Tato dnešní přikázání jsou jedna z nejdůlěžitějších z celé knihy Deuteronomium. Už jen proto, že každé pokolení a každé společenství považuje něco za zločin, který se už vymiká běžnému právu. Buď už v tom je nevyslovená shoda lidí, nebo se v tom lidé shodnou, když zločin nastane.

Nevím ani, zda mám uvádět nějaké příklady. Občas se stanou hrozné odpornosti – konec konců minulý týden zrovna vyšla najevo jedna taková zde na okrese – kde snad každý člověk řekne: Tak tohle už je za hranicí běžného práva. Tady už mluvíme o člověku, který se zcela vyloučil z lidské společnosti, zcela mimo normální svět. O člověku zcela zvráceném – ovšem, zráceném vzhledem k čemu? Od čeho se odvrátil? Od Hospodina, řekl bych. Hospodin ovšem stanovuje jasně, co znamená odvrácení od něj. Kdežto lidé tuto posvátnou, nezpochybnitelnou hranici, co už je zvrácenost, stanovují v každé době a v každém národě trochu jinde.

A bývá tak, že lidé se s největším děsem dívají na to, v čem sami posunuli posvátnou Boží hranici. Aby ji pak postavili podle své úvahy o kus dál a řekli: Ale tohle už samozřejmě ne. Nedávno jsme četli o vraždě. Bylo tam jasně řečeno „ubyl bližního z nenávisti“, život za život. Život za život už nepraktikujeme, zato se svatosvatě rozlišuje, která nenávist je horší než jiná: Vraždy, ano, ty se občas dějí. Ale co vražda z rasové nebo náboženské nenávisti? To je důvod vyrazit na náměstí. Podle Písem by se však na náměstí mělo vyrazit už tehdy, když někdo zabije svoji tetu. Vždyť i ta je obrazem Božím! To je jedno, jaká nenávist.

Svou novou svévolnou hranici pak společnost střeží úzkostlivě; běda vám, pokud na nějaké staré fotce není úplně poznat, zdá někomu máváte nebo hajlujete. Mnoho bychom mohli mluvit o hranicích intimního života, které Stvořitel jasně vymezil manželstvím a náš Pán Ježíš Kristus záměr nebeského Otce výslovně potvrdil. Když tuto hranici svévolně zrušíte, skončíte ve světě, kde je možná kdejaká zvrácenost – ovšem jen tehdy, pokud jste k ní dali pokud možno písemný souhlas. Ano, ve světě, který zavrhl manželskou věrnost jako otroctví, tam si vlastně nelze být jistý, zda vám někdo pochválil nový účes z čiré dobrosrdečnosti, nebo je to první krok ke znásilnění.

Co chvíli popadne lidi mimořádné úsilí střežit hranici mravnosti, kterou sami ustanovili. Proč nastal v sedmnáctém století vrchol honu na čarodějnice? Z části proto, že kde kdo služeb nějaké čarodějnice využíval. Ale ještě tím dobrým způsobem, namlouval si. Nejčastěji si šel pro nějaký nápoj lásky, který přimíchal do pití někomu, kdo o něj vůbec nestál. A to je ještě v pořádku, říkal si ten člověk, protože jde o lásku. Inu, ne. Váš protějšek vás má milovat za to, co ve vás skutečně je a co, pravda, dovedete také předvést. A pak se ten stejný člověk díky knihtisku, z nějakého letáku dozvěděl, že ta paní někomu jinému umíchala jed. Tak to už ne, řekl si náš uvědomělý občan. Tohle už je moc a je třeba zakročit. Ty čarodějnice jsou součástí velkého spiknutí – což jsem já samozřejmě nevěděl, když jsem si tam šel pro ten nápoj lásky.

Je proto potřeba zavést mimořádná opatření. U soudu se tehdy nebralo v potaz svědeství dětí – protože děti si skutečně dovedou vymýšlet tak, že tomu sami pevně věří. Třeba u vraždy by v té době dítě svědčit nemohlo – u čarodějnic ale ano. Svědectví pastýřů se na mnoha místech neuznávalo – mimochodem, náš Pán si právě pastýře vybral za svědky svéno narození a ovšem také mudrce. Ale o sabatu čarodějnic pastýři svědčit mohli. Protože kdo jiný byl venku, když se setkali se satanem na Petrových kamenech. Z tzv. temného středověku podědila ta doba velmi přísná omezení mučení – i tak byla chyba ho vůbec dopustit, ale aspoň dosti přísné omezení bylo. A i v případě vraždy by ho dodržovali. Ale spiknutí čarodějnic byl jiný případ. Mimořádný stav. A jen dodejme, že v době, kdy všichni řešili čarodějnice nebyl vůbec pro nikoho problém nechat si udělat horoskop, což je úplně stejné, jako čarodějnictví.

