Desátek z pohledu člověka vlastně není moc: Když by měl člověk deset korun a o korunu z toho přišel, není to už jedno? Kdyby měl tisíc a o stovku z toho přišel, tak to není tolik. Ale i kdyby měl milion a o sto tisíc přišel – tak když už se bavíme o milionech, co je to sto tisíc. Že takové uvažování funguje můžeme dodnes vidět na tzv. baťových cenách v obchodech. Neprodává se obvykle za deset, ale za devět devadesát a pod. A obchodník z toho skutečně nezchudne, devět devadesát mu stačí, aby vydělal. Tak říkajíc, jemu desátek nevadí. Vidíme též, že Kristovo učení je přítomno už v Zákoně, jak sám Kristus řekl. Již tady se naplňují Kristova slova: „mé jho netlačí a břemeno netíží“. Nebo jak jinými slova říká aspoštol Jan: „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká.“

Na druhou stranu, zde je to desátek z celé úrody najednou. A pokud má smysl něc sít, úroda musí stačit na rok spotřeby a ještě musí zbýt na osivo na další rok. Deátek z úrody tak bude obvykle jídlo nejméně na měsíc, spíš ještě o něco víc. Mouky na měsíc. A vína na měsíc. To je zas docela hodně, když to máte celé vidět na hromadě, na voze.

S tou celou hromadou jídla se však člověk úplně nerozloučí. Neodevzdá jí s těžkým srdcem nějakému nerodnému obtloustému knězi, který si v seznamu odškrtne, že dodávka byla splněna. Z té hromady jídla na prvním místě udělá člověk hostinu pro sebe a pro své blízké.

Dodejme stranou, z našeho evropského pohledu až výstřední hostinu, protože se počítá i s opojným nápojem, což je dle archeologie nejspíšše víno smíšené s opiem či cosi podobného, což dnes rozhodně nelze doporučit. Vidíme však na tom, že ve společnosti, kde se lidé pevně drží toho, co lze a co nelze říci u stolu, kde mají lidé pevně vštípeno, jak mluví mladší se starším, muž se ženou atd., taková společnost ustojí i opium. Tak ještě dnešní Francouzi konzumují alkohol skoro s každým jídlem, ale protože mají hluboce vštípené společenské náviky, jejich stolování se nezvrhne v nějakou sprostou pitku. Ale i běžné jídlo v tradičnější francouzské rodině působí dodnes na cizince jako oběd na velvyslanectví.

Z deátku tedy na prvním místě jím já a moje rodina. Protože oběť v Zákoně je na prvním místě díkůvzdání: Kain a Ábel obětují ne aby se jim urodilo, ale až po tom, co se jim urodilo. Noe neobětuje za úspěch plavby v arše, ale až potom, co vyšel z archy, osázel zemi vinící a získal první úrodu. Abram neobětuje za úspěch cesty do zaslíbené země, ale až potom, co dorazil na místo. Izraelci neobětují, před vyjitím z Egypta, ale až potom, co došli na místo vydání Zákona. A tak dále.

Oběť Hospodinu slouží i mě samému jako důkaz, že mi bylo požehnáno, že se mi zadařilo. V Zákoně je konečně vícekrát použit obrat „ukázat se před Hospodinem“. Dodnes malé dítě přinese rodičům ukázat obrázek, který pokládá za zvláště podařený, aby se ujistilo, že se opravdu povedl. Dokonce kočky mají na pohled zvláštní zvyk pochlubit se se svým úlovkem rodině, která o ně pečuje; položí vám ulovenou myš na práh, skoro jako v našem čtení „desátky ze své úrody toho roku složíš ve svých branách“, položíš svůj úspěch na práh.

Když lidé neukazují svůj úspěch Bohu, jak je zde předepsáno, stejně se nazbaví potřeby nějak sobě i světu dokízat, že se jim daří: Vystaví na odiv výstřední dům, jachtu, diamantový náhrdelník či kabelku. Člověk chce nějak vědět, jak na tom je. Lépe, aby to viděl před Bohem a tím také věděl, komu za každý úspěch vděčí.

Nacházíme tedy Izraelitu uprostřed obrovské hostiny, ve které se skutečně nemusel ničím omezovat, ale jak čteme „koupíš za to stříbro všechno … cokoli budeš chtít“. Stejně tak hoduje celá jeho rodina. Ta hostina je ze zásob na celý měsíc. Za kolik dní to všechno mohou sníst a vypít, jak hlouho vůbec člověk vyrží takto hodovat? A tak j́asně vydí: Vždyť já mám a můžu mít! A teprve pak mu dojde: Vždyť by z toho mohl jíst i ten lévijec! A konec konců i bezdomovec, syrotek a vdova. Vždyť ani jinak není možné, abychom to zde všechno snědli.

Kdyby tam celý ten desátek neviděl pohromadě, kdyby z něj sám on a jeho blízcí nejedl na prvním místě, nejspíš by mu to nedošlo. Kdyby to všechno zůstalo ve stodole, vždycky by si mohl říci: A kdo ví jak bude? Možná máme ještě pořád málo. Obav o budoucnost, důvodů a výmluv bude mít člověk vždycky dost.

Bůh ve své moudrosti to zařídil tak, že člověk nejdříve dopřeje sobě, aby mu bylo jasné, že může dopřát i druhým. Naplňují se slova přísloví: „Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo.“ A bývá skutečně tak, že lakomí lidé ani sami sobě nic nedopřejí. A lakotný člověk obvykle skutečně věří, že je chudý a stále ohrožen nedostatkem.

Dnešní čtení o desátku nám názorně ukázalo, co bychom nakonec vyčetli téměř z každého místa Písma. Sice, že účinná dobročinost a dobré skutky, které mají trvání, vycházejí vždycky z vděčnosti. Proč je většina lidí u dobrovolných hasičů? Takový můž si řekne: „Mám pěknou chalupu, mám obživu, lidé mě uznávají. Teď bych měl udělat něco pro celou obec.“ A nebo, jaký je třeba obvyklý vojenský dobrovolník? Opět, bývá to buď člověk, který je uzvávaný ve své profesi – to bývají ti starší. Ti mladší se obvykle hlásí po tom co se oženili a Bůh je obdařil dětmi. Nyní mají potřebu sloužit a to nejen své rodině, ale celému společenství.

Naše vůle k dobrému je pak založena na trvalejším základě než jsou časné dary. Na daru věčného života skrze Krista. Náš život je zajištěn natrvalo, na věky. A to je pocit, ze kterého by mělo vycházet všechno naše jednání; my jsme ti nejbohatší ze všech lidí, protože nám patří život navěky a tak nám patří vše a všechno je naším dědictvím.

Přesto je nám i dnešní slovo Zákona stále ku prospěchu. I když Kristus přišel na prvním místě pozvat chudé, nemocné, ponížené. Pozval je však, aby je obdaroval, povolal nás i pro to, aby se náš život i v tomto čase, pokud možno o něco zlepšil. A tak znovu připomeňme slova moudrosti: „Muž milosrdný činí dobře i sám sobě, kdežto nelítostný drásá i vlastní tělo.“ Dopřejme, je-li to možné, v tomto čase radost i sobě, nestavme se chudší a poníženější, než skutečně jsme. Aby naše dobré skutky byly ze srdce skutečně radostného, abychom jednali stále více z vděčnosti, v souznění z dobrotou Boží a stále méně z povinnosti, která je nám cizí. Amen