Introitus: Žalm 10, 12–18
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 17. neděle po Trojici.
544
Vstupní modlitba:
1. čtení: Marek 10, 35–45
690
2. čtení: Deuteronomium 16, 18–22

Minule se mluvilo o třech slavnostech a dnes najednou o soudcích. Minule se říkalo: Budeš se radovat. Z dobrého důvodu, protože radost, vděčnost je nejlepší zdroj dobrého jednání. Říkalo se: Budeš se radovat, protože tě Hospodin vykoupil z Egypta. Už tady je ukryto, co je stejné i v životě křesťana: Že tě Kristus zachránil, že tě vysvobodil ze smrti, tím si v tomto životě již získal nejvíc. Raduj se, buď vděčný, podle toho jednej.

Mluvilo se též o tom, že tu slavnost všichni mají slavit na jednom místě a společně. Že radost má být společná, že „se budeš radovat ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách.“ Je to něco podobného, co lidé hledají v letních hudebních fetivalech; někdy tak o tom mluví, jak celé publikum něco spojovalo. Stejně tak touží po chvíli, kdy nikdo z lidí nebude vyloučen, bude tam také patřit. Tak tady, už ve Starém Zákonně, právě takové festivaly mají hned tři.

Proč do toho najednou přijde řeč o soudcích – a kdo rád chodí na soud? Nikdo. Ale krom toho, že se lidé touží radovat společně, touží také v něčem vyniknout. Touží se zaradovat z toho, co se povedlo jim samým, touží mít radost i sami pro sebe. A to už od začátku; už na začátku čteme: „Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl.“ Oběť po sklizni je jako soutěž mezi těmi bratry a sám Bůh je tu soudce, rozhodčí. Komu se povedlo, komu ne.

Pravda, vyhrát mohou oba, Bůh říká Kainovi: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li (to) dělat dobře?“ Přesto nastává i chvíle, kdy se musí říci: Tomu se povedlo, tomu ne. Ten je teď zrovna lepší, ten horší. Rozhodčí, soudce.

Už z Boží odpovědi Kainovi je znát toto: Člověk by měl spíše soupeřit sám se sebou, s tím, kým byl ještě včera, než aby se závistivě poměřoval s druhými. Zůstává ale, že člověku natrvalo nestačí se jen sejít s druhými a říci: Teď je nám všem dobře. Tak je tomu o svátcích, ale zatím ne každý den. Jinak chce člověk vidět i sám sebe růst, chce mít míru, jak se mu vede. A ta touha není špatná. Ta touha souvisí s láskou k Bohu. Který je dokonalý a nejlepší ve všem – jak blízko jsem tedy k němu? I apoštol Pavel o sobě mluví jako o závodním běžci. Ví že ještě není u cíle, ale chce získat první cenu. A stejně tak bratři Zebedeové chtějí od Krista vědět, kdo je po něm druhý a třetí a zda by to nemohli být oni. Učecníci se na ně za to hněvají, ale nečteme, že by se na ně hněval Kristus.

Ještě jsme skutečně nedosáhli dokonalosti, konečné ceny, i když to nejlepší, vykoupení z hříchu a smrti, již máme. Jako Izraelci již byli vykoupeni z otroctví, z Egypta. A tak vždy bude mezi lidmi i soutež. Bude buď otevřená a podle pravidel – a budou i rozhodčí a soudci – nebo skrytá a podle pravidel, které znají jen někteří. Ale vždy bude.

A tak právě tam, kde se zdánlivě zdá, že to nikdo nevede, všichni jsou si rovni, kde nikdo nedává najevo, že by chtěl být první – tak právě tam pozorné oko vidí, kdo tam převládá, kdo mluví nejčastěji, kdo vyhrává, když se v něčem objeví nesouhlas. I tam se soutěží – jenže většina nezná pravidla a tak těžko může někdy vyhrát. Právě tam, kde jsou si zdánlivě všichni rovni, bývá jeden nebo dva, kteří mají vždycky navrch.

