Introitus: Žalm 111
Pozdrav: 
111
Vstupní modlitba: Rozpomeň se, Pane, na to, co jsi s námi učinil, a ne na to, co si zasluhujeme. Když jsi nás povolal do své služby, učiň nás hodné tohoto povolání. Skrze Ježíše Krista, Syna tvého a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Římanům 1, 18–32
417
2. čtení: Deuteronomium 1, 1–8

„Dosti dlouho jste již pobyli na této hoře“, řekl Hospodin Izraelcům. Izraelci strávili na Chorébu téměř rok. Obdrželi zde zákon, zhotovili stánek setkávání pro bohoslužby, celý Izrael byl sečten a zorganizován. Hospodin musí Izraelce pobídnout, aby šli dál. Všechny ty věci, kterým se na chorébu věnovali, jsou sice nutné a nejde je přeskočit. Ale snadno se na takových věcech ustrne a nic dalšího se neudělá. Přestože všechny ty věci jsou příprava pro budoucí zaslíbený život, snadno zůstane jen u nich. Po vydání Zákona a zhotovení svatyně a sečtení lidu je třeba připomnout zaslíbení, cíl cesty.

Jistě bylo třeba vydat zákon. Ne že by člověk vůbec nevěděl, co je dobré a co zlé. Apoštol Pavel říká: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ A skutečně, u kadžého národa najdeme jako zvyk a pravidlo něco, co je v zákoně napsáno; něco máme sami od sebe sklon dodržovat. A když nad Božím zákonem poctivě přemýšlíme, nakonec u většiny věcí dojdeme k tomu, že to je rozumné, vlastně přirozené a že i souhlasíme.

Ale, člověk není jen se svým svědomím. Dělají si na něj nárok druzí lidé, společnost, mocnosti tohoto světa a velmi silně k člověku promlouvají jeho vášně, jeho nezvládnuté touhy. Takže si nakonec říká: A je to skutečně tak? A je to nebo ono skutečně tak a tak správně, nezdá se mi to jenom. Bůh vydáním zákona řekl: Ne, nezdá se ti to. Tak a tak je to skutečně správně. A je to důležitější, než co po tobě chce ten nebo onen člověk, lidé tvojí doby, všichni mocní; je to důležitejší než ta nebo ona tovje vášeň, nad kterou stěží vládneš. Nezdá se ti to. V zákoně slyšíme nahlas a výslovně, co jsme si alespoň z části dávno mysleli – protože to do nás Bůh sám vložil.

Poznání Božího zákona jistě přináší radost; vzpomeňme, v kolika žalmech se s radostí mluví o Božích nařízeních a řádech. Jak jsme řekli, nacházíme tam vyslovené, co jsme dosud jen tušili. Úskalím však je, že se začneme cítit tak, jako bychom to sami tak trochu vymysleli, jako bychom vymysleli zákon s Bohem na půl. Proto jim Bůh musí říci: Není tu jen zákon, ale Bůh také Boží zaslíbení, dobré věci, které vám konkrétně Bůh slíbil. Příznačně, když židé o svou zemi dočasně přišli – nyní ji totiž mají zase zpět – když tedy o zemi přišli, ve vykládání zákona našli hlavní smysl života. Mnozí došli až k přesvědčení, že jako na zemi vedou různí učitelé v židovské škole rozhovor o zákonu, tak v nebi debatují o zákonu přžed Bohem andělé. A zákon vlastně nejde konečně vyložit, ale navěky bude vykládán. A tak se vlastně z lidského přemýšlení stal smysl všeho a Bůh sám je vlastně jen takový divák této nekonečné rozhlasové hry.

