Když si muž vezme ženu a vejde k ní, ale pak ji bude nenávidět, obviní ji ze špatnosti a bude o ní roznášet zlou pověst… začíná naše čtení. Že se planoucí milostná láska promění v nenávist, je docela běžné. Ne v lhostejnost, ne v nějaké ochladnutí. Ale rovnou v nenávist. Je to velmi zlé, protože ten druhý člověk, ten nenáviděný, s tím stěží něco udělá.

Kořen této zlé věci, jak soudím, odhlaluje Ježíš v řeči o vzkříšení. Sice, jako největší a první přikázání uvádí: Miluj Hospodina. Terpve jako druhé, sice podobné, ale až druhé: Miluj bližního. Svůj protějšek nemůže člověk milovat jako Boha. To znamená: Vše od něj očekávat, hledat v něm naplnění všech svých přání. Ne nadarmo se manželskému protějšku říká „moje polovička“. Jaksi, žena je jen polovinou celého člověka, stejně tak muž je jenom polovinou celého člověka. Vyjádřeno čísly, od svého protějšku může mít člověk jen padesátiprocentní očekávání a to je ještě možná hodně. Pokud se někdo ožení a myslí si, že se tak setká s Bohem, že tak vstoupí do ráje, bude velmi zklamán.

Ten muž, co začal hned po svatbě nenávidět svou ženu, se ve skutečnosti hněvá na sebe. Hněvá se na falešného Boha, kterého ve své hlavě a hlavně ve svém sdrci vytvořil ze své ženy. Hněvá se na své minulé já. Na to já, které bylo schopné ženě slíbit a odkývat všechno, jen aby ji získal. Při zpětném pohledu se to jeví nedůstojné. Neschopen unést hanbu, neschopen unést současnost, snaží se ten člověk pomluvami, falešnou pověstí změnit minulost: „Vzal jsem si tuto ženu, přiblížil jsem se k ní, ale zjistil jsem, že není panna.“ Bude o ní roznášet zlou pověst.

Je až k něvíře, jakou práci si lidé dají s tím, aby lží změnili skutečnost, za kterou se stydí. Kolik dovedou se zlou pověstí obejít lidí a jak dlouho to dovedou dělat. Je běžná zkušenost lidí kolem rozvodu, že se na ně najednou většina jejich známých začně dívat divně, že k nim ochladnou, protože „něco“ slyšeli.

Jak bojovat proti takové síle pomluv? Je to v podstatě nemožné, protože většina lidí musí rozložit své síly mezi spoustu věcí, které je potřebné vykonat. Většina lidí si nemůže dovolit nenávidět, protože na to prostě nemají čas. A také: Správně odpovědět na pomluvy? Když se jim uslovně bráníte, většinu lidí v nich spíše utvrdíte: „takže na tom asi něco je, když se tomu tak usilovně brání“. A když se jim nebráníte, většina lidí si řekne „takže na tom asi něco je, když nic neříká.“ Jste zkrátka v pasti. Kam se obrátit?

Právě v tuto chvíli mají podle Zákona zasáhnout otec a matka té dívky. Právě v tuto chvíli. Myslím, že se tím i trochu říká, že jinak rodiče manželů do mnoha věcí zasahovat do nové rodiny nemají, je konečně psáno „proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce“, tedy manželství je skutečně nová domácnost. Zásahy rodin rodičů manželů do života nové rodiny téměř nikdy nevedou k dobrému. Je nasnadě, proč: Rodiče toho nebo onoho tím vlastně říkají: Ten nebo není dospělý, trvá jeho dětství a trvá ta předchozí rodina. A pak je otázka: A kdy tedy začne ta nová rodina, odkdy budou manželé schopní řešit věci sami. Ukáže se pak, že nikdy. Že zasahovat do jejich života lze až do konce dní.

Zde však jsou otec a matka nevěsty obránci minulosti. Brání tomu, aby se svévolně změnila minulost, nesnaží se změnit současnost. Dalo by se říci, toto přikázání je povolává z odpočinku, aby řekli: Dokud to bylo na nás, bylo to tak. Do její svatby jsme se nějak starali. Teď je to na těch mladých. Ale nikdo tu nebude měnit minulost.

Trest pro toho muže, který šířil falešnou pověst, jen aby zůstal tím nejchytřejším na světě, odpovídá provinění: Teď bude mít hroznou ostudu. Předstoupí před starší: Tím se v každé době myslí ti, kterých si lidé nejvíce váží, kterým se chtějí podobat a o jejich uznání stojí. A ti mu přede všemi řeknou: Nechceš přiznat, že jsi byl před svatbou polázněný? Ale asi byl, protože se jako blázen chováš teď. Neudělal jsi dobrý obchod. Zaplatíš za nic, jen za svou pýchu, sto šekelů. Sto šekelů mělo zhruba takovou kupní sílu, že byste za to dnes koupili tak tři čtyři nová auta. Nebo dům. Dům nejspíše bude muset prodat a předá ty peníze otci té dívky. Vše, co bylo důkazem jeho schopností, bude teď tchána. Není vyloučeno, že se k němu budou muset přestěhovat a že tchán tak bude po dlouhou část života v pozadí jako strážce své pohaněné dcery.

