Introitus: Žalm 118
Pozdrav: 24. neděle po Trojici
118
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, v Kristu jsi zjevil svoji slávu mezi národy. Zachovej, prosíme, dílo své milosti, tak aby tvá církev všude ve světě vytrvala v pevné víře a vyznávala tvé jméno. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a sDuchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Jan 8, 31–59
419
2. čtení: Deuteronomium 18, 9–21

Minulé čtení ze Zákona pojednávalo o kněžích. Dnes čteme o věštcích. Tedy o zákazu věštění. Kněží a věštci se navzájem doplňovali. Ta tomu bylo u pohanských národů, o kterých čteme: neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů.

Kněze a věštce najdeme ve starém Řecku a Římě. To známe lépe než třeba starý Egypt nebo Babylon, ale i tam byli. Celkem rozumě se dnes jejich úkoly vysvětlují takto: Kněz hlásá řád. Stará se o věci, které se stále opakují. Obstarává různé výroční slavnosti, připomíná příběhy dávných hrdinů, většinou zakladatelů kmene nebo národa. To dává člověku představu o světě, o tom, jak to chodí.

Ale je tu vícero problémů: Pohané jsou jednak posedlí představou, že svět neustále stárne a pomalu zaniká. Stejně tak staré řády kostnatí, už neodpovídají dnešnímu světu. Co mohou říci o budoucnosti? Navíc, staré svátky, staré legendy a staří hrdinové jsou důležití pro celý kmen, národ, celý stát. Ale co já? Co můj osobní život? Co bude se mnou?

A odpověď přináší věštěc. Náboženství se jakoby točí do kolečka, je o tom, co všichni známe. A věštba je jakoby nová informace. Společnost má obvykle kněze i věštce, protože lidé rádi žijí mezi známým a neznámým: Všechno známé člověka nudí, všechno nové je ale stejně nepříjemné, možná horší: Vezměte si, že se náhle ocitnete v Brazilské džungli: Nevíte kam jít, co je jedlé, co jedovaté, nevíte nic a tak ani nemůžete nic dělat. Takže tak půlka známého a půlka neznámého je pro člověka prý nejlepší, říkají dnešní badatelé.

V praxi je to ovšem o dost jinak – jak už se badatelům obvykle stává. Když se podíváme na starý Řím a staré Řecko, které známe z pohabsjkých národů nejlépe, o kněžích se tam zrovna moc nemluví, i když je měli. Zato už od nejstaršího řeckého spisovatele Herodota až po skoro posledního římského pohanského autora Marcelina jich většina mluví o věštbách – buď o věštírně v Delfách, kde byl každý, kdo něco znamenal, nebo o atrologii, které se v pozdním Římě věnoval každý, kdo si myslel, že něco znamená. Ti staří bohové pohanů se vyčerpali dříve, než jsme se o nich pomalu něco dozvěděli. Už v docela rané době Zeus nebo Jupiter nedovedli dát odpověď. Byly to zbožnění lidé nebo různé společenké funkce, pár generací to oslovavalo a pak už ne. Všimněme si, že ani Písmo příliš nemluví o kněžích pohanských národů, které měl Izrael zničit, ale jen o jejich věštcích. I tam kněží už tehdy nejspíš neměli hlavní slov

.

Náš čas není o tolik jiný: Před svěma dny jsme měli státní svátek. Připoměli se dávní hrdinové. Dalo by se říci, kněží našeho kmene v rozhlase a televizi připoměli, jak důležité byly dávné události a že z nich musíme žít. Lidé nějak souhlasí, že by se slavné omažiky měli připomínat. Ale jako starý Řek či Říman či kenaanec se ptají: Ale co bude se mnou? Co moje budoucnost? A obliba věšteb, hvězdopravců-astrologů a čarodějnic je stejná jako v dávnověku. Přiznejme si: Kdo úplně hluboce prožívá, když prezident někde klade věnce? Menší část lidí možná ano. Ale většina lidí se vrátí s rozzářenýma očima z nějaké kinesiologie, setkání s kartářkou. Ještě více lidí fascinují předpovědi neodvratné skázy různých ekologů nebo předpovědi konce civilizace.

A teď řekněme: Právě všechny ty věštce prohlašuje Písmo za ohavnost. Za ohavné jsou prohlášeny modly národů a dávat nějakému člověku nebo události božskou váhu je ohavnost. Ale i to pohanské náboženství dává lidem alespoň nějaký řád. A Izrael nebyl povolán k tomu, aby zničil modly všech národů; měl zničit jen ty na svém území, nikoliv třeba v Egyptě, Řecku nebo Babylóně. Zničit modly po celém světě si za svůj úkol vzali muslimové, ale nebyl a není to úkol od Boha. Věštění je horší než modloslužba. Právě proto, že se při něm člověk už neptá ani na svůj kmen, ani na to, co bylo důležité pro předky, pro minulé časy. Ale jen sám na sebe. Bez ohledu na to, co se pokládá za správné či za špatné, bez ohledu na morálku. Jen co bude se mnou.

Věštění a čarování bývá doslova ohavné. Protože, aby věštba nebo kouzlo byly důvěryhodné, musejí nějak rozbíjet smysl věcí. Tuším polský vědec Malinowski, si všiml, že každé zaříkávadlo je vymyšleno tak, aby znělo obzvláště nesmyslně. Vezme se něco svatého a dá se to dohromady s něčím úplně všedním nebo dokonce odporným. Třeba staré anglické zaříkávání kulhavého koně je říkanka, ve které na koni jede malý Ježíš a kůň klopítne. Každá druhá kartářka bude mít ve své chýši kruicifix.

Aby si nad tím člověk lámal hlavu a hledal v tom smysl, který tam ale nejde najít. V tom je ostatně moc kledeb, že nat tím člověk přemýšlí, co to může znamenat. A právě to, jak na tím pořád dumá, ho umoří. Takže ano, prokletí svým způsobem funguje – na toho, kdo mu věnuje pozornost. Věštění a čarování dává svou moc najevo tím, že věštec nebo čaroděj říká: Mohu rozbít všechen řád, všechna pravidla. Pokud jste někdy viděli tarotové karty, obrázky na nich jsou záměrně podivné, nesmyslné. Ostatně trochu to po nich podědili i naše karty na „prší“, proč je tam ten medvěd, proč tam někomu roste strom z hlavy, možná jsme jako děti přemýšleli. Ale ta zlá lest je v tom, že to vůbec žádný smysl nemá.

Je to ohavné. Ale nejhorší je výsledek. Protože každá většba a čarování říká: Budoucnost se nedá změnit. Bez ohledu na to, co je dobré a zlé, bez ohledu na to, zda budete jednat správně nebo špatně: máte krátkou čáru života, v pětatřiceti umřete. Vaše osudová láska bude znemení vah – ať už je to člověk dobrý nebo zlý, právě teď ještě ženatý nebo svobodný. Lidé, kteří navštěvují věštce, jsou odhodláni buď si úplně nechat vzít budoucnost, nebo v budoucnu jednat úplně bez ohledů na vše – protože, taková je sutba. Věštění a čáry tak vytvářejí úplné ztracence nebo morální zrůdy. Lidi buď zcela zoufalé nebo lidi zcela lhostejné k dobrému a zlému.

Prorok, jehož zaslíbením končí naše dnešní čtení, je pravým opakem věštce. I když vypadá podobně v tom, že předpovídá budocnost – a to je skutečně hlavní úkol proroka. I když se, jako většci někdy chová podivně a jeho slovo zní zvláštně jako sen. To je tím, že to nejhorší rouhání bývá blízko tomu, co je nejsvatější a půlka pravdy bývá ta nejhorší lež.

Prorok totž dělá pravý opak toho, než věštec: Věštec říká: Staří bohové jsou mrtví a nebo alespoň, jsou v moci nové doby, v mojí moci. Kdežto prorok vypadá jako blázen před lidmi, protože říká: Ten Bůh, co byl za Mojžíše, před tisícem let, co byl za Abrahama před patnácti sty lety, ten Bůh je stejný teď. Jeho zákon je stejný teď, jako byl tehdá v poušti. Jako vyvedl své věrné tehdy, vyvede je i teď. Jako zničil mocné krále tehdy, zničí je i teď. A jsou to právě kněží nebo král té doby, kteří říkají: To snad ne! Dnes jsme přece dál, dnes to nejde dělat jako za Mojžíše, dnes sice zachováváme něco z toho starého, ale učíme se od národů kolem nás. Třeba jako za krále Achaba.

Prorok zná budoucnost – protože ví, že ten Bůh, co byl dávno, je stejný i dnes a i v budouicnosti bude. Ten prorok ví, že Bůh vidal své slovo, aby vedlo člověka k životu a že své zaslíbení nezruší. Ten prorok také skrze Ducha dovede poznat, co by vlastně mohl poznat každý člověk, kdyby nezavíral oči a nezacpával si uši: Že hřích vede ke smrti a skáze. Ten prorok neříká: Budoucnost nezávisí na dobrém a zlém jednání, je určená jako hod kostkami. Ale ren prorok říká:

Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů. Zvol si život! Amen

Modlitba po kázání:
Ohlášení: :
Přímluvná modlitba: :
Poslání: Židům 11, 1–6
Požehnání: Žalm 118