Dnešní přikázání učí člověka nesoudit vždy podle toho, co vidí. Kdyby totiž člověk soudil jen podle toho, co vidí, bylo by mu asi spíše líto těch ptáčátek – ty právě ovšem může vzít a tedy zřejmě zabít a sníst. Matku má pustit. Ve chvíli, kdy člověk vybírá to hnízdo, bude patčí matka uvřeštěný pták, který se mu zřejmě pokusí vyklovat oči, kdežto ptáčátka budou neškodná, roztomilá holátka. Kdo bude člověku sympatičtější?

Podobně mezi lidmi je novorozeně to roztomilé – samozřejmě, nemůžete ho sníst – ale bude vzbuzovat sympatie. Na proti tomu – snad nejsem sám, kdo si toho všiml – mladí rodiče bývají poněkud protivní, s každým, ale zejména s mladšími lidmi mají sklon mluvit s protivnou vševědoucností. Říkávají: „Až budeš mít sám/sama děti, tak …“. V zásadě „tak budeš znát všechno jako my teď“. Mladí rodiče mají sklon nutit svět, aby se točil kolem nich; budou na vás syčet jako had: Pssst, dítě právě usnulo. Takže někde v hloubi si člověk říká: Dítě nechat, rodiče vzít.

Naivní ideál sboru, který mnozí sdílejí, je sbor založený ma mladých rodinách. Kdo takto sní, nedochází mu, že mladí rodiče bývají v praxi ti vůbec nejkonflitknější lidé. Ve sboru, plném mladých rodin, nebude nejspíše chvilka pokoje. Je to ovšem přirozené, protože mladí rodiče, podobně jako ptáci, brání teritorium kolem svého hnízda, kolem svých dětí. Je vlastně poněkud kruté čekat od někoho, kdo zrovna plní možná nejdůležitější úkol svého života, že ještě vyškrábe další duševní síly, aby se zajímal o skutečný prospěch všech. Daleko spíše můžeme očekávat, že se jedna, možná dvě rodiny stanou středem sboru na místo evangelia Ježíše Krista. Pokud to budou rodiny dvě, ještě spolu budou navzájem skrytě bojovat.

Toto by se ovšem nedělo, kdyby mladí rodiče cítili všobecnou úctu ke svému úkolu, kdyby si ji nemuseli vynucovat. Duch Svatý skrze slova Zákona vštěpuje lidem úctu k rodičovství od toho mejmenšího, nejvšednějšího. Ptačí život, mohli bychom říci, je z života nám nějak podobného ten nejlacinější. Většina ptáků se moc vysokého věku nedožije, padne za oběť dravcům. Ptáci také velmi trpí na nemoce. Kdesi jsem četl, kolik mrtvých ptáků dopadne ročně na zem na metr čtvereční a bylo to ohromující číslo. A od toho nejmenšího učí Duch lidi: Cti úkol matky a úkol otce, jinak na zemi daleko nedojdeš. Získej poznání skrze jednání.

Skutečnost je taková, že mladý rodič se nachází v části života, která vyžaduje všechny síly: Obvykle ještě nejste na vrcholu svého povolání, možná své povolání ani nezvládáte obstojně. Musíte ještě v mnohém vyrůst. Ještě nejste v příliš velké úctě před lidmi – a nemylme se, lidé chtějí být v úctě. Co je možná nejtěžší, ve skutečnosti pořádně ještě neznáte svůj protějšek – otce nebo matku svého dítěte. A při všem tom, čím ještě nejste a máte být, už jste rodičem. Tedy někým, kdo má novému člověku na světě ukázat tu nejlepší podobu toho, co je být mužem nebo ženou. Jaký má být v dospělosti a koho by si k sobě měl hledat. Jako by vám v padajícím letadle někdo řekl: Teď musíte nahradit pilota – ale buďte pilot veselý a zábavný, který okouzlí všechny při návštěvě kabiny. Není to těžké?

