Nebudeš obětovat Hospodinu dobytče na němž je vada, to má Hospodin za ohavnost. Lidé, kteří cokoli, co přebírají, příliš prohlížejí, lidé, kteří na všem hledají vadu, nám bývají většinou protivní. A moudré je to přísloví „darovanému koni na zuby nekoukej“. Zde jsme sylšeli: Nebudeš obětovat Hospodinu, Bohu, dobytče na němž je vada. To má Hospodin, za ohavnost. Hospodin jakoby byl ten, kdo přebírá a prohlíží, co mu bylo darováno. Takže vypadá nesympaticky.

Mnozí se dnes snaží jaksi prodat Boha lidem jako toho, kdo vezme všechno. Lidé by možná něčím vadným pohrdli, ale Bůh je tak laskavý a přející, že i vadné a ošklivé se mu líbí. A tím se nekončí, jde se dál: Právě vadné a ošklivé se Bohu líbí.

A takové předvědčení je pak vidět na moderních kostelech a moderním křesťanském umění: Postaví-li se vůbec u nás na Západě nějaký kostel, pak je velmi ošklivý. A je-li vůbec nějaké moderní křesťanské umění, bývá ošklivé. Ale podobně i misijní letáky, plakáty, obálky křesťanských časopisů. Kdo je na to navyklý, tomu to možná už nepřijde. Ale dobře to vidí, kdo přijde z vnějšku. A je-li poněkud bezelstný, někdy to i řekne: Tohle je ošklivé.

To přesvědčení, že právě v ošklivém je Bůh, se podobá smýšlení jedné hinduistické sekty v Indii: Její členové se živí nechutnou potravou, záměrně se vystavují všemu špinavému, ohavnému, aby dokázali, že Bůh je ve všem a i v tom nejošklivějším nachází krásu.

Ovšem my sami stále dovedeme odlišit krásné od ošklivého, lákavé od odpudivého. Stále máme všichni jasné vědomí, co je hezké a co ne. Je to vidět třeba na výstavách v Národní galerii, kde lidé v celých zástupech chodí na poslední krásné umění z 19. století, kdežto o moderní umění, dnes už často i těch sto let staré, moc lidí nechodí. Podobně když vedle sebe postavíme dvě auta, skoro každý z nás pozná, které je luxusnější. Když dáme na stůl dvě jídla, z jednoho talíře ubude znatelně víc – víc to lidem chutná. A tak dále.

My velmi dobře víme, co je krásné, chutné. Co má vadu a co ne. Ale Bůh to snad nezná? My dovedeme velmi dobře rozlišit a seřadit za sebou od nejlepšího po nejhorší, všichni to vidíme – ale Bůh je slepý, všechno je pro něj stejné? Kdepak: Bůh, který všechno stvořil, určuje, co je krásné a co ošklivé, co je chutné a co nechutné, co je bezvadné a co vadné.

Ti hinduisté, o kterých jsem mluvil, mají jistě pravdu v jednom: Bůh je všude, nic se neděje bez jeho svolení. Ani to nejohavnější jaksi nemůže sesadit Boha z jeho trůnu. Ale to neznamená, že Bůh je úplné dno. Po čem ani pes neštěkne, na to Bůh upíná svoje oči. Zatímco my, tak nějak praktištější než Bůh, se zálibně díváme na to, co je blištivé, voňavé, svěží a zářivé. Ne, tak to není.

Pokud šlo Bohu obětovat kulhavou krávu a starou kozu, není divu, že když lidé chtěli opravdu něco zažít, opravdu něco silně cítit, tak se šli – nejspíš podle povahy – klanět buď slunci, nebo měsíci, nebo hvězdám. Dodnes: Na koho to nepůsobí? Kdo nemá silné pocity z hvězdé oblohy, nebo z měsíce, nebo z východu nebo západu sluce; nebo když to sluce zasvítí mezi mraky a jsou přímo vidět jeho paprsky?

Ale zrovna ty, kdo se jdou klanět slunci, měsíci a nebeskému zástupu před všemi ostatními slovo Boží nařizuje ukamenovat. Nejsou snad horší přestoupení? Zde je však právě ta souvislost se straou kozou a kulhavou krávou: Hospodin snese všechno – pro mě samotného však to nejlepší. Kdo může být horší než ten, kdo zároveň žádá, aby jeho vlastní přínos nebyl nijak posuzován, vždy přijímán. A zároveň pro sebe chce to nejlepší.

