Introitus: Žalm 110
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 21. neděle po Trojici.
110
Vstupní modlitba:
1. čtení: Jan 6, 28–40
259
2. čtení: Deuteronomium 17, 14–20

Dnešní čtení nám jako první věc ukazuje, že touha po králi – samovláci – souvisí s pohodlím, s bezpečným životem: „vejdeš do země … obsadíš ji a usadíš se v ní“. Na hranicích obydleného světa lidé obvykle krále nemají. Neměli ho Izraelci, neměli ho kozáci na dnešní Ukrajině, prakticky ho neměli lidé na vojenské hranici v dnešním Rumunsku, neměli ho Búrové v Jižní Africe. Nejen nemají krále – vlastně se obejdou téměř bez státu. Vystačí si se zákonem, duchovními a soudci, o kterých jsme slyšeli v minulém čtení.

My takový stav společnosti známe hlavně z westernů, z Divokého západu. V těch také obvykle vidíme místního soudce, šerifa a faráře. Jak jsem četl, na divokém západě ve skutečnosti vládl zákon. Prý to bylo úplně obráceně, než v tom westernu „V pravé poledne“ – když se objevil bandita, ozbrojili se všichni a vydali se na něj.

V divočině za člověka právo z vnějšku nikdo nezařídí. Člověk tam musí mít zákon v sdrci. Proto se také na ty filmy tak hezky dívá: Na prérii není žádný stát, žádný úřad, kde by si člověk mohl stěžovat. Tam se ukáže, co je v něm, tam se ukáže, jací jsou sousedi. V tom westernu „V pravé poledne“ je vlastně šok, že šerifovi nikdo nepomůže, protože dřív to tak vždycky bylo zvykem. Což tam vlastně všichni přiznávají.

A Bůh ovšem řekl člověku: Naplňte zemi a podmaňte ji. Lidé se skutečně měli rozptýlit po světě, ne se shromáždit v jendom Babylónu a říci si: Udělejme si jméno, abychom nebyli rozptýleni. To, jak lidé žili na Divokém Západě, tedy rozeseti na rodiných farmách v krajině, kde člověk rád vidí hosta a všichni se těší, až se v neděli všichni sejdou v kostele – to je plus mínus původní Boží záměr.

Kdo z nás by však v tom obstál? Máme obvykle rádi svou rodinu – ale vidět celý týden jen je? Máme obvykle rádi přírodu: Ale chodit celý týden jen po lese? Proč je to tak? Proto, že rodina do nás vidí, už nás má prokouknuté. Zná naše slabiny. Nezakryjeme je před nimi, jako před lidmi z práce nebo z hospody. A stejně tak my známe jejich slabiny – nezakryjí je před námi tak snadno, jako lidé z práce nebo z hospody. Člověk by musel být pořád stoprocentní, chyby by musel hned napravovat, nad chybami svých bližních nemávat rukou, aby to fungovalo.

Nebo, máme obvykle rádi přírodu. Ale chodit celý týden jen po lesích a lukách? Člověk je tam časem nesvůj. I když ví, že Bůh to vše stvořil a je všude, sám v lese tomu člověk ne vždy věří. Také víra v Boha a modlitba by u člověka musela být pevná a ustavičná, aby mohl žít někde na prérii nebo na kraji černého lesa.

Tváří v tvář rodině a přírodě má člověk sklon říci si: „Proč má být pořád všechno na mě? Proč mám být pořád stoporocentní? Stále přemýšlet, jak vypadám před rodinou, stále dávat pozor, zda v lese nešlápnu do jámy?“ Člověk má sklon se schovat. Schovat tam, kde do něj lidé tolik nevidí, v práci nebo nákupním středisku.

Člověk se tak chce osvobodit od rodiny i od přírody. Je především občan, který má nějaká práva, terpv potom otec, matka, syn, dcera, dědeček nebo babička. Možná neumí nic, co by mu umožnilo přežít něde na divoko, ale to je skoro urážka toto od něj chtít. Člověk chce mít především svém pohodlí a soukromí.

Přesto v něm zůstává vědomí, že by měl obstát před Bohem i před lidmi. Že by měl být tím, kdo si ví rady. Vybírají si krále proto, aby byl spravedlivý, statečný, zdatný ba krásný, místo nich. Ano, krále a jemu podobné si volíme, aby byli dokonalými místo nás. Touha po králi je důsledek toho, že člověk nedovede obstát ve vlastní rodině, že nedovede obstát mimo pohodlí svého domu. Nutný důsledek toho, že člověk nežije svůj život naplno, na sto procent. Proto za něj ted dokonalý život musí žít nějaký vysněný král.

To, že našemu vládci neříkáme král ale prezident na podstatě nic nemění: Lidé považují za velmi důležité, aby prezident hezky vypadal, důstojně vystupoval – skutečně, aby ho šlo místo nás všech všem národům – a nejspíše Bohu samému – ukazovat. Když je prezident ošklivý nebo udělá ostudu, propadají mnozí lidé úplné hrůze, jako by někdo odkryl jejich vlastní nahotu. Na podstatě se nic nezměnilo.