Při tom, z nemalé části se hledají výjimky ze zákona, V samotné Ježíšově době se různé výjimky ze zákona hledali nespíše ještě více, než u dnešncíh Židů. To byla především práce oněch zákonníků, jimž Ježíš řekl: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici? Vždyť Bůh řekl: ,Cti otce i matku‘ a ,kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘ Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: ,To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar‘, ten již to nemusí dát svému otci nebo matce. A tak jste svou tradicí zrušili slovo Boží.“

Křesťanství našeho věku z velké části také nevěnuje pozornost Božím zaslíbením. Těla z mrtvých vzkříšení a život věčný berou někteří jako cosi mlhavého, nepředstavitelného, jiní budoucímu věku nevěnují mnoho pozornosti. A tak i církvi se stalo, že vidí smysl víry v co nejvíce neotřelém myšlení, co nejvíce vzdáleném jasnému, doslovném znění Písma. A také to nakonec končí v usilovném hledání všeho možného, co údajně z Písma už neplatí, co je myšleno úplně jinak, než je psáno, čemu nemáme věnovat pozornost. To jsou zákonníci dneška.

Ta slova nejsou na to, aby se zleva zprava obracela, ale aby podle nich žil ten, kdo dosáhl zaslíbené svobody; ano, kdo dostal i zemi, místo, které mu patří, zdroj obživy – aby zůstal svobodný a neupadl do otroctví. Ta slova přikázání říkají: Tak bude jednat ten, kdo je Bohu vděčný, protože má za co být Bohu vděčný. Náš úkol není rozlousknout skrtý význam těch přikázání, protože jsou poměrně jednoduchá. Ale plnit je, protože máme být za co Bohu vděční, protože jsme jej poznali jako dobrého. A tak ta přikázání nejde oddělit od toho, že nám Bůh něco dává a něco skvělého slibuje.

„Dosti dlouho jste již pobyli na této hoře. … Jděte obsadit zemi, o níž Hospodin přísahal vašim otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ji dá jim a jejich potomstvu.“ Ano, pokud by zůstali na té hoře, pokud by zapoměli, že jim Bůh štědře dává a proto má být člověk vděčen, nabyl by člověk dojem, že je spolutvůrce Boží. Že sám buduje budoucnost a že vše, s čím přichází, je automaticky dobré, prostě proto, že to je nové, že si to usmyslel. Začal by se považovat za spolutvůrce spravedlnosti a upravovat po svém přikázání Boží, ba dokonce začal by vadávat svá vlastní. Bůh je nechal zhotovit svatyni jako stan, protože stan se dá přenášet. Protože Bůh svůj lid někam vede. Zapomene-li se na zaslíbení, na to, že Bůh pro nás tvoří dobrou budoucnost, člověk prohlásí za absolutně posvátné každý rok něco jiného. V nějaké pozemské věci očekává pak člověk úplnou jednotu, nepřipustí jiný pohled, všichni se musí semknout v tom, co zrovna čas a zprávy přinesly. Zapomene-li se, že někam míříme, sice k Boží budoucnosti, k věčnému životu, každý rok se místo toho ojěví nějaké zlaté tele. Do třetice, jak jsme řekli úvodem, Izraelci na to místě byli sečteni, rozčleněni do různých řádů. Opět kvůli pochodu do země zaslíbené. Ale pokud se ztratí zaslíbení jako smysl, sčítání lidí a získávání všemožných dat, nekonečné organizování – ano, člověk si jen s tím dovede vystačit.

Svědky všeho toho jsme v našem čase. Nedivme se tomu. A ovšem se tomu ani nepodřizujme. Ale vězme, že vše to, co se na Chorébu událo, dělo se, aby doputovali do zaslíbené země, k místu odpočinutí. Nám je zaslíbeno věčné odpočinutí, vzkříšení těla a věčná radost, jehož byla zaslíbená země předobrazem. Vězme tak, že Boží piřkázání plníme z vděčnosti, jako ti, kterým bylo mnoho dáno; jsou vydána, aby podle nich jednal vděčný člověk. Žádná věc, sebenovější, byť by na ní byl upřen zrak celého světa, pro nás není velesvatá. Do třetice vězme, že Bůh zná všechny svoje a my jsme k nim připočteni – o každém pak mějme dobrou naději. Amen

415
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: