Neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Vida, co se tu dnes zakazuje, by tedy asi člověka samo od sebe nenapadlo. Člověka by jen tak nenapadlo provést své dítě ohněm. To dá rozum. To je přímo šílený nápad. Nebo věštit – to je jako přečíst si nejdříve poslední stránku knížky. Zároveň nevíme, proč dopadla zrovna takto, jak se věci seběhly. Takže nám ta poslední stránka nedává žádný smysl. A přitom nás příběh knihy už ani pořádně nezaujme a nepotěší – víme, jak to dopadne. Už neprožíváme s hrdiny jejich strasti i radosti, už se netěšíme nebo nebojíme s nimi. Už víme, jak to dopadne. Pokud jde o mrtvé, normálně dá člověku spíše práci si zvyknout, že už si s nimi nepromluví. Musí zápasit s tou bolestí, že už se jim nepodívá do tváře. A také se jich normálně člověk bojí – kdo ví proč, možná proto, že už nejsou ve stejném světě jako my. Možná proto, že jim člověk něco dluží, nebo oni dluží zase něco jemu. A je tak smutné, až děsivé, že už se to nenapraví, že je to napořád. Každopádně, kdo normální by chtěl mluvit s mrtvými? Někteří lidé se bojí i jít kolem hřbitova. Tedy tak: Ohavné věci, které tu Bůh zakazuje, se člověk musí naučit, přirozeně k nim sklon nemá.

Svod k věštění, k vyvolávání duchů jistě přijde. V té zaslíbené zemi. Propadly mu totiž i ty národy, které v ní sídlily předtím. Budou to na vás zkoušet, říká Hospodin. Dětem také říkáme, aby nikam nechodili s cizími lidmi. Aby jim neotvírali dveře. Budou to na vás zkoušet. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody.

Jedna věc mne dnes poprvé zarazila: V té zemi, v té zaslíbené (!) zemi, kam Izraelci jdou, už někdo bydlí. Ta země doteď patřila jiným národům. A kdo jim dal tu zemi? Kdo jiný, než Hospodin, od kterého je všechno. Dal jim někdy před tím tu zemi, jako ji nyní dává Izraelcům. Dříve jim ji dal, ale teď jim zemi pro jejich hříchy bere. Zaslíbená země, to je obraz a ochutnávka království Božího, života v bezprostřední Boží blízkosti. Je to takový napůl ráj, nebe, nebo jak to ještě jinak popsat. Život v zaslíbené zemi je rajský život. Jak to tedy, že tato země je zamořená lidmi, kteří obětují své děti, nemají z života dost a tak už už chtějí vědět, jaká bude pointa, jak to všechno skončí. Jsou přesycení životem a živými lidmi, proto se raději baví s mrtvými. Země, kterou si Bůh vybral za své sídlo na zemi, je zamořena tím nejhorším. Bůh vede svůj vyvolený lid na místo dosud plné toho nejhoršího hříchu. To je zvláštní, velmi zvláštní.

Ale tak je to s vyvoleným lidem: Nejsou první na světě. Přicházejí do světa až jako druzí. Ani my nejsme první na světě. Bůh vyvedl Izrael z čarodějnického Egypta, aby dal lidem na hoře Sinaj svým Zákonem nový počátek. Zachránil trochu lidí, aby s nimi začal znovu. A ten lid přichází do země a je, jak se říká, dnešní. Dnes narozený. A před ním už jsou tu dávno lidé, kteří se vyznají. Vyznají ve zlém. Tento lid, to má být náprava. Další pokus už nebude. Také my přicházíme do světa. Také nás Bůh vytrhl, zachránil skrze Krista z tohoto světa hříchu. Také my jsme dnešní, čerstvě narození. Ale také my nejsme „původní lidé“ také tato naše církev má být nápravou toho, co je. Další pokus už nebude. Proto Bůh varuje před svody toho starého světa.