Duchovně nám dnešní přikázání říká, že muž by si měl ze všeho nejvíce dávat pozor, aby ženu nezostudil před lidmi. Toto varování trvá bez ohledu na časy: Doteď od zraněné ženy uslyšíte jako to nejtrpčí nejspíše něco jako: Přede všemi mě tam nechal stát v hanbě, přede všemi mě zostudil. Toto poučení ze Slova Božího je potřebné, protože muži by to možná jinak ani nedošlo. V jeho pohledu je ostuda něco, co se dá snést. Ať pamatuje, že pocity ženy jsou jiné.

Přikázání má však i druhou část: A co když je to pravda? Všimněme si, že se s tím počítá jako s věcí méně pravděpodobnou. V samotném Desateru je psáno: Nevydáš křivé svědectví. A platí to i v tom smyslu, že člověk nemá věřit nepodloženým věcem; je duchovní povinnost nevěřit nepodloženým věcěm.

Ale co ten případ, kdy je to pravda? Jistě, proč ten muž neřešil věc hned, u soudu, ale po straně? Jenže zase víme, jak těžce může na lidi doléhat hanba; nelze zcela vyloučit, že věc je pravda, i když věc člověk neřešil správným způsobem.

Pokud je to pravda, trest je tvrdý, absolutní. Sice můžeme říci, že i ten pomlouvačný muž svým způsobem přijde o život, ztráví zbytek života v hanbě. A bude tedy vědět, jaké to je. Jak se cítí pohaněná žena. Ale přece trest ukamenování pro tu ženu, přiznávám, vyhlíží tvrdě.

Snad jej můžeme objasnit, když si připomeneme, že muž šířil falešnou pověst z náhlé neovladatelné nenávisti ke své novomanželce. A tu musíme říci, že se stěží něco vyrovná nenávisti ženy k muži, kterým pohradá. Neděje se to tak často, jak jsme řekli, Písmo uvádí ten druhý případ jako méně pravděpodobný. Ale stejně jste někdy jistě slyšeli o případu, kdy žena po rozvodu vezme muži dítě, o které velmi stojí. Načež pak dítě zahubí. Tak moc nenávidí vše, co jí muže připomíná. To mi přijde jako téměř absolutní zlo, se kterým nepočítá tento svět, který soudí jen podle toho, co vidí oči. To se přece nemůže stát! Občas se to ovšem stane.

Kořen toho je zde: smilnila v domě svého otce. Běžně má žena očekávat, že muž, který o ni usiluje, mnoho předvede a dokáže, mnoho nabídne. Má čekat, že muž do ní bude blázen. Ukáže dopředu, že se o ni dovede postarat celý život, žena má plnlné právo, ale ovšem i povinnost to očekávat. Ale když smilnila v domě svého otce, nečekala, že se ten muž, se kterým smilnila, o ni postará – otec se staral. Neznala svoji cenu.

Ten, koho si pak vzala, byl jen nový pečovatel, náhrada za domov rodičů. Nedělal na ni dojem. Časem ji však dojde, že její muž ukazuje, jaká je její cena. Přesně k takovému muži se hodí a ne k jinému. Uražená pýcha je svou podstatou stejná, jako u toho muže, který začal nenávidět ženu hned po svatební noci. Bývá však větší, jen na ni nejde tak snadno ukázat.

Ano, na tuto nenávist však nejde tak snadno ukázat, jako když někdo šíří falešnou pověst. Nemůže přijít otec a ukázat důkaz panenství. Kdy se stalo, že všichni lidé přišli k muži a řekli: Musíme vás ochránit před vaší ženou? To samo by byla hanba. Proto v tomto případě zasahuje sám Bůh svým přikázáním. Ten se muže zastane.

Shrnuto: Toto přikázání, ač končí slovy o ukamenování, se především zastává ženy. Přede vším, učí všechny, muže i ženy, nesnižovat ženu před lidmi. Není to stejné, jako zlehčovat muže. Dozvídáme se zde o řádu stvoření, který nelze změnit. Toto přikázání říká, že žena má plné právo očekávat, že pro její získání udělá muž mnoho. Ovšem nejen právo, ale také povinnost. Nemůže se dát nikomu, koho si skutečně neváží, protože její hanba potom splodí strašnou nenávist. Je to něco, co tento svět, který soudí jen podle toho, co vidí oči, nemůže poznat. K nám však přišlo slovo v těle, sama moudrost Boží se mezi námi rozhodla přebývat. Jednejme podle toho.

A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu. Amen