Introitus: Žalm 119, 9-16
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 6. neděle po Trojici.
119, 5-8
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, od Tebe je všechna síla a svatost, Ty jsi ochránce všech, kdo v tebe doufají; prosíme, skloň se k nám, dej nám správné poznání a veď nás, ať věcí stvořených užíváme tak, aby nás už nyní přiváděly k tomu, co je věčné. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Matouš 10, 16–42
161
2. čtení: Deuteronomium 1, 19-46

Mojžíš chtěl vejít do země zaslíbené rovnou. Lid mu však navrhl vyslat zvědy. Mojžíš říká: „Ale vy všichni jste ke mně přistoupili s návrhem: Pošleme před sebou muže…“ A jak to zní, Mojžíš lidem vyčítá k čemu ho přemluvili. Kniha Numeri věc na první pohled popisuje jinak: „Hospodin promluvil k MojžíšoviPošli muže… Mojžíš je tedy na rozkaz Hospodinův poslal z Páranské pouště.“ Přímo se tam zdůrazňuje, že sám Bůh to nařídil. V Numeri nejdříve čteme, co se stalo; zde v knize Deuteronomium se k tomu ještě dozvídáme, jak se u toho sám Mojžíš cítil.

Naše doba donedávna přetěžovala, jak se u čeho kdo cítí: „Myslel to dobře“, řeklo by se ještě nedávno. Takže nevadí, že z toho nic dobrého nevzešlo. Ne, co se skutečně stalo, jak věci dopadly, na tom velmi záleží. Na skončení věci, na výsledku, opravdu záleží. Tolik k nedávné době.

Ale protože platí „svévolníci jsou jak plevy, hnané větrem“, naše současnost se najednou překlopila do opačného extrému. Kdy je úplně jedno, jak kdo co cítí, co prožívá, pokud by náhodou jeho pocity bránili uskutečnění té správné věci. Obojí jednostranost, jak nedávné doby, tak dneška, je omyl.

Písmo nám naproti tomu nejdříve ukáže, co se stalo, bez všech ale. A v této páté knize znovu vracíme k těm samým věcem a čteme, jak to Mojžíš prožíval. Skutky a výsledky totiž rozhodují. Ake pokud má člověk jít nějakou cestou, není od věci dopředu vědět, jak takovou cestu lidé prožívají, zakoušejí.

Ostatně také to dělá Ježíš ve svých podobenstvích: Těm mohou rozumět jen ti, kdo už zkusili udělat něco dobrého a zjistili, že to není zrovna snadné, že to není žádná legrace. A že věci sice nakonec dopadnou dobře, ale jinak dobře, než by člověk nejdřív čekal.

Mojžíš správně věří, že v poušti zůstat nemohou. Na chorébu jim Bůh v Zákoně připomenul a potvrdil, co je dobré a správné. Jak má člověk žít a jak mají lidé žít mezi sebou. Ovšem dobře vědět, ale nikdy nic neudělat, k čemu to je? Takže jiná možnost, než získat zaslíbenou zemi, vlastní zemi a v ní prakticky předvést dobrý život, není. Na co by bylo chodit pouští a jen vědět, jak by to mělo být, ale nezkusit? Bylo by to jako si prodlužovat dětství: Jsou mnohé děti, které vědí víc, než mnozí dospělí; tím spíše mnoho dospívajících. Rozdíl mezi dospělým a dítětem a dospívajícím, není ani tak v moudorsti a poznání, jako spíš v praktické zkušenosti. Prakticky nic jiného, než vejít do země nezbývá, jako v životě žít znamená postoupit v životě o další krok.

Lid však žádá průzkum území. A sám Mojžíš o tom říká „Pokládal jsem to za dobré“. Co víc, jak jsme řekli na začátku, čteme, že sám Bůh Mojžíšovi řekl, ať to udělá. Především proto, že Mojžíš tam skutečně lid musí dovést. Nemá ten luxus, aby řekl: Když jste takoví, když pochybujete, tak to nemá cenu. Ale já jsem to celou dobu věděl dobře. Nemá ten luxus, jaký si osobuje tak mnoho lidí našeho času: „Já vím, jak by to bylo dobře. Ale lidé, ti druzí lidé kromě mě, jsou špatní, takže to nejde uskutenit. Takže na vás kašlu a jdu zpátky do pouště. Ale myslel jsem to dobře, kdyby lidé byli jiní, bývalo by to šlo.“ Ne, musí je přesvědčit, takže jim musí takto slevit, i když sám ví lépe. V našem věku něco podobného dobře řekl Jan Kalvín: Pastor nemůže zahořknout vůči lidem, zatvrdit se vůči nim, když má pocit, že ví něco o dost lépe, než ostatní. K čemu by to bylo? Ano, co má Mojžíš dělat? Sám jediný požene půl milionu izraelců bičem před sebou? Musí vyhovět jejich přání. Ba sám Bůh mu řekl, ať tam tedy ty zvědy vyšle.

