Praktický výsledek dnešního přikázání je, že nikdo z Božího lidu nebude zadlužen déle jak šest let. A nikdo nebude otrokem déle, jak šest let. Nikomu totiž nejde půjčit déle než na šet let. A nikoho si nelze koupit déle než na šest let.

Šest let je docela dlouhá doba, jistě. Ale zároveň, když ji přičteme k věku člověka, tak pořád je na konci šance: Bylo mi dvacet, sedm let pryč, nu je mi dvacet šest. Pořád slušná šance. Ve čtyřiceti jsem upadl do bídy, zlé. Nyní je mi čtyřicet šest – pořád šance. Je to zákon pro svět, kde jednání člověka má následky, člověka něco dost zabolí – ale nezničí na celý život. Je to zákon druhé šance, zákon naděje.

Zákon, který ve srovnání s naším pohanským právem zní jako pohádka, jako sen o krásném světě. Osobně znám několik lidí, kteří jsou zadluženi na celý život – a dluh se jim podařilo pořídit v době, kdy jim bylo něco přes dvacet. Zejména v případě muže to znamená mizivou šanci se kdy oženit. Znamená to, že nemá moc cenu si hledat lepší práci – protože vám z výdělku stejně většinu strhnou. V zásadě můžete někoho zavraždit a z vězení budete možná venku dřív, než tito lidé splatí své dluhy. Tak vypadají zákony, napsané lidmi. Tak vypadá humanistické právo.

„Dej si pozor, aby v tvém srdci nevyvstala ničemná myšlenka, že se blíží sedmý rok, rok promíjení dluhů; že tedy budeš na svého potřebného bratra nevlídný a ne

dáš mu nic.“ Musím říci, že taková ničemná myšlenka mne samotného napadla: Za rok je promíjení dluhů, samozřejmě spoustu lidí napadne si napůjčovat.

Nezapomeňme však, že léto promíjení dluhu platilo jen uprostřed Božího lidu. Uprostřed lidí, kteří jsou si blízcí. Kterým záleží na tom, jak před druhými vypadají. Zákon pamatuje na to, co by nám možná hned nedošlo: Od vlastních je člověku obvykle hloupé si půjčovat a neudělají to mnohdy, pokud opravdu nemusí. Kdo přichází s prosbou rok před prominutím dluhu se cítí hloupě, ví, že nesplatí. Je už tak dost v trapné situaci. Ano, taková půjčka je spíše dar; ale kdo o ní přišel poprosit, zaplatil už dost svým studem. A kdo půjčil, dostal už dost na tom, že on je ten, na koho se lidé obracejí. Je tím, kdo vede, ne tím potřebným.

Protože to slovo nemluví o tom, že nám chudákům by měli ostatní půjčit. Míří k tomu, abychom půjčovali my. Není žádoucí, abychom my byli ti potřební: „Ať není u tebe potřebného, neboť Hospodin ti bohatě požehná v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil.“ Být chudý není žádné vyznamenání; poctivý chudý to však ví až moc dobře. Důvody, proč je člověk potřebný, mnohou být však velmi složité a člověk by se měl zdržet rychlých soudů. Je tu konečně zcela pravdivě řečeno: „Potřebný ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi ochotně otvírej ruku svému utištěnému a potřebnému bratru.“ Ne vždy si člověk za chudobu může. To však neznamená, že by na ni byl pyšný.

Sedmý rok je skutečným rokem odpuštění, protože se nejen peníze nechtějí zpět, ale ani se ta půjčka nepřipomíná; jako by nebyla. Stejně jako při skutečném odpuštění. Než nastane sedmý rok, dluh se spravidelně splácí. Ale sedmým rokem jako by nebyl. Stejně jako při skutečném odpuštění, není to dokonce ani moje dobrota, že jsem odpustil. Ale prostě věc s hůry: Je sedmý rok, dluh je odpuštěn, co to budeme ještě řešit.

Zde se totiž také totiž neodpouští nekonečně mnoho. Stejně se půjčuje s vyhlídkou maximálně sedmi let. Dnešní slovo též promlouvá o tom, že si navzájem nedáváme ale ani nedlužíme nekonečně mnoho. Ano, až do šesti let života, ne že by bylo málo, co lidé mají mezi sebou. Dokud však nedojde na smrtelné hříchy, na skutečně velká provinění, nedlužíme si navzájem nekonečně. Ani nedáváme nekonečně mnoho, ani nebereme. Nezavazujeme si druhé na nekonečně dlouho svými dobrými skutky – ani druzí nám nekonečně nedluží.

I při tom, že stávající zákony a zvyklosti nejsou zcela v souladu s Božím Zákonem by jej člověk stále měl mít jako vodítko. Dnešní čtení tak má jednak praktický závěr: Ať si člověk půjčuje, ať půjčuje druhému, lhůta by neměla přesáhnout šest let. Někdy se skutečně člověk bez půjčování neobejde. Ale měla by při něm být ta lhůta, ve které člověk nedává všanc – ani nám nedává všanc – velkou část svého života.

Duchovní smysl je pak tento: Odpuštění, které dáváme druhým, není nakonec z nás. Není to až tolik zápas našeho srdce. Je to odpočinutí Hospodinovo, odpuštění, které vydobyl Kristus svou obětí, když za nás na kříži zaplatil dluhy. My odpouštíme, protože Kristus odpustil nám. Amen