Ten se samozřejmě stejně bude chovat i k vám: I skoro za nic byste mu měli děkovat. Kdežto pro něj není jen tak něco dost dobré. Člověk, který má velmi nízký standart v tom, co dává. Bohu i druhým. A velmi vysoký standart v tom, co chce pro sebe.

Nám – i mně – přijde sice hrozné, že by měl být takový člověk usmrcen. Teoreticky. Do chvíle, kdy tak soběstředného člověka potkáme. A potkáme někdy lidi, kteří ani v nejmenším nesnesou posouzení toho, co dávají, co přinášejí do světa. Potkáme lidi, kteří jako by neviděli, že jejich práce nebo jejich chování je stěží snesitelné. A přitom, když přijde na to brát, najednou dovedou velmi dobře rozlišit mezi lepším a horším. Když přijde na to, jak se jedná s nimi, najednou mají velmi vysoký standart, co si k nim kdo může nebo nemůže dovolit. Zkrátka narazíme někdy na lidi až zaslepeně sobecké. A ve chvíli, kdy nám dojde, jací jsou, náš hněv je velký. Ve svém srdci bychom je najraději něčím praštili. Ve svém srdci bychom je hnali za město a ještě za nimi hodili kámen.

Poznamenejme, že hněv nad sobestvím se nachází dokonce u společenských zvířat. Když opice ale i jiní tvorové zjistí, že nějaký člen tlupy či stáda nic dobrého nedává ale vše nejlepší bere, také se na něj vrhnou a roztrhají ho nebo naberou na rohy. Smysl pro spravedlnost vložil Bůh dokonce i do zvířat.

A tak se to s dnešním přikázáním má jako s mnoha věcmi v Zákoně: Dokud se člověk osobně nesetká s nějakým jednáním, je velmi tolerantní. Pohoršuje se nad krutostí Zákona, nad tím barbarským kamenováním. Do chvíle, kdy se byť jen dozví o nějaké konkrétní odporné vraždě nebo únosu. A nekamenovali bychom cizoložnici – dokud to není naše vlastní žena. A nekamenovali bychom cizoložníka – pokud to není náš muž. A stejně tak budeme blahosklonní k lidem, v jejichž očích i to nejmizernější musí být dobré pro Boha, kdežto pro ně samé musí být vše nebesky dokonalé. Do chvíle, kdy s nimi musíme denně jednat.

Zákon tak vlastně jasně pojmenovává, co beztak vyvolá v člověku zuřivý hněv, když se s tím osobně setká. Ale dodává k tomu: Ne tak rychle! „Bude-li ti to oznámeno nebo o tom uslyšíš, dobře si to prošetříš … Ten, kdo má zemřít, bude usmrcen na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Nebude usmrcen na základě výpovědi jediného svědka.“ Ne tak zhurta! Ty jsi najednou zjistil, jak jě někdo hrozný. Ty teď budeš ten jediný svědek? Všiml si toho i někdo jiný? Dá se ta věc jasně popsat? A dá se předložit soudu celého společenství? Budeš ty první, kdo vystoupí proti takovému člověku a přede všemi řekne: Odstraňme ho ze svého středu?

To zase ne, řekne si většina lidí. A tak v nich spíše potichu doutná hrozný hněv. Který nakonec nemusí být ani spravedlivý, člověk sám se ve svém soudu snadno zmílí, snadno se také ve svém omylu dále utvrzuje. Je zvláštní, že takovou tichou zášť považují lidé za více křesťanskou než aby proti nějakému zlu promluvili věřejně a přede všemi.

Při tom, právě dnešní místo se znovu ozývá v Novém Zákoně. Apoštol píše: Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!

Království Boží není z tohoto světa a církev nevládne mečem. Ale také není její povinností držet uvnitř sebe zjevně sobecké lidi. Lidi, kteří nesnesou soud nad sebou, ale jsou hotovi vynášet soudy nad druhými. Lidi, kteří mnoho nedávají, ale pro sebe žádají jen to nejlepší. Bylo by dobré, aby jednoho dne dva neb tři povstali a řekli přede všemi: Tak už dost. To je lepší, než v sobě chovat tichou zášť, která nakonec ani nemusí být spravedlivá.

Naše dnešní čtení začíná slovy, ke kterým se v závěru vracíme: Neobětuj Hospodinu nic vadného, to má Hospodin za ohavnost. Cesta k dobrému společenství je v tom, když se lidé sami u sebe podrobují Božímu soudu – pak není potřeba soudu lidí ani žádného vylučování. Cesta k dobrému společenství je v tom, když lidé k Bohu přicházejí jako prosebníci: Nedávám mnoho, Pane, ale vše dobré, co dostávám, od Tebe dostávám. Amen