Všechny ty věci člověk koná, když ho pálí dobré bydlo. Když má, lidově řečeno, roupy. Když nechce život žít, ale chce se postavit nad něj jakou soudce. Všechno to člověk koná, aby se mohl tvářit, že on už ví. Že už není tím dítětem, které jde poprvé životem s očima do široka otevřenýma. Které čeká, co nový den přinese. Které vše přijímá jako od Boha, ať dobré nebo zlé. A stále doufá v dobré skončení. Tak se chová ten, kdo nechce přiznat, že do jeho země, na jeho místo ho uvedl Hospodin. A že je to dar.

Ano, tak jedná ten, kdo nechce být Božím dítětem, kdo chce stát jako soudce nad životem. Proto právě děti jsou první obětí dnes zmíněných ohavností. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm. Co to znamená, neví dnes přesně už nikdo. Někteří myslí, že děti byly obětovány v zápalné oběti. Možné to je, i naši slovanští předkové obětovali pro zdar staveb a podobně děti, jak dokazují vykopávky. Jiní zase soudí, že šlo o nějakou zkoušku zdatnosti, zdraví. Děti provedli ohněm, které to přežilo, bylo uznáno hodným žít dál. A jiní zase myslí, že to byla zkouška dospělosti. Zkouška ohněm. Třeba jako první dny na vojně. A jiní zase, že šlo o očišťování od zlých sil. Jako se dodnes někde o čarodějnicích skáče přes vatru. Víc už toho vymyslet snad ani nejde. Ale že vůbec máme všechny ty výklady naznačuje, že vlastně dobře víme, o co jde.

Bůh nám tu přísně zakazuje, abychom se snažili „přetavit“ nevinného člověka. Postupem času býváme přesyceni životem. Nedokážeme snést, že druzí, třeba právě děti, se ze světa ještě radují, že do něj vycházejí s důvěrou. Chceme je mít stejné, jako jsme my. Chceme, aby hořeli stejným plamenem hněvu a hořkosti, aby byli zapálení pro nějaký nesmysl, pro který jsme my sami nesmyslně zahořeli. Často mi lidé říkáme: Až si ten a ten projde tím samým, co my, bude mluvit jinak. Vystavujeme lidi tvrdosti a trápení, které je mají zocelit, poučit. Podle našich představ. Jistě je správné vést děti pevnou rukou ke správnému jednání, ba je trestat za zlé věci. Ale není správné nikoho drezírovat, cepovat, aby byl stejný jako my. Lidé milují různé vstupní zkoušky. Do party ve škole vás vezmou, když snesete ránu. Nebo když někdo něco ukradnete. Dokud byla vojna, byla i šikana. Novému zaměstnanci se dá ta nejhorší práce. Až budeš mít maturitu, až budeš dělat, až se oženíš, až ti bude padesát, pak tě budeme brát vážně. Ledaskde se na člověka chystá zkouška ohněm. Slabší kusy odpadnou, silnější se přizpůsobí ostatním. Ale Hospodin přijímal do svého lidu obřízkou hned osm dní po narození. Přijímal ty, kdo ještě nic nedokázali a přijímal je pevným slibem své péče a dobrého skončení. Tak je tomu dnes ve křtu. A když Bůh, Soudce a Pán všeho světa přijímá lidi za své zaslíbením, ujištěním a utěšením, jak si malí lidé tohoto světa mohou dovolit strojit na lidi tvrdé zkoušky? Nemohl by po nás snad chtít, abychom prošli ohněm? „Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“ Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli.“ Hospodin sám se rozhodl k mírnosti, Hospodin sám pouze přijímá, nezkouší lidi ohněm. Jak bychom si to tedy mohli dovolit my?

Zbývá nám věštec, zaklínač a vyvolávač duchů. Věštec a zaklínač, ti dva jsou si vlastně podobní. Už jsme si ono věštění přiblížili obrazem knihy. Knihy, z níž si dopředu přečteme poslední stránku. Kdo ví, třeba opravdu někteří lidé dovedou předvídat budoucnost. Skutky Apoštolů nám vyprávějí zajímavou příhodu: Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk. Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: „Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse.“ A to dělala po mnoho dní. Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: „Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!“ A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil. Měla vlastně pravdu, ta otrokyně. Ale prozrazovala ji dopředu. Než si lidé mohli poslechnout Pavla a sami poznat, že opravdu přináší spásu, už to o něm věděli. Možná už pak ani nebylo zajímavé ho poslouchat. Ani ta spása už možná nebyla tak zajímavá, když ji člověk sám v těch slovech neobjevil.

