Z dnešního čtení se dozvídáme o nekonečné cenně lidského života. Někde uprostřed ničeho, někde na poli se našel skolený, tedy zabitý nebo zavražděný. Jako by se kvůli tomu pak konal nějaký podnik národního významu – stavba dálnice či elektrické sítě. Musí se pracně vyměřit vzdálenost nejbližšího města. Musí se podniknout zeměměřičské práce a najít nejbližší město.

Jak to vlastně udělat? Nelze asi jinak, než věc odkrokovat. Věděli byste s jistotou někde v polích mezi Žatcem a Louny, jen tak od pohledu, kterému městu jste blíž? A je to třeba určit přesně, protože dané město bude platit velkou pokutu.

Představte si toho člověka, co to musí krokovat? A měli to být právě starší a soudci, kteří místo aby vedli život obce a řešili spory museli všeho nechat a řešit tuto věc. Běh společnosti se zastavil, protože byl zmařen život jediného člověka. Vyřešit tu věc mělo přednost před vším ostatním.

Ovšem, nechtěli bychom to také? Totiž, kdyby byl někde zabit náš blízký, neznámo kým, aby se kvůli tomu celý svět zastavil? To je ostatně jedna z těch velmi bolestných věcí pro pozůstalé oběti: Že kolem běží život dál. To je jedna z nejbolestěnšjích věcí, že vám se stala tragedie a mezitím se lidé žení a vdávají, nakupují a prodávají, jdou na koupaliště a z koupaliště domů.

Hned si z toho můžeme vzít poučení: Je důležité konat pohřby, zdůraznit, že odešel člověk. A je dobrým skutkem se pohřbů účastnit, i když třeba nejsme úplně nejbližší zesnulého. Jeden kolega mi vyprávěl o křesťanu, který v jejich malém městě chodil na pohřby každého, koho jen trochu znal. Udělalo to na mě velký dojem, byla to skutečná služba evangeliu. Jiný mi vyprávěl o pohřbech na Vysočině, kde se spolu nestýkají katolíci a evangelíci. Ale na pohřby chodí celá obec bez rozdělení. A kdo zemřel bez příbuzných, tomu vždy nesou rakev hasiči, dalo by se říci, takoví starší obce. Takové praktické jednání ukazuje nejjasněji, koho má člověk za Pána a dárce života, než mnoho řečí. Když zemře člověk – dokonce i když by jeho krev neprolil jiný člověk – život se má zastavit. Dříve i ve městě chodil pohřební průvod, aby se alespoň na chvíli zastavili všichni. A možná vás překvapí, že i dnes, pokud požádáte, policisté zastaví v ulicích dopravu kvůli pohřbu, pokud požádáte. Pokud zemře člověk, je třeba, aby se na chvíli svět zastavil.

Tím spíše, když zemře rukou jiného člověka. Člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. To hezky zní. Lidé se však obvykle nakonec zařídí podle toho, co je něco stojí. Když v okruhu toho města byl někdo zabit bez povšimnutí, stálo je to jalovici. To není málo: Například ještě před třiceti lety, po rozpadu Sovětského svazu, si lidé v Pobaltí na sídlišti pořizovali krávy, které se tam pásly mezi paneláky, aby přežili. Z krávy, dokonce jedné krávy, skutečně přežijete.

Starší města jsou donuceni přivést tu krávu úplně nejlepší, jalovici – tedy krácu ještě nikdy neotelenou. Ze kterého mohlo být tolik dalších telat, tolik mléka, mohla tahat pluh. Na konci se mohla sníst a ještě z ní mohla být kůže na mnoho účelů. Kráva je z pohledu znalého člověka to nejlepší zvíře na světě. Mimochodem, krávy tvoří největší oběm živé hmoty na světě; je pro to důvod. To všechno víte, když ji tam dolů k potoku spolu se staršími vedete. A pak jí jen zlomíte vaz. Na místě, kde se napracovalo a neselo, na místě, kde žádný užitek není. Musí vás úplně svrbět ruce – taková škoda! Jako vzít novou dodávku, nový traktor a spálit ho. Taková škoda! Ale člověka je větší škoda!

