V Egyptě byli Izraelci otroky. Na poušti pak z Egypta nejvíce vzpomínají na to, co jim kdo dal zadarmo, jak se o ně Egypt staral. A nepamatují si už tolik, že v Egyptě museli otročit na stavbách, které nebyli pro ně, nepamatují si už na strch z dozorců.

Nyní mají přijít do zaslíbené země. Země je zaslíbená – ale neslibuje se jim, co tam budou dostávat zadarmo. Bude to země dobrá, kde bude možné se o sebe postarat sám. Bude to země, kde bude mít člověk chuť něco budovat, o něco se starat.

Na to však potřebují právo. Člověka rychle přejde chuť něco stavět, o něco pečovat, pokud má zkušenost: Stejně to pak někdo rozbije, zničí. Stejně my to pak někdo vezme. Aby měl chť do dobrého díla, potřebuje to zaslíbení, které jsme slyšeliv žalmu: „Co rukama vytěžíš, budeš i jíst.“

Pokud člověk nemá takové ujištění, není divu, že jeho heslo bude spíše „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“. Když čteme o vidání Zákona, je zajímavé, že po těch velkých příkazech Desatera jako ,nebudeš mít jiného Boha‘ ,nezabiješ‘ atd. se brzy mluví mluví o tom, jak někdo nechá svým dobytkem spást cizí pole nebo vinici, někdo si něco půjčí, ale nevrátí. O různých menších věcech, které se však často stávají a které dovedou otrávit, dovedou člověku vzít chuť o něco se snažit do budoucna. Vždyť je to stejně všechno jedno. Ano, pak člověku zbývá ono „jezme a pijme, neboť zítra zemřeme“.

Nelze se moc divit, pak člověk hledá, co by mu udělalo radost teď hned, rychle a jistě. Ovšem ta krátkodobá potěšení nemají sílu člověka těšit tak, jako věci, o které se stará delší dobu. Nemají tu sílu, jako když se člověk dívá na vinici, kterou vysázel a ona po letech konečně vydává plody. Není to jako sledovat růst vlastní děti či vnoučata. Ta okamžitá potěšení tak člověk musí neustále zesilovat, hnát do větších extrémů. Jednoduchá potěšení, která k životu také patří, žene do extrémů.

Proto Mojžíš říká: „Vyslechněte své bratry a suďte každého v rozepři s jeho bratrem i s bezdomovcem spravedlivě.“ Být soudcem jistě nebyla vděčná práce, byli to totiž spíše ty hádky o to, co provedla sousedova koza. Snadno by si člověk řekl „uf, tohle už nechci poslouchat“. Ale i v těch malých věcech jde o to, zda člověk může věřit, že má nějakou budoucnost. A i ten bezdomovec, aby přestal být bezdomovcem, musí věřit, že má vůbec nějaký smysl starat se o budoucnost.

Neřekl však sám Kristus: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ Ano, ale jak uvidíme, není tu vlastně rozpor. Jak se domnívám, Kristus nám zde říká, abychom nebyli jakoby posledními soudci. Abychom lidi nerozdělovali na ty kvalitní a méně kvalitní, na nadějné a beznadějné. Protože nás samé Bůh nebere jako beznadějný případ, nás samé přes všechny naše velké chyby chtěl mít Bůh na světě.

Vždyť Kristus nám říká: „Písma svědčí o mě.“ Co je v Zákoně napsáno, potzvrzuje Kristova slova. Ba právě co je přímo zde napsáno, potvrzuje Kristova slova, protože je tu psáno: „suďte každého v rozepři s jeho bratrem i s bezdomovcem spravedlivě. Při soudu nebuďte straničtí, vyslechněte jak malého, tak velkého“. Snadno si totiž soudce řekne: Ten bezdomovec dosud nic nevybudoval, ten o nic nepečuje? Na co nějaká jeho práva? Ale v takovém soudu by se člověk pyšně domníval, že vidí do budoucnosti člověka. Že vidí Boží záměr s člověkem. Že někdo již se nemůže pozvednout z bídného stavu. Ne, i ten, který dosud moc nepředvedl, musí mít naději, že když se mu konečně něco zdaří, když vykoná něco dobrého, bude to uznáno.

Dále je psáno „vyslechněte jak malého, tak velkého“. A jistěžě, jak jsme právě řekli, po většinu času mají soudy sklon stranit tomu, kdo má v místě velké polnosti, kdo má továrnu, která dává všem práci, i jen proto, že si řeknou „tomuto velkému člověku práva k něčemu jsou, tomu bezdomovci k ničemu nejsou“. Ale může to být i opačně, může to být i tak, že si soudce řekne „ten velký, ten si nějak pomůže sám, tomu netřeba dopřít práva“. A nastávají i časy, kdy každý velký, kdyždý, kdo má sílu, je brán jeko utiskovatel, který malým sebral. Nastávají i časy, kdy se malému dá ve všem za pravdu a velký je automaticky vinen.

Proč by pak ale měl někdo chuť růst a něco budovat, o něco se starat a pečovat, když ho pak všichni budou brát jako toho zlého, který jistě má jen proto, že ostatním sebral. Proč by člověk chtěl něco budovat, když pak bude u všech v podezření? Je tak mnoho zemí, kde je velmi těžké něco vybudovat, protože člověka velkého obírají vlastní zaměstnanci, kteří si automaticky připadají v právu: On má, mi nemáme. On má, jemu neubude. Je velký, proč by se mělo dbát na jeho právo?

Co ovšem dělat ve světě, ve kterém se straní jen domácím? A co dělat ve světě, kde se straní jen cizím? Do dělat ve světě, který na soudu straní velkým a nebo ve světě, který straní malým? Ano, v takovém světě se těžko něco buduje, v takovém světě se těžko hledí k nějaké pozemské lepší budoucnosti. Ale stále v něm jde stavět, o co se tak snadno nepřijde: Budovat rodinu, křesťanský sbor, budovat přátelství skrze skutky, které vám lidé tak snadno nezapomenou.

I pro budování těchto neviditelných věcí, králosvtví Božíh mezi námi, je však třeba přiznat lidem spravedlnost. V dnešním čtení Mojžíš promluvil k soudcům, nikdo z nás zde dnes zřejmě není přímo soudce. Ale i pro nás všechny platí, že musíme všem kolme nás dopřát spravedlnost. Nemáme právo rozdělit lidi na hodné sluchu a na lidi, které netřba poslouchat. Nemáme právo rozdělit lidi na ty, kteří jsou hodní naděje a na beznadějné.

A proto musíme vědět, že i náš nepřítel, i člověk, který se nám jeví nebo i opravdu je, zlý a nespravedlivý, může být někdy v právu, může mít ve sporu pravdu. Máme vědět, že i když jsme třeba většinou spravedliví, někdy můžeme ukřivdit i člověku, který je jinak většinou nespravedlivý. I ten nejhorší může mít někdy pravdu, i ten nejhorší může být někdy v právu: „Vyslechněte své bratry a suďte každého spravedlivě“. Amen