Kniha Deuteronomium, kterou nyní čteme, je pozváním do boje. Velmi pravděpodobně ji četl Ježíš Kristus při půstu na poušti. Jejími slovy a pouze jejími slovy totiž odpovídá satanu na jeho pokušení. Je to kniha, která obvykle říká: V tom a v tom nemsmíš ustoupit, s tím a s tím se nesmíš smířit. Jsou to poslední slova Mojžíšova. Slova pro generaci, která má být silnější, než ta předchozí, která má obsadit zaslíbenou zemi.

Lidé to nepřiznají, ani sami sobě. Ale je v nich ukryta touha po svatém nadšení, po svaté válce, po neústupnosti. Je v ncih touha po dni, ve kterém by mohi říci: A já už neuhnu a už couvat nebudu. Místo ústupu se na nepřítele vrhnu. V lidech tohle je, ať to vědí, nebo ne. Kdyby v lidech tyto pocity nebyly, nebylo by možné jich ani zenužívat. Při tom je těchto pocitů zneužíváno stále: Kolikrát jsme za poslední léta slyšeli: Jsme ve válce! Co chvíli je něco nejdůležitější na světě. Ani nevím, zda mám jmenovat, co bylo za poslední roky pokaždé to nejdůležitější.

Každopádně každá nová svatá válka, kterou ten nebo onen státník ohlásí co dva roky v televizi vždy znamená: Teď nemůžeme řešit detaily, teď musí jít některé zákony a některá práva stranou. Teď všichni jedeme v tanku.

Kdežto kniha Deuteronomium říká: Dívej se pozorně do vysoké trvávy, zda ta náhodou není patník. A tedy, zda už tam nezačíná území tvého souseda: „Neposuneš mezník svého bližního, kterým předkové vymezili tvůj dědičný díl, jejž zdědíš v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, abys ji obsadil.“ Právě tato kniha, která zve člověka do boje za svatou zemi, říká také: Není nic takového jako výjimečný stav a mimořádná doba, ve které lze lidem vlézt na jejich pozemek a do jejich domu za vyšším cílem.

Tato slova jsou ta skutečná hořká pilulka z knihy Deuteronomium, kterou je třeba spolknout: Za plotem tvého souseda to prostě není tvoje. Ať jsi jak jsi rozhorlený a bojovný, za plotem to není tvoje.

Naše čtení neříká: Neposuneš mezník svého bližního, protože k tomu poli došel vlastní poctivou prací a dobrými nápady. Říká: Předkové vymezili tvůj dědičný díl, jejž zdědíš v zemi, kterou ti dává Hospodin. To pole, na kterém stojí ten mezník, může být klidně plné kopřiv, jak stojí v přísloví:

Šel jsem kolem pole muže lenivého, kolem vinice člověka bez rozumu, a hle, byla celá zarostlá plevelem, celý její povrch pokrývaly kopřivy a její kamenná zeď byla pobořena. Když jsem na to hleděl, vzal jsem si to k srdci, přijal jako napomenutí to, co jsem viděl: Trochu si pospíš, trochu zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a poležíš si a tvá chudoba přijde jak pobuda a tvá nouze jako ozbrojenec.

Takže třeba ten soused se o to pole ani vůbec nestará. Nezískal jej vlastní prací, ale předkové to tak prostě vymezili. A my třeba už ani nevíme proč. Ti lidé jsou třeba už dvě stě, tři sta let mrtví. A přece jejich rozhodnutí a jejich slovo platí, i když už nejsou mezi námi, nemohou se ozvat a věc nám vysvětlit. Ona tedy, po pravdě řečeno: Většina majektu, co lidé mají, je zděděná. Kdo si sám postavil dům, ve kterém bydlí? Z lidí ve městě nikdo. A i na vsi staví lidé obvykle na pozemku od ordičů a ještě s jejich ntnoným přispěním. A kdo se ke svému postavení dostal jen vlastní prací? Když bychom to rozebírali, zjistili bychom, že mnohý obchodník dostal nějaké peníze na začátek od rodičů, mnohý dnešní profesor začínal jako asistent u známého rodičů. Většina herců, zpěváků ale i generálů, lékařů, co já vím, asi bude mít nějaké společné příbuzné. Kdo skutečně kdy začal z nuly? Nemnoho lidí. A i kdyby, i spoustu svých obdarování máme stejně po rodičích. Jistě, museli jsme je nějak rozvinout. Ale kdybychom je nepodědili, nebylo by ani co rozvíjet.

Není tedy rozumné říkat: Budu druhého uznávat jen za to, co dokázal sám. Vždyť ani naše vlastní jmění a postavení obvykle není jen z toho, co jsme sami dokázali. A i kdyby bylo, svůj příný soud uvalujeme na druhé, zatímco pijeme vodu z vodovodu, který jsme nevykopali, chodíme po mostech, které jsme nepostavili. A cizincům se chlubíme katedrálami a hrady, které postavili lidé velmi dávno před námi. Většina poznání, vynálezů a zařízení je dílo dávno mrtvých. My v tom všem spokojeně žijeme. A přitom říkáme: Ti dávní mrtví nemají co mluvit do našich životů.

Když se jeich ale nebudeme ptát, jak dosáhli toho, co jsme podědili, jaká je šance, že dědictví po nich nějak rozmnožíme? Že sami postavíme něco, co zůstane stát staletí? A jaká je šance, že se jednou bude ptát, jak my jsme žili a za co jsme bojovali? Zatím to vypadá tak, že mnozí si ani o sobě nepamatují, co pro ně třeba před osmi, šesti, dokonce dvěma lety bylo to nejdůležitější. Za co byli tehdy ve válce. Proč by to tedy třeba časem mělo zajímat jejich vnoučata?

Tedy shrnuto: Kniha Deuteronomium zní bojovně a neústupně, je to pozvání do svaté války. Lidé si o sobě mnoho namlouvají, ve skutečnosti však o takové pozvání stojí a od falešných proroků a falešných učitelů nakonec takové pozvání rádi přijmou.

Kniha Deuteronomium je však pozvání do války o zemi velikosti Moravy, jejiíž hranice velmi pečlivě popisuje. Ne pozvání do boje proti všem a za dobytí celého světa. Už jen proto, že právě zdánlivě malý úkol, pokud ho má člověk opravdu poctivě splnit, se často ukáže jako velký boj. Právě proto, že to tak je, lidé raději sní o dobývání celého světa, o poslední bitvě mezi syny světla a syny tmy. O bitvách, ve kterých, za vyšším cílem, mohou třeba zabavit i majetek svého souseda.

Kniha Deuteronomium je pozváním do války. Ale nakonec především pozváním do války se sebou samým. S vlastní pýchou, která přehlíží, že druzí lidé mají také své životy, také své způsoby, jak věci dělat a my bychom jim tedy přes plot lézt neměli. Je pozváním do boje s pýchou, ve které se domníváme, že jsme si na všechno přišli sami, všemu lépe rozumíme, než všichni před námi. Pozváním do boje s pýchou, která se domnívá, že s námi, se mnou, přišel vrchol všech dějin a všeho bytí. Chutě do takového boje a chutě do takové války! Nejdříve ve vlastním srdci. Amen