Pracuje se a seje se konečně, aby se vedlo dobře mě, ale i ostatním. Málokdy sejí lidé, aby úplně všechno snědli sami – pokud ano, tak to už je ta skutečná bída. Člověk seje, aby pak část jiným prodal. Spokojení jsou oba. Vezměte si, že byste žili někde v lese jen sami pro sebe! Šlo by to, ale proč? Je to zoufalství. Vezměte, že máte všechen čas na světě věnovat se tomu, co máte rádi. Ale jen pro sebe, nikdo jiný se to nedozví, nemůže to obdivovat, nemá z toho prospěch. I poustevníci žili v divočině s tím, že k nim stále někdo chodí pro radu. I člověk nějakého úzkého osobního zájmu o tom nakonec musí vyprávět lidem a psát o tom na internet. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.

Taková pěkná jalovice! Ale jak jinak ukázat cenu člověka, než že se za ni opravdu něco zaplatí? Ti lidé z toho města s tím nemají nic společného, proto také neplatí životem. A neplatí každý jednu krávu, ale všichni společně. A přece je na starších lidech města říci: Zaplatit se musí. Na nás jako křesťanech není být chudáky města. Ale právě těmi staršími každého města, těmi lidmi předními, kteří za všechny říkají: Tohle se přece u nás nemohlo stát! My v té věci musíme udělat slespoň něco.

My tedy máme jít na pohřeb, na který asi jinak moc lidí nepůjde. Ale také na svatbu, na které asi jinak moc lidí nebude. My máme pogratulovat k narození dítěte, na které se asi jinak nikdo moc netěší. My máme pogratulovat k úspěchu člověka, kterému jinak nikdo negratuluje. My máme alespoň symbolicky dát něco za tragédii, my máme také žehnat životu a zdaru. My jsme předáky místa, kde žijeme, protože Kristus je králem a my stojíme po jeho boku.

Ano, tito všichni dali dohromady za život člověka jednu jalovici. Drahou, pěknou, nadějnou, nic už z ní nebude. Ale, proboha, umřel člověk! Ti lidé za jeho život zaplatit nemohou. Mohou jen účinně uznat, že člověka je škoda – doslova tak, že jim se stane trochu škoda. Také že se vše musí zastavit běh světa a nad tím obřadem ztrávit čas. Přední lidé nad ním ztráví čas – a jak jsem řekl, my jsme povoláni být ti přední lidé, ti kdo se starají místo celé obce o ty, o které se jinak nikdo nestará.

Protože nikdo nebude ubit jen tak. Byť to třeba bylo uprostřed ničeho, daleko na poli. Toho člověka poslal Bůh do světa jako svůj obraz a Boha nikdo nebude urážet. Boží hněv nad zničeným životem, nad životem, kterým ostatní lidé pohrdli, plane. Bůh je mstitel zničeného života, Bůh nezapomene, ale vyhledá, co zašlo. Na nás je nedokonale uznat cenu života. Ale Boží hněv nemůže být usmířen bez skutečné oběti, bez Krista. Bůh ustanovil člověka obrazem Božím – i kdejakého tuláka a pobudu, Bůh stanovuje cenu každé věci a za život je to zase život. Jinak by šlo jen o pěkné řeči. Ta kráva, to bylo takové lidské uznání. Kristus, to je ta skutečně zaplacená cena. Zákon skutečně svědčí o Kristu a toto místo jako jedno z nějpřednějších.

Zbývá ještě jedna věc. Ta, kterou jsme začali. Starší modlili za celý Izrael. A skutečně, člověk nese nějaký díl odpovědnosti za celý svůj národ – a za jeho hříchy pak často sám piká, i když se výslovně neúčastnil nějaké zlé věci, jako by i spravedlivý Lot zemřel se Sodomou, kdyby ji neopustil. A přece, v případě skoleného se přesně měří, které město bylo nejblíž. Také my si musíme stanovit hranici, jak daleko neseme odpovědnost – a pak ji skutečně nést, v té hranici se bez výmluv a omluv cítit odpovědni. Odpovídáme, řekněme, za Sýrii? Za ostrovy Nauru a Tuvalu? Mohu pro ně skutečně, dlouhodobě něco udělat? Za sebe myslím, že já ne.

Ano, za jak daleké lidi skutečně odpovídám? Když to řeknu, skutečně za ně odpovídám. Podle toho se pozná má skutečná velikost v tomto světě, jak daleko ještě dovedu za lidi odpovídat. Ale pokud neodpovídám za nikoho, za nic nemůžu, nic není moje chyba, rád bych, ale nic se nedá dělat – je li to tak, na co jsem nakonec na světě? Pane Ježíši Kriste, ušiň nás staršími a soudci v tomto pokolení. Učiň nás hlavou a ne chvostem! Amen