Je to těžké. Ovšem už člověk od dětství hledá velké úkoly. Nečekáte snadný úkol jako dítě, ale chcete být kosmonaut nebo popelář, prodavačka nebo princezna. Na něco těžkého se chystáte od dětství. Bohužel svět kolem, svět, který není vyučen dnešním přikázáním, se tváří, že rodičovství není žádné drama. No, tak se rozhodli mít dítě, jejich věc, řeknou lidé.

Mít dítě především není rozhodnutí, ale je vůbec záhada, jak snadno lidé zcela nezralí a nevhodní k rodičovství mají dítě často hned, lidé plní upřímnosti a ctností po něm dlouho prahnou. Bůh je Pánem a dárcem života a můžeme vidět mnohdy, že je pro člověka zcela nepochopitelné, proč někomu dítě dá a někomu ne. Stěží může někdo pravdivě říci: Rozhodli jsme se mít dítě.

Není to vůbec rozhodnutí člověka. Ovšem často, místo aby lidé ustrnuli jako ti pastýři, když nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí, jak běžná je v našem čase dvojitá zvůle! Sice že mladým rodičům jednak řekneme: Tak jste se rozhodli, vaše věc (když jste tak hloupí a chcete sloužit životu). Pro matku snad má ještě někdo pochopení, otci všichni rovnou naznačí, že se připravil o veselý život. Co horšího, pak ještě všichni budou mladé volat k odpovědnosti. Teď máte dítě a tudíž nemůžete to a to. Odpovědnosti k čemu? K něčemu, čeho si nevážíte a co považujete za něčí osobní přání či zábavu, nikoliv dar od Boha? Jako mladého otce vás skutečně nikdo nepochválí. Ovšem každý vám rád z morální výše řekne, co byste neměl dělat a co rozhodně dělat musíte. Až tak, že se za vás skoro vlastní žena stydí.

Věci nejsou ovšem rozhodně snadné ani pro mladou matku. Že je matkou se bere jako jakási přijatelná ženská slabost, mohla být kosmonautkou, ale, husa, rozhdola se takto. Ale chápeme. Nyní tedy ovšem musí být nadšená z novorozence hned po porodu – který, jak jsem slyšel, je dost bolestný. A jaksi svítit na všechny strany. Pokud je trochu rozhozená po tom, co nosila devět měsíců dítě v těle, pokud je trochu rozhozená po tom, co skoro málem umřela, lidé jsou zklamaní. Není nějaká divná, že se z dítěte na všechny strany neraduje. A to ovšem neskončí, může se od prvního dne připravit na to, že je špatná matka, protože nekojí nebo zase kojí, protože dítě posadí nebo neposadí – těch věcí je tisíc.

Mladí rodiče po většinu času trpí hroznou neúctou a, jak jsem řekl, dvojitým pohrdáním. Za to, že se jako rodiče musí starat o někoho jiného, než o sebe a hned jedním dechem, že to nedělají úplně dokonale.

V tu samou chvíli se na člověka nakládá neúměrná povinnost být pastýřem celého stvoření – čímž ho ovšem Bůh nikdy nepověřil. Chce se po člověku, aby zachraňoval deštný prales a tučňáky na jižním pólu, aby řešil sucho v subsaharské Africe a za to vše se cítil odpovědný, nebo ještě spíše vinný. Poroďte dítě, vstávejte k němu, věnujte se mu – pak možná zjistíme, jestli máte být zprávci deštného pralesa nebo všech molekul kyslíku a uhlíku.

Člověk ovšem pastýřem stvoření není. Může být rodičem, může se o staré rodiče starat. Obojí je dost obtížné, obojí konají lidé, když mají zrovna spoustu dalších úkolů. Když bychom tedy měli hlad, klidně sníme i holátka na hnízdě. My nejsme jejich otcem ani matkou, je pásno: Pějte Hospodinu píseň díků, tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí. My nejsme pastýři stvoření, je jen jediný pastýř, Kristus. Ovšem i u zvířat můžeme uznat: Není lehké být rodičem. Tvoje vejce, sojko, sním. Snes si jiné. Ale tebe nechám na živu, vím z Písem, že to nemáš lehké. Nebuďme spravedlivější, než Bůh. Buďme právě tak spravedliví, jak Bůh žádá. Amen