Bůh však, myslím, nenařídil Mojžíšovi vyslat zvědy jen z politických, diplomatických důvodů. Je tu ještě hlubší důvod: Je spravedlivé, aby člověk dopředu věděl, že co je před ním, nebude vůbec snadné, i když je to zároveň jediná věc, které mu zbývá: Když je žena těhotná, bylo by spravedlivé říci jí, že porod je jednoduchá věc? Vůbec to není jednoduchá věc. Nebo když se mladý člověk má oženit a vdát, je spravedlivé mu říci, že tak nějak jednoduše mu Bůh řekne, kdo je ta pravá nebo ten pravý? Vůbec to není jednoduché. Nebo snboubencům na svatbě máme prostě říci, že v manželství to bude jednoduché, hlavně si o všem povídat, hlavně ta tolerance, hlavně umět ustoupit a ono se to všechno nakonec vyřeší? Vždyť to vůbec není pravda! Máme konečně lidem říci: Věř v Pána Ježíše Krista a všichni tě za to budou milovat? Vždyť sám Kristus řekl: Všichni vás budou nenávidět pro mé jméno.

Nic jiného, než jít do zaslíbené země, nezbývá; trochu podobně, jako člověku nezbývá nic jiného, než žít dospělý život. Nicméně, když se lidé ptají, jaké to bude, je poctivé jim odpovědět. Bůh tedy skutečně Mojžíšovi nařídil zvědy vyslat. A zároveň se Mojžíš neplete v tom, že to nakonec k ničemu moc nebylo.

„Naši bratři nás zbavili odvahy, když řekli: Viděli jsme tam lid větší a vyšší než jsme my, města veliká a opevněná až k nebi, dokonce i Anákovce.“ Ano, co je před námi, je vždy větší, než my. Život ostatně žijeme poprvé. Všechno, do čeho se člověk pustí, nejdříve neumí a z počátku dělá špatně a když se mu něco povede napoprvé, tak nejspíš jen náhodou. Izraelci však říkají: Když Bůh chce, abychom byli větší, než jsme dnes, chce nás zabít. Mají rádi své staré, malé já. Nechtějí růst, nechtějí vzuestup.

Mojžíš však lidu připomíná, že nejdou úplně do neznáma: „nevěříte Hospodinu, svému Bohu, který chodí cestou před vámi, aby vám vyhlédl místo k táboření“ Ano, člověk osobně zažívá věci poprvé, přesto není nahodilé, čím má člověk být, není to žádná neznámá. Konečně, před námi celým naším životem prošel Ježíš Kristus. Jako my se dokonce narodil, jako my byl dítětem, jako my dospíval. A udělal vše, co jsme měli udělat, na rozdíl od nás. Zemřel za nás a jako první byl vzkříšen. Prošel před námi branami smrti do života.

Lid, vedený Mojžíšem, nevěřil zaslíbením. Dostali tedy, co si přáli. Zůstali v poušti. Zůstali těmi, kdo teoreticky velmi dobře vědí, co dělat, ale nikdy to neudělali. Přitom jim záhy došlo, že to dobro před nimi je do té země vejít – ale už nemohli, už bylo pozdě. V pozemských věcech se člověku může stát, že se obává nějakého nutného, ale nebezpečného kroku tak dlouho, že už jej pak nejde udělat, i když člověk chce. Ano, jako v Písmu, celému pokolení se může stát, že se obtížných rozhodnutí bojí tak dlouho, že se stane pokolením pouštních teoretiků, kteří všechno dobře vědí, ale nežijí. Konečně, dnes něco podbného sledujeme již u několika pokolení.

Avšak naděje života věčného v Kristu trvá, dokud je člověk živ. Možnost vstoupit do života skrze Krista, začít nový, spravedlivý život skrze Krista, se nauzavře v žádném věku, ale dokud člověk dýchá, je otevřena. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Amen

200
Poslání: Koloským 1, 9–23
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
523, 1–2