Dnešní čtení o kolíku, když jde člověk na stranu, rádi vypichují lidé, kteří pohrdají Božím Zákonem; často také lidé, kteří nenávidí židy. Jeden z významných filosofů 19. století odkazoval právě na toto místo, když o Starém Zákonu a zároveň o židovství (což není to samé) říkal: „Co je duchovního na tomto náboženství záchodů?“ Jinak řečeno – a možná nás to také trochu napadlo – proč se ve svatém Písmu takové věci vůbec řeší?

Jendoduchá odpověď zní: abys byl živ ty i tvé potomstvo. Když čteme o dávných i poměrně nedávných vojenských taženích, často více vojáků zemřelo na nákazy než v samotném boji; docela často tak skončila obléhání mnohých měst. Pomřeli na to, že jejich tábor nebyl svatý, s nějakým kolíkem se neobtěžovali.

Když se dnes účastníte vojenského cvičení, kde je třeba jen nějakých dvě stě lidí, brzy pochopíte, proč se na vás lidé dívají zle, pokud odbíháte do lesa bez toho, aniž byste z boku vozu sebrali rýč. Ten je tam sice na zakopání techniky, ale daleko častěji se používá právě k tomu, abyste to po sobě zahrabali. Jinak se budete brzy brodit ve špíně.

Pokud je pod vaši úroveň zamyslet se nad takovými věcmi, hodně štastí: Dlouho živi nebudete – a možná dřív než nepřítel nebo choroba vás, v nadsázce, zahubí vaši vlastní. Protože někoho tak očividně bezohledného a nadutého mezi sebou nesnesou. Nebudou riskovat na někoho takového spoléhat.

Pohrdání takovými přikázáními ukazuje na člověka bez praktických zkušeností, odtrženého od každodenní zkutečnosti. Na filosofa 19. století, který jakožto učenec