Slyšeli jsme příkaz o povinnosti umístit na střechu domu zábradlí. A tím jsme přečetli celý biblický stavební zákon, dalo by se říci. Možná si povzdechneme: Kolika příkazům je člověk podroben dnes, když chce něco postavit! A tedy se moc nestaví, domů je málo. A jsou tedy drahé. Kdo má dům, je boháč; z těch, kdo dům nemají, málokdo vydělá tolik, aby si jednou mohl nějaký dům pořídit.

Stavět dům samozřejmě není jediná věc, která na člověka v životě čeká. Přece však, tak vyhlídka, že zřejmě nikdy nebudu mít vlastní místo, ať se budu snažit jakkoliv, ubírá člověku naděje do života. Vlastní dům se také pojí s vyhlídkou na rodinu, stěží zbavíme muže podvědomé touhy uvést ženu do vlastního domu; stejně tak obyvatel ubytovny zřejmě nebude zrovna tím žádáným nápadníkem. To, že je těžké postavit dům, ubírá naděje do života celému pokolení, celé generaci. Když tedy činímne stavbu domu obtížnou, zřejmě děláme něco velmi nerozumného; kdo ví, zda to není ta vůbec největší pošetilost a bláznovství našeho času.

Nejen u stavby domu, u mnoha dalších činností se člověk dozví, kolik na ně potřebuje povolení, kolik pomínek musí splnit. A i u nich si člověk často řekne: Než tohle všechno, to to raději dělat nebudu. Naše doba – a tento pohled je bohužel běžný i v církvi – pohlíží na zákon jako na svazující systém pravidel a nařízení. Říkáme to my, kteří jsme přitom denně svázáni stovkami pravidel a zákazů; takže u spousty věcí člověk ani nepomyslí, že by je někdy mohl podniknout. Odmítnutí Zákona nevede k větší svobodě, ale postupně ke stále většímu zotročení člověka, k návratu do Egypta. I k myšlení otroka, kdy mnohý člověk časem začne o příkazech a pravidlech uvažovat ne tak, zda jsou k něčemu dobré. Ale takto: Viděl mě nebo neviděl někdo, zda jsem je porušil? Ne: jednám dobře nebo nejednám dobře. Ale: Dívá se někdo nebo nedívá, mám zákon dodržovat nebo ne?

Správně ale někdo namítne: Není náš dnešní stavební zákon snahou následovat ducha tohoto jednoho přikázání? Sice že je třeba předcházet úrazům a nehodám. Když bychom se podívali na každé jednotlivé nařízení pro stavbu, možná tam nakonec nenajdeme ani jedno, které by nemělo dobrý smysl. Dříve například bylo běžné, že shořela celá města, protože nebyla požární pravidla. A dnes? Kdy naposledy člověk viděl hořet dům? Já asi v devíti letech, což je dávno.

Ale i nařízení, kolik má do domu pronikat slunečního světla má nakonec dobrý smysl. Není úplně neobvyklé, že když člověk žije ve starém temném domě, na jeho duši se to pomalu nějak podepisuje. Jak jsem již řekl, nakonec možná skoro každý ten jednotlivý příkaz stavebního zákona by se ukázal jako docela rozumný.

Příkazů a nařízení stále přibývá, málokdy se nějaký přikaz ruší. Každý nový příkaz se sám o sobě dá obhájit, vypadá rozumě. A svět se skutečně stává stále bezpečnějším, zároveň je stále těžší něco udělat. Vícero lidí řekne: Pojďme zákony vrátit do rozumější podoby, kdy je méně věcí zakázáno, méně věcí předepsáno. Ale kde to místo, ta chvíle, kdy byly věci ještě rozumné? A i kdybychom se na tom dohodli a vrátili všechny zákony třeba do roku 1996, kdo zabrání tomu, aby se potom zase nezačaly vydávat nové zákazy a příkazy? Každý nový příkaz se totiž sám o sobě dá vždy rozumě obhájit. Podívejme se konečně na vlastní církev, na náš synod, který jen letos vyrobil celých 11 stránek změn řádů, příkazů a nařízení. A tak je to každý rok. Vždy se ukáže, že každou tu změnu lze rozumně obhájit; stroj na zákony nejde zastavit. Ve státě ani v církvi.

V lidském uvažování jde o to, aby všechno prosadil člověk. Jak řekli staří Izraelci Samuelovi: „Dej nám krále, aby nás soudil.“ A Bůh řekl Samuelovi: nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Člověk ovšem nemůže než prosazovat dobro tak dlouho, až úplně zadusí život.

Kdežto, pokud čteme Boží přikázání pozorně, zjistíme, že u většiny není žádný trest za porušení. U větší části z nich není řečeno, jak se mají vymáhat. Prostě proto, že je člověk přímo vymáhat nemá. Dělej nebo nedělej tyto věci, protože Bůh řekl. A Bůh je moudřejší než ty a Bůh s tebou má dobrý úmysl. Nedělej ty věci , jako by byl otrok a když tě někdo uvidí dělat to nebo ono, tak s tebou bude zle.

Přikázání zní: Když vystavíš nový dům, uděláš na střeše zábradlí. Neuvalíš na svůj dům vinu za prolitou krev, kdyby z něho někdo spadl. Tedy jinak: Měj přece rozum. Ještě jinak bychom mohli říci: Klidně si tam to zábradlí nedávej. Když ho tam nebudeš mít, nepřijede buldozer ze stavebního úřadu a dům ti nezboří. Ale! Ale pokud pak někdo padne z tvojí střechy a zabije se, tak jsi vrah. A budeš popraven. Celá vesnice tě ukamenuje. Nebude to zabití z nedbalosti. Budeš jako někdo, kdo zabil vlastní tetu kvůli dědictví, budeš vrah.

A nejen to: Bůh je věčný. Vidí najednou přítomnost, minulost i budoucnost. Je psáno: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Když tedy třeba někdo spadne z tvého domu a zabije se dávno potom, co jsi po smrti, stejně se ti to započítá. To je jedno, že ty sis vždycky na střeše dával pozor. Jenže ti tam chodí i návštěvy a ten dům bude stát dál, i když ty nebudeš. Bůh je věčný – a tak pamatuj na všechno, co tě přežije.

Nyní se blíží povodně. Vícero starých lidí z vesnice my vyprávělo o strouhách a jiných zařízeních, které se vybudovaly a udržovaly pro odvrácení povodně, která při tom přijde dávno po jejich smrti. V našem čase byly zasypány. V čase těchto lidí možná mohla přijít jedna, dvě povodně. Možná také žádná. Ale alespoň to věděli, že až budou po smrti, Bůh bude stále živý a povládne jako soudce i nad dalším pokolením. A bude je volat k odpovědnosti za to, co ve své době stavěli a čeho dnes užívá někdo jiný.

Boží zákon je tedy pro ty, kdo vědí, že Bůh kraluje navěky. Ti budou pamatovat na to, aby jejich dílo nikoho neusmrtilo ani v příštím pokolení. Možná bychom řekli: Kde jsou takoví lidé, kde je najdeme. Ale, jak jsme řekli v minulých nedělích: Přikázání nebyla vydána jen proto, aby se stále porušovala. Všimněme si, kolik věcí již dnes dodržují i nevěřící, aniž by je k tomu vládce nutil. Ale pro vlastní svědomí. Nebo kvůli hanbě.

Nejdříve hanba: Pod Božím Zákonem se člověku od lidí nestane nic, když na plochou střechu svého domu nedá zábradlí. Ale zároveň, jeho dům se tak stane domem možného budoucího vraha. Možná domem prokletým. Kdo půjde na návštěvu do takového domu? Kdo takový dům koupí? Ostuda dělá s člověkem opravdu hodně. Pokud z vašeho domu budou trčet jiskřící dráty, jen ta ostuda u sousedů udělá u většiny lidí dost na to, aby to opravili.

Nebo třeba ve skautu vám v devíti letech svěří sekeru neo nůž. Ale s tím vám řeknou, jak se sekera nebo nůž podává druhému člověku. Držadlem napřed, nikoliv ostřím. A když na to zapomenete, máte takovou ostudu přede všemi, že už na to podruhé nezapomenete. Podobné je to, když vlastníte zbraň. Alespoň u nás, zacházet s ní jen trochu neopatrně znamená takovou ostudu, že těžko znovu přijdete na střelnici, kde jste nějaké pravidlo porušili. Kde je království Boží? Je mezi námi. Všude tam, kde lidé pamatují, tak nebo onak, že Bůh bude kralovat navěky a navždy.

A pak je ještě lepší cesta. Ne hanba, ale vděčnost Bohu za vše dobré, co jsem dostal. Proto je teď na mě vysadit strom, ze kterého budou jíst možná až moji vnuci. Protože, to bude stále Boží svět, Bůh stále bude kralovat, jemu vzdají za plody stromu díky další pokolení, která nesázely a nestavěly. I dům vystavím, že nebude jen pro mě, který si vždy dám pozor na okraj střechy. Ale třeba v něm budou bydlet mí vnuci s malými dětmi. Třeba v něm časem bude bydlet někdo úplně jiný, vůbec ne můj příbuzný. Ale stále dítě Boží a služebník Boží.

Skončeme tedy tím, že vláda člověka vždy povede k stále rostoucímu množství nařízení. Ke snaze mocí prosadit dobro, která nakonec zcela zadusí život a vezme všechnu naději do budoucna. Všechna lidská království a říše tak skončily, skončí tak i náš svět, pokud se neskloníme pod vládou Krista. A zároveň, království Boží je už mezi námi. Tam, kde se lidé stydí udělat něco, o čem vědí, že by ohrozilo druhé. A ještě více tam, kde lidé budují věci s tím, že budou sloužit i někomu jinému něž jim. Neboť „Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy; on sám nás povede věčně.“ Amen