat něčí smrt za nutnou – až ji najednou za nutnou považují. Chci říci, že Písmo kritizuje doba, která je vždy tak jednu dvě generace vzdálená od nějaké střelby na lidi, kteří mají nepříjemné řeči, od udávání vlastních příbuzných a od hořících měst. A nejen že má takové věci jednu dvě generace za sebou – také obvykle jednu dvě generace před sebou. Říci o dnešní kapitole: Tak takhle se na věci dívat, to šlo naposled ve starověku, to je nejen naivní. Je to také sprostá lež, popření věcí, které jsou ještě v paměti lidí. Jsou ještě živi pamětníci stokrát horšího násilí. Obvykle z daleko povrchnějších důvodů.

O něco zbožněji než argument, že dnes jsme chtří pomalu jako Pán Bůh sám, zní, když se odvoláme na Krista jako střed Písma, kterým se ta strašná místa jako je třeba tohle musí poměřit. Obvykle pak ovšem zjistíme, že Kristus říkal něco podobného. Co třeba jeho slova: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. Běda světu, že svádí k hříchu! Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou. Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč …“ a tak dále.

Pravda ovšem je, že Ježíš, ač takové svůdce znal a dokonce na ně dost jmenovitě ukazoval, nikoho z nich nechytil, kámen mu na krk nepřivázal a do moře ho nehodil. Místo toho sám i za takové podstoupil smrt. A šanci zvrátit i to, co bylo pro zákon nezvratné, dokazují i apoštolové, když hlásají: „Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“ Toto zvěstovat je nyní naším úkolem. Touto povinností je nahrazena povinnost, kterou ukládal zákon. Konec konců, kdyby se i pokušitelé nemohli napravit, na co by Ježíš vydával tak tvrdé varování před svody? Nač někoho varovat, pokud mu stejně není pomoci? A je mu pomoci, na to nesmíme zapomenout.

Možná i pro nás bude zarážející míra odpuštění, jako měla církev v čase císaře Konstantina velikého. Kdy nakonec zvítězila strana, která odpustila i biskupům, kteří v době pronásledování zapřeli veřejně Krista. I pro ně, dokud byli živi, byla stále naděje. Nikdo ovšem nepopíral, jak velkého se dopustili hříchu. Oni sami to nepopírali.

Samozřejmě tedy nepůjdeme nikoho zabíjet. Za hříšné byl zabit Kristus. Co však ze Zákona zůstává, je poznání hříchu. A rozeznání závažnosti hříchu. To stále platí. Kdyby některé hříchy nebyly hodné smrti, nemusel Kristus umírat.

Pokud je tedy někdo obdařen prorockým úkolem, pokud jeho hlavním úkolem hlásat slovo Boží vhod i nevhod a řekne: Doba se změnila, „Pojďme za jinými bohy“, které jsi neznal, „a služme jim“, dnes máme nové hodnoty, o kterých Písmo nemělo ponětí – ano, to je vážný hřích. I kdyby ten člověk měl jakékoliv kouzlo.

Nebo je-li někdo obdařen poznáním lidského nitra – a to takový hadač ze snů asi je, když musíte uznat, že i vašemu vlastnímu snu rozumí lépe, než vy sami – přece, když něco staví nad Slovo Boží – je to vážný hřích. A je třeba říci: Takového člověka je třeba brát jako vážné ohrožení. Větší, než nějaký člověk, se kterým si prostě nerozumíte. Větší, než nějaký pohan, který nedovede rozeznat dobré od zlého.

Jistě nejděsivější z toho čtení – a to čtení JE děsivé – jsou ta slova o rodině, o přátelích. Připomeňme ovšem ta slova, která jsou beztak tolik opakovaná: BŮH je láska. Skutečně z Boha vychází láska k nejbližším, Bůh to tak zařídil, že máme přirozeně rádi sobě podobné, vlastní krev. Konečně, kdo by je měl mít víc rád, než my? Koho jiného mají na celém světě?

Ale pokud naši nejbližší chtějí položit vzájemné náklonosti jiný základ, než v Bohu, pokud by řekli: Jen tehdy tě budeme mít rádi, pokud budeš bohatý, jen tehdy tě budeme mít rádi, pokud budeš krásný, jen tehdy tě budeme mít rádi, pokud budeš mít ten a ten diplom nebo titul, jen tehdy tě budeme mít rádi, když budeš v té a té straně – tak nad námi a sebou ustavili nepravého soudce. A dost dobře pro nás mohou být i mrtví.

Jistě nás může mrzet mnoho věcí na našich bližních; rozhodně bychom jim také měli přát bohatství, krásu, nějaké postavení mezi lidmi atd. Ale postavit mezi nás a sebe jiného soudce, než je Bůh, než je spravedlivé a nespravedlivé jednání, tím bychom otrávili vlastní duši. Řekněme prakticky: Pokud vás třeba rodina nemá ráda jen za to, že jako jediní z dlouhé řady nemáte maturitu, pak si vybrali špatný soud. Není na vás, abyste uctívali jejich bohy.

Žijeme „léta Páně“, v roce 2023 po Kristu. Proto ani tak ohavná věc, jako služba pomíjivým, falešným ideálům doby není věc nezvratná. Každý člověk, dokonce i ten, kdo již jednou poznal pravdu, ale odchýlil se k modlám, se může napravit. Jen co se nezměnilo, že kázání pomýjivých cílů a hodnot, které tu ještě před pár lety nebyly a za pár let zase nebudou, je obzvláště odporné. A že soud nad nejbližšími podle věcí, které jsou mnohem méně důležité než to, zda jsou lidmi věrnými a poctivími, je věc odporná. Že na tyto věci je nejvíce třeba si dát pozor.

Suďme spravedlivě. Ty, kteří k nám mluví. Ty, které nám Bůh svěřil jako nejbližší. A vše je možné. Žijeme po Kristu. Každý hřích jde stále ještě odpustit, pokud je uznán a vyznán. Nikdo není povinován pokračovat ve zlé cestě, byť po ní šel i dlouho. V tomto čase jsme vysláni ženat, nikoliv proklínat. Amen