Výsledkem bylo tolik poprav, že právě sami onbviňovatelé pak často skončili na hranici. Skončilo to do ztracena, lidé si řekli: Tak to už dělat nebudeme. Nikdo se z toho neodpovídal, každý zapoměl, co v tom čase horlivě prohlašoval. Řekněme asi rovnou: My taky už nějak nemyslíme na to, co všechno se mělo ještě před dvěma lety provést neočkovaným. Zase máme jiná mimořádná opatření, časem budou zase jiná.

Na proti tomu: Písmo skutečně říká: Čarodějnici nenecháš naživu. Ano, ale je to skutečně čarodějnice? V Anglii té doby – a nejsem z těch lidí, kteří by říkali, že Angličané dělají všechno dobře – nicméně v Anglii té doby žádná mimořádná opatření nezavedli. Ale u prošetřování čarodějnictví dodržovali stejná pravidla jako když někdo někomu ukradl krávu nebo vyrazil oko: Chtěli alespoň dva nebo tři dospělé svědky. Výsledek byl v tomto řádu: Asi deset popravených čarodějů v období asi sta let, asi čtyři čarodějnice. V Evropě to byly tisíce a ženy výrazně převažovaly.

A ovšem: Čarodějnice samozřejmě existovaly – když jsou dnes, tak z jakého důvodu by nemohly být tehdy? Samozřejmě i v tomto městě asi najdete ženu, která vám prodá nápoj lásky. Jako dnes samozřejmě jsou také lidé schopní strašných zvráceností, jako jsou přesvědčení nacisti, jsou. Ale, je jich tolik? Není. A ty, kteří jsou, je potřeba usvědčit stejně, jako když někdo ukradne krávu. A je třeba si na ně dávat pozor úplně stejně jako na toho, kdo vyhlíží, že by možná chtěl zabít tetu kvůli dědictví. Jak řekl Kristus: Nejdříve se má každému domluvit mezi čtyřma očima. Což je velmi nevděčené – říkejte někomu: Promiň, ale tohle už míří nedobrým směrem. Pokud to hodláte říci mě, dopředu říkám, že tedy nebudu moc rád.

Písmo v pár slovech postihuje celou pravdu: Jsou zde odporné zločiny, jsou lidé schopní udělat nepředstavitelné věci: Jsou. A Písmo ovšem rozhodně varuje každého z nás, abychom nebyli zvrhlíci, čarodějnice, nacisti – protože každý z nás může na takové místo dojít. Má se to nějak řešit? Ano, má. Ovšem, do třetice: jen za základě výpovědi dvou nebo tří svědků.

A právě jednoho proroka, který rozpoutá boj se všemi ďábly, toho najdete poměrně snadno. Jednoho, i tu převažující většinu, která někde ukamenuje bez soudu. Ale najděte dva nebo tři lidi? Jeden najde odvahu vznést vážné obvinění, jeden člověk proti zástupům. Ovšem s tím, že po něm přijde druhý, nebo třetí – a řekne to trochu jinak. A jak já budu potom vypadat?

Kázat lidem v jednom chce kuráž, ale povede se to co chvíli někomu. Myslet si dohromady jednu věc – také není tak těžké. Ale buďte zejména ten druhý žalující: Jeden tady vznesl obvinění, já tedy se spoustou věcí, co řekl, nesouhlasím. Ale ta jedna věc je skutečně tak, jak je. Jak často se tohle stane?

Evangelium má příznačně dva hlavní svědky: Petra a Pavla. Pavel otevřeně poukazoval na Petrovo pokrytectví, o poznání – a řekl bych skutečně, ne předstíraně – srdečnější a velkorysejší Petr píše ve svém listě „jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána. Mluvil tak o tom ve všech svých listech. Některá místa jsou v nich těžko srozumitelná“. Petr měl Pavla za mudráka, který evangelium nešíří zrovna nejlépe – protože složitě, ale dovedl se pro věc držet zpátky. Jaká sekta, jaká revoluce dovede snést, aby za ni mluvili dva lidé, kteří se nakonec nemusí? Nic takového se nikdy nestalo, jen u nás, kteří kážeme pravdu tomuto světu.

Když tedy my kážeme světu, obviňujeme ho zejména z toho, co nám zas tak osobně nevadí, ale co vadí Bohu. Ne z nějakého šoku, z rozhorlení srdce. Ale podle Písem říkáme: Toto se nesmí. Mě osobně by to možná tak nevadilo. Ale nesmí. A dovedeme i říci: V tom souhlasím s tím druhým člověkem. I když ho jinak osobně nemusím. Ale má pravdu. Pokud takto dovedeme kázat světu, nejspíš se nemýlíme.

A platí ovšem ten závěr: Jsou věci, jež skutečně jsou neslučitelné se životem na tváři země. Ano, jsou lidé, kterých se takových věcí dopustili. A má se proti nim svědčit. Ale pokud to člověk dělá zištně, z osobní nevraživosti, nebo protože se to zrovna hodí, tak ať na něj padne, co zamýšlel učinit svému bratru. Amen