A přece Bůh s nástupem krále do budoucna počítal a asi o čtyřista let později, v době Samuelově, vládu krále dovolil. Stalo se tak proto, aby z rodu Davidova nakonec přišel jediný pravý Král, Kristus. Který tu skutečně byl, aby svým dokonalým životem zakryl naše selhání. Který přinesl oběť na kříži, aby každý, kdo v něj věří, si mohl tentokrát skutečně připsat jeho spravedlnost. Touha po králi byla sice hřích – ale zároveň v ní, jak jsme ukázali, člověk přiznává svou nedokonalost; to, že svůj život promarnil a je potřeba, aby získal nový život v Kristu.

Každý král, vůbec každý, kdo stojí v čele nějakého národa, má především vědět, že on tím Kristem, Božím synem a dokonalým člověkem, není. Z toho vycházejí přikázání pro krále, na které se nyní podívejme:

Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš dosadit nad sebou cizince, který není tvým bratrem. Král má znát svůj omezený úkol. Sice že je vládcem pouze svého národa, nikoliv celého světa. Už ve starověku se přitom zvláště králové velkých zemí jako Egypt nebo babylon považovali za vládce celého světa, za někoho, kdo by měli organizovat celý svět. S přijetím křesťaství toto smýšlení vymyzelo, aby se ještě na sklonku středověku zase vrátilo u různých Evropských císařů. Konečně i náš Karel IV zamýšlel Prahu jako hlavní město světa. I dnešních vládci by měli pamatovat, že jejich odpovědnost je omezená. Že odpovídají za zemi, která je zvolila, že nebyli zvoleni, aby odpovídali za celý svět. Že nebyli zvoleni, aby především dobře vypadali před celým světem. Mnozí na to zapomínají.

Ať nemá mnoho koní… Kůň v té době byl pouze válečnou zbraní. Protože nebyl znám chomout, nešlo ho použít k orání pole nebo přepravě nákladů. Kůň pak sloužil k útoku. Toto přikázání můžeme chápat jako zákaz útočné války. Věc je však o něco složitější: Přikázání neříká: Ať nemá ani jednoho koně. Ale ať jich nemá mnoho. Ůčinná obrana totiž vždy končí protiútokem – mimochodem s ním počítaly i plány na obranu československa před Německem. Kůň byl potřeba ke stíhání prchajících nepřátel. Když už dojde k takovému neštěstí, jako je válka, je třeba ji vést alespoň účinně. Ale není to nic hezkého. Nic, v čem by se měl člověk vzhlížet.

Také ať nemá mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od Boha. I zde jde nejvíc o to, že král nemá sám sebe brát jako vládce světa. Manželky z jiných národů měl král především kvůli diplomacii. Podle rozumné úvahy, která často i fungovala: Když mi někdo dal za ženu svou dceru, těžko pak bude útočit na mou zemi, ne zemi, kde žije jeho dcera. A obráceně: Těžko někdo zaútočí na rodnou zemi své manželky. Neungovalo to ale vždy. A z toho plyne ponaučení, že diplomacii nelze přeceňovat. Vládce nemůže podlehnout omylu, že mezi státy vládne nějaký řád či spravedlnost, Vezměme jen naši zemi: Kdy nám prakticky pomohlo, že jsme měli nějaké mezinárodní smlouvy? Kdy nám pomohlo, že jsme byli v právu, když jsme byli napadeni? Konečně, pohleďme na dnešní Izrael: Soudě podle různých rezolucí OSN by to musel být ten vůbec nejhorší stát na světě, což je zjevný nesmysl a křivda.

Jde tedy především o diplomacii. Ale i o to, že moc žen nelze podcenit, i když u chytré ženy není na první pohled zjevná. Za mnohým mocným mužem stojí v pozadí jeho žena. Král nemůže zapomenout, že zůstává člověkem, že s královskou hodností nepřestane hrát roli soukromý život člověka. A ještě třetí věc: Pohleďme, jak běžné je, že se získáním vyššího postavení vymění člověk často i manželku. Opět: Je-li někdo pověřen úkolem vládce, nepřestávají pro něj platit morální pravidla pro běžné lidi. Jeho soukromý život nepozbyl významu. Ať se jeho srdce nevypíná nad jeho bratry a neuchyloval se od příkazu napravo ani nalevo.

Ano, král je člověk jako každý jiný, člověk omezený a hříšný. Má se především modlit „a neuveď nás v pokušení“, jak nám ukazuje i příběh krále Davida. Lidé pak nemají ke králi vzhlížet, aby za ně byl dokonalý, ale sami mají usilovat o dokonalost. Jak je psáno „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“. Čím více pak člověk usiluje o dokonalost, tím více mu dochází, že před Bohem nemůže obstát. Tím více touží po Kristu, aby Kristus místo něj stál před tváří Otce. Aby mu, skrze víru, byla připsána veškěrá Kristova zásluha. Amen

Modlitba po kázání:
355
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: 1 Timoteovi 2, 1–6
Požehnání: Žalm 33, 13–22
485