Tři povinné svátky, ve stejnou dobu a pro všechny na stejném místě. Aspoň něco z toho je nepříjemné každému z nás. Aspoň třeba ta představa města, kam na svátek přijeli úplně všichni, kde jsou ulice plné lidí – na takovém svátku se zratil rodičům dvanáctiletý Ježíš, konečně. A my si dovedeme představit podobnou kalamitu.

A přesto právě takto přikazuje Zákon slavit. Zákon nezakazuje nic, co je ve skutečnosti dobré a ku prospěchu člověka. A když v tom máme svou hlavu a jsme si zcela jisti, že to nebo ono by mělo být dovoleno, zlé výsledky se nakonec u přestoupení dostaví. A stejně tak, i když někdy vůbec nechápeme, proč nutně dělat to nebo ono, časem to přinese dobré ovoce. Je to podobné, jako lidi nejdříve nebaví učit se nějaký jazyk nebo hrát na hudební nástroj. Ale časem jim ta schopnost přináší radost. Takže někdy je třeba přikázat něco, o čem by člověk řekl „to mě neoslovuje“. Nicméně, pochyby tu jsou a my se jim nyní věnujme:

Nejdříve asi onen příkaz „budeš se radovat“. Radovat se na povel? Mám velké pochopení pro lidi, kterým je hořko a kteří vám řeknou: Radovat se budu, až bude z čeho. Takový hlas je lidem obvykle nepříjemný. Ale je to hlas podobný hlasu prorockému. Ten hlas říká: Co je cenné pro vás, na mě zas tak velký dojem nedělá. A co by těšilo mě, pro to vy ani nemáte cit, ani si to nedovedete představit. Nemáte celé poznání světa, ani člověka. Takovým lidem se skoro pohoršeně říká „proč se neraduješ“. Říkáme jim to hlavně proto, abychom se jimi nemuseli zabývat, aby nám nekazili růžovou představu o světě.

Naštěstí, náplň Božích svátků je velmi jednoduchá a základní: V zásadě se o nich jí a pije. Ano, o velikonocích se také připomíná dětem vyvedení z Egypta. Ale u následující slavnosti týdnů, kterým odpovídají naše letnice, si sami židé dodnes lámou hlavu co jiného je vlastně v Písmu o těch svátcích uloženo dělat, než jít a pít. Židé o letnicích jedí palačinky s tvarohem a tké úplně nevděí proč. A dobře ovšem dělají, mě to také chutná. A u svátku stánků, zhruba v čase našeho díkůvzdání, to není o moc jiné. Jíst nebo pít potěší téměř každého.

Budeš se radovat má dobrý smysl. Protože když si člověk dlouho říká „až bude z čeho“, tak také může projít životem a ta chvíle, alespoň v jeho očích, nikdy nenastane. Tragédií naší doby je, jak moc věcí lidé odkládají na důchod. Nebo na dobu, kdy dostaví dům. Nebo až děti odrostou. Pak budeme cestovat. Pak bude čas se věnovat zálibám. Bude čas užívat plodů života. Ano, čas někdy je, možná i prostředky. Ale chuť už často není, ani síly.

Při Hospodinových svátcích se neradujeme z vlastních úspěchů. Ani z toho, co nám dali druzí. Někdy – a ne vždy naší vinou – moc úspěchů nemáme. Někdy – a ne vždy naší vinou – jsme toho mnoho nedostali od lidí. V Božích svátcích se radujeme z Boha, z jeho činů. Boží svátky znamenají: Zaraduj se teď. Něco sněz. Dej si skleničku. Konec konců, kdo ví, co přinese budoucí čas. V tomto světě nemá člověk budocnost zajištěnu. Moudré je to slovo: „V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm.“

Všechny ty svátky mají přesně určený čas. V jeden čas je slaví všichni. I tady je dobré si poslechnout námitku mnohých: „Protože se teď všichni dojímají nad jesličkami, protože teď všichni kupují ženám květiny atd., já musím taky?“ Na našem čase je, myslím, nadějné, že stále méně lidí slyší na ta slova: Teď všichni musíme. Musíme se sjednotit, semknout. Onvykle k boji proti nějakému nebezpěčí, nějakému zlu. Někdy skutečnému, někdy smyšlenému. Ale znamená to vlastně: Dejte nám automatický souhlas. Udělejte nám to snadné, ať se nám věci daří, nebo ne. Mám vždy chuť se zeptat: Kdo je to vlastně „my“? Co vlastně chcete stejného jako já, čeho si také vážíte jako já, čím pohrdáte jako já? A až se sjednoíme, budu vůbec moci do něčeho mluvit? Nebudu.

