Má-li někdo dvě ženy… Rovnou začněme tím, že by mít neměl. Slyšeli jsme Kristova slova, která jsou konečným výkladem a smyslem Zákona: „Od počátku to však nebylo.“

Není Božím záměrem, aby měl muž dvě ženy. Ani najednou – jak tomu bylo a dosud je u ne příliš početných bohatých lidí Asie nebo Afriky. Ale ani postupně za sebou, jak je tomu u početných a spíše chudších lidí Evropy a Ameriky.

Není to Božím záměrem. Nefunguje to totiž. Ano, jako u mnoha dalších věcí, i zde vidíme smysl Božího zákona prostě na tom, že opak nefunguje. Nefunguje mnohoženství. To nám jasně ukazují rodiny praotců, Abrahama a Jákoba. Ale i jinak velmi vychloubační muslimové vám s velmi přesvědčivým výrazem na tváři potvrdí: Mnohoženství, to nechcete. To ve skutečnosti vypadá úplně jinak, než se vám zdá. A můžeme nahlédnout i do záznamů z nedávných dějin: Když se část Turků na počátku minulého století zřekla islámu, jen aby je nahradila jinou podobou ukrutenství, jedním z mnoha nemilosrdných opatření nové vlády bylo i zrušení mnohoženství. Jediný, kdo se sešel k protestu proti tomuto rozhodnutí škrtem pera ze dne na den byly ženy. Muži přivítali, že si mohou nechat jen jednu a zbavit se tak mnohé odpovědnosti.

Daleký jih a východ má mnohoženství, sever a západ má rozvod. I s pohledem na ty, podle západního vzoru náhle zanechané turecké ženy možná stojí za otázku, co je horší. Každopádně i v našem světě sledujeme, že rozvod prakticky neznamená konec vztahu. Ten druhý člověk v životě člověka prostě nějak zůstane. K mnohoženství vede zejména materiální nouze, povědomí o hladu, který číhá za rohem. K rozvodu nouze duševní, povědomí o hrůzách, ve kterých by vztah mohl skončit. Nebýt jednoho nebo druhého, mohly by se někdy stát ještě horší věci. Pro tvrdost srdce Bůh dopuští někde na světě mnohoženství, jinde rozvod. Obojí však, mnohoženství i rozvod, je katastrofa. Někdy ovšem menší katastrofa, než by jinak mohla nastat.

Tedy nikdo by neměl mít dvě ženy. Ovšem v praxi často má. Zároveň, nebo v čase za sebou. Jak víme, Kristus je naplněním Zákona. Kristus je to Slovo, Logos, řád světa. Zákon Krista předpovídá a ohlašuje. Jako Kristus neláme nad hříšným hůl – a to nad nikým, kdo věří – tak již Zákon v menší míře, ale přece, vychází jako Kristus i za hříšníkem a usiluje o to, aby hříšný nezůstal jako ovce bez pastýře, aby i v hříchu stále byla cesta, jak alespoň neučinit věci ještě horší.

Zákon v ninulých kapitolách řešil válku, ač je Bůh dárcem pokoje. Kristus je kníže míru – a přece jej vidíme chválit víru římského setníka a první, kdo jej vyznal, byl voják pod křížem. Stejně tak zde, i když byl porušen svatý Boží řád „Stvořitel od počátku muže a ženu učinil je. Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo.“, přece zde je návod, jak nezničit úplně vše.

Dnešní přikázání v zásadě říká: Děti za spory rodičů nemohou. To sice všichni víme – ale podívejme se na praxi, ve které se děti obvykle stávají součástí těchto sporů. Čteme „prvorozený syn bude synem nemilované“. Není tu nic o tom, že by sám něco udělal. Ale Zákon jasně předvídá, že to pak bude jedno, prostě je to syn nemilované a to stačí na to, aby se mu upíralo právo.

Dnešní přikázání nám tak ukazuje, že city člověka nejsou nejlepším, neomylným vůdcem v dobrém jednání. Právě silné pocity dodávají člověku odhodlání ke křivdám, které by jako nestranný pozorovatel musel odsoudit. Ono oblíbené rčení biskupa Augustina „miluj a dělej, co budeš chtít potom“, prostě neplatí. Augustin se v tomto zmýlil. Naopak platí, co řekl Kristův apoštol Jan: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání“. Boha miluje ten, kdo staví výše jeho příkazy než vlastní pocity. Ten, kdo uznává, že Bůh je ke druhým spravedlivější, než bych byl sám od sebe já.

Dnešní přikázání ukazuje, že děti nejsou tak úplně naše, ale jsou darem od Boha. Ukazuje to na prvorozeném. Na prvorozeném je totiž jasně vidět, že člověk není stvořitelem života. Na provorozené dítě se často buď dlouho čeká a nebo naopak bývá splozeno jaksi ještě v nerozumu. Každopádně nikomu není zcela jasné, jak se o první dítě starat. U prvního dítěte se rodiče dopustí mnoha chyb – ať už z úzkosti, nebo lhostejnosti, z jedné ze dvou hlavních podob hříchu, často z obojího. A přece dítě nějak dospěje – a je na něm více, než by odpovídalo chabým snahám rodičů rodičů. Je na něm dobře vidět, že v posledu každý život je nakonec od Boha. To je znázorněno dvojitým dílem dědictví, které má prvorozený dostat.

Milostnou lásku v životě člověka nelze podcenit. Ostatně: Stvořitel od počátku muže a ženu učinil je. Máloco pochopitelně bude víc měnit celý pohled člověka na svět. A přece, Bůh, který dává život a jeho pravidla, stojí i nad těmi nejhlubšími pocity člověka. Ze svého pohledu prvorozený a skrze něj každé dítě říká: Nevybral jsem si, že přijdu na svět. Nevybral jsem si, jaký vztah mají rodiče mezi sebou. Bůh potvrzuje jeho slovo: Dítě si nevybralo, že přijde na svět. Ale Bůh ho dal. Dítě si nevybralo, jaký vztah mají jeho rodiče – Bůh mu je dal za rodiče, vzor, ochránce a vychovatele. Možná si můžeš vybrat jiný protějšek – pamatuj, že dítě si jiné rodiče vybrat nemůže. Uznej tedy, že Bůh je větší, než tvoje srdce, říká dnešní přikázání. Uznej, že Bůh je spravedlivější, než tvoje srdce. Amen