Chci říci: Co já vím, zda funguje věštění. Jisté je, že některé předpovědi se sami naplňují. Třeba: „Ty rosteš pro kriminál.“ Nebo: „Ta se nikdy nevdá.“ Člověk se často mění podle toho, co mu všichni ustavičně předpovídají. Třeba právě proto, že se snaží ze všech sil předpovědi uniknout. Zpanikaří, začne dělat hloupost a přivodí si přesně to. Jako by jej zakleli. Jako by jej zaklel nějaký zaklínač. Nikdo nemá druhému předvídat budoucnost, protože tak se právě budoucnost začíná vytvářet. A i kdyby skutečně člověk viděl do budoucnosti (může být), tím, že jí prozradí, bere smysl celé přítomnosti. Bere smysl všemu, co se stane do doby, než se naplní jeho předpověď. Kolik už jsem zažil obětí kartářek a jiných zlých lidí. Tyto oběti nemyslí na to, co je teď. Celá jejich mysl je upřená na to, kdy se naplní ta předpověď. Dobrá nebo zlá. Cele jsou takové oběti upřeny na to, kdy přijde ona předvídaná zrada, nemoc, nebo dokonce smrt. A nebo naopak, kdy přijde onen záhadný pohledný cizinec, který je učiní šťastnými. Co se stane do té doby, nemá smysl. Toto je prokletí. Tím se pět bere člověku dětská otevřenost, vděčnost za každý den, spoléhání na dobrý konec, který je u Boha. Sám se o to člověk připravuje, pokud naslouchá věštcům a zaklínačům. Protože kdo nebude jako dítě, nevejde do Božího království.

Do třetice dotazování se zemřelých také bere lidem život. Mrtví jsou proto mrtví, že s námi už nežijí. Jejich život skončil a nemohou tak odpovídat, reagovat na náš život, který pokračuje. A tak slovo mrtvého nemůže vládnout nad životy živých. Jsou to opět ta známá slova: „Tohle by tvoje babička nikdy nedovolila, kdyby žila. Takhle by se tvůj otec nechoval kdyby žil.“ Ale takto nám život bere i tradice, která nedovolí ani to nejmenší udělat jinak. Je dobré učit se od svých předků. Bez tradice není víra snad ani možná. Ale ne taková, která nedovolí udělat ani to nejmenší jinak. Není dobrá taková tradice, v rodině ani ve víře, která nás nutí žít život někoho, kdo už své putování v tomto životě skončil. Ti, kteří tu byli před námi, nebyli pro to, abychom mi byli jen jejich horší nápodoba. Byli tu pro nás, abychom my byli ve všem lepší. Abychom navázali tam, kde oni skončili.

A tak nám zůstává, že vše, co člověku bere naději, radostné očekávání dobrých konců od Hospodina, vše, co se tváří, že má život přečtený a prokouknutý, bere Bohu jeho čest a je tedy ohavností.

Proti tomu posílá Hospodin své proroky. Ti nešeptají lidem do ucha tajemné věštby, jak to s nimi bude. Ti mluví veřejně, před celým společenstvím a k celému společenství. Boží prorok nepřijde za člověkem a neřekne mu „to a to se ti určitě stane“ leda že by ten člověk byl třeba král nebo jiný veřejný člověk, s kterým je spojena budoucnost celého společenství. Boží prorok dává volbu: Zde je zaslíbení, zde odsouzení. Jeho slova se nenaplňují sama, ale dávají nám volbu. A my víme, jak často došlo na varování, která nikdo nechtěl poslouchat. Na slova „obraťte se“ – a neobrátili se, přišlo babylónské zajetí. A v našich časech „dělejte něco, nenechte ty lidi přijít k moci“ – a lidé neposlouchali a přišly hrozné časy. Je tu však také zaslíbení, které vidíme naplňovat. I vytrvalosti tohoto sboru vychází od Boha vstříc pomoc často jakoby z ničeho nic, nečekaná. A tak v trpělivosti a s vděkem za krátký čas našich životů očekávejme naplnění nejen proroka, ale také krále a kněze, Krista Pána: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Amen