Budeš si připomínat, že jsi byl v Egyptě otrokem. To je zrovna u toho svátku letnic, kde nikdo přesně neví, co se má dělat. To je v těch svátcích: Nemusíme se sjednocovat ani na stavbě babylónské věže, ani hradeb Uruku, ani faraonovy pyramidy. Nedlužíme ani vládci, ani společnosti. Dlužíme Bohu.

Ano, bývalo to tak, že lidé bez Boha neměli cíl, bloudili, byli rozptýleni. A tak stavěli věž, aby si „udělali jméno“, aby měli společného aspoň něco. Bývalo to tak, že vyhlídkou života byla jen smrt. Jako v příběhu Gilgameše. A tak aspoň ty překrásné hradby z glazovaných cihel je všechny spojovaly. Bývalo to tak, že vám zbývalo jediné: Aby vás lidé plácali po zádech a tak jste poznali, že jste dobří. Ale Bůh k nám přišel a ukázal nám, že o nás, o mě konkrétně a o tebe konkrétně, stojí. Nejdřív, jako zrcadlo budoucích věcí, k Izraelcům do Egypta. Na konci času plně v Kristu.

A tak se slaví vyvedení z Egypta. A ovšem také, ještě než byl o letnicích seslán Duch, se slavilo to, že se urodila a sklidila pšenice, o letnicích. A že se urodilo a skidlo víno, fíky, granátová jablka, asi. Nic z toho nedlužíme lidem, ale Bohu. Jak je to opět hezky řečeno u kazatele: „Uvidíš-li, že je v kraji chudých utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. Ale při tom všem vydává země užitek, vždyť pole slouží i králi.“ Ano, i král nakonec závisí na tom, kolik se urodí. Když velmi málo, často je konec i s králem. Malý i velký nakonec závisí na Bohu. Jen malý to často může vidět rychleji.

Pojďme přestat oslavovat sami sebe navzájem! Na tom se skutečně mohou lidé sjednotit, že je dobře, že celé léto nepropršelo a všechno neshnilo. Že se něco urodilo. Ano, krom toho, že ve starověku nezbývalo člověku nic jiného, než se semknout za vládcem a my dnes už nemusíme, všichni se také můžeme radovat, že se na poli urodilo a neumřeme hlady. Můžeme se všichni trochu probrat a uvědomit si, že chleba neroste v obchodě. A že elektřina není ze zásuvky. Že stále záleží na příznivém podnebí od Boha, které nám po léta milostivě dává.

Třetí a poslední příkaz je: Všichni přijdou na jedno místo. Které si Hospodin vyvolí. Jistě hned vidíme, že na to místo hned přijedou kolotoče a prodavači cukrové vaty. Ano, že tam budou stolky směnárníků a prodavačů holubů. Konečně, tohle všechno tam i může být – jsou totiž lidé, kteří se jinak ani neuživí, než provozováním kolotoče nebo směnou peněz. Ano, ty svátky mají být i pro obživu bezdomovce a sirotka. Lidé bez šance na stálou obživu mají dostat šanci. Ale ne na svatém místě.

Právě to místo, kam všichni přijdeme, nemá patřit nikomu. Ani pánovi od kolotočů. Ale ani náš obývák to není. Proto se ostatně také staví kostely jako místo, ve kterém nejde bydlet ani tam dělat nic moc praktického: Strašně vysoké stropy, v zimě se to nedá vytopit, pokud tam netopí lidé, pokud jich tam není hodně.

A není to náhodou tak, že se nám někdy zají pohodlí našeho domova? A že bychom rádi vyrazili někam jinam, kde to není naše – a přece tam můžeme zažít radost? Můžete to krásně vidět na vysokých horách všude v Evropě i jinde: Ač tam fouká, ač se tam člověk musí vydrápat pomalu po čtyřech, vždy je tam mnoho lidí všech národů. V nějaké té útulně dokonce mohou ještě před výstupem hodovat a nabídka může být i docela skromná. Ano, hluboce v nás je: I kdybych šel jinam než je pohodlí mého domova, i tam mi Bůh může dát radost. A i jiní lidé tam budou se stejnou radostí. Bůh je nakonec všude, nad celou zemí. Všechno cestování až do dnešních dnů má nakonec tenhle smysl, i když to lidem často nedochází.

Budiž slává Bohu, který nás osvobodil z područí člověka i ze zajetí našeho sobectví. On nás jako otec učí zaradovat se, i když je nám jinak trpko. On nás učí, že nejsme dlužníky lidí ani otroky vládců. On nás učí, že nemluví jen k nám jediným, ale i jiné lidi proměňuje svým slovem. Jen on nás přivádí dohromdy a dává nám radovat se i z druhýc lidí. Amen