Izraelci neměli vše společné, jako krom Jeruzalémského sboru neměli vše společné ani lidé v první církvi. Práce, zejména ta, ze které něco užitečného vzniká, je nejpřirozenější a nejběžnější oblast pro soutěž mezi lidmi – v každodenní práci konečně soutěžil i Kain s Ábelem. Také, když se podíváme na ustanovení zákona, hodně se jeich týká sporů o dobytek, o náhradu škod, o ploty mezi sousedy, dalo by se říci. I proroci pak často opakují, co je hezky vystiženo příslovím: „Neposunuj dávné mezníky a nevstupuj na pole sirotků, neboť jejich zastánce je mocný, on povede jejich spor proti tobě.“

Nejbějžnější úkol soudců tak zřejmě byl, aby každý mohl dělat svou věc, jak uzná za vhodné. Aby mu nikdo nelezl přes plot a nekoukal do hrnců. Při tom, to je velký svod, když je někdo pilný, má dobré nápady a daří se mu; říci si: Ten druhý to dělá velmi chabě, tomu to nejde. Na tom jeho poli já bych hospodařil mnohem lépe. Vždyť on je ani nepotřebuje. Vždycky je velký sklon úspěšných říci: Méně moudří nemumí se svými možnostmi zacházet. Nepotřebují je tedy ani mít. V našem čase to ostatně někteří říkají otevřeně a daleko více to potichu bere jako hotovou věc, že chudí by raději neměli mít možnost jezdit autem nebo létat letadlem. Jako si statkář ve starém Izraeli snadno pomyslel, že vdova a sirotek, při tom způsobu, jako pole obdělávají, z něj stejně pořádný výnos mít nebudou. Tak proč by ho měli mít?

Ale takové bylo právo v Izraeli, že každý měl alspoň něco, alespoň nějaké pole, aspoň pár ovcí a s tím ať nějak naloží; byť se na to třeba nedá koukat, jak ukazuje přísloví: „Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena.“

Soudci tu byli, aby člověk mohl mít i svůj malý svět, který ještě zvládá. Aby ti z velkého světa nemysleli, že už rovnou mohou řídit celý svět. Úkolem soudce však nebylo ani nastolit vlastní spravedlnost. A třeba vzít pole velkému a rozdělit je mezi malé. Nebo se podívat na malého a říci: Je malý, nemá rozum. A tak od něj nemůžeme čekat, že bude dodržovat pravidla stejně jako velký. Od malého nečekáme odpovědnost. Soudce měl být nestranný, ve věci práva pro něj měli být všichni stejně dospělí, od malého i velkého měl čekat stejnou zodpovědnost. S každým, dalo by se říci, měl zacházet jako s králem vlastního království.

A jako malému králi nelze vzít jeho království jen proto, že je malé, tak také malý král nemá menší odpovědnost, než velký. Nemůže si říci: Nemohou si dovolit jednat správně, moje království je malé.

Může se zdát divné, že je soudcům třeba výslovně zakázat přijímat úplatky. To je snad samozřejmé. Jenže slovo úplatek znamená také prosté „dárek“. Chápeme, že je soudci zakázáno přijmout diplomatický kufřík, plný peněz. Ale nemohl by přijmout háčkovanou dečku, kterou mu poslala vděčná babička, které se zastal a vystavit si ji v kanceláři? Nebo nemohl by přijmout obrázek, nakreslený sirotekm, kterého se zastal a pověsit si jej na nástěnku? Ne! Právě i ten obrázek od sirotka by měl odmítnout se stejným rozhodčením, jako kufřík peněz.

Ani ten úplatek neměl soudce přijímat, že pak před lidmi vypadá jako lidumil a jako pán Bůh sám. Že si sám u sebe připadá jako zachránce světa. Soudce tu nebyl a není, aby zachraňoval a napravoval celý svět. Ale právě jen na to, aby zachoval mezi lidmi Bohem dané hranice. Aby soutěž mezi lidmi, i když v tomto světě nikdy nebude rovná, byla alespoň poctivá.

Uzavřeme tedy tím, že i když se v tomto světě máme radovat společně a to je základ, přece také v tomto světě každý z nás někdy běží sám a chce se jaksi předvést před Bohem. A i kdyby nám byl někdo protivný a v jiných věcech byl třeba i špatný, nemůžeme jednoduše říci „neběhá rychle“ když rychle běhá. Nemůžeme říci „našvindloval to“, když nemáme důkazy. Jsou třeba pravidla a jsou potřební rozhodčí.

Jaká je skutečná dokonalost a velikost pak naplno odhalil Kristus: „kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech“ Ano, velikost, kterou lze jen velmi těžko spochybnit je, když vás lidé potřebují. Kdo je otrokem všech, bez toho se lidé neobejdou. Skutečná velikost se ukáže, když někdo odejde a lidé říkají „a kdo to teď bude dělat“. A o takovou velikost se s vámi lidé přít nebudou, ta je skoro jistá. Amen

Modlitba po kázání:
542
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: 1 Korintským 9, 19–26
Požehnání: slovy Žalmu 33, 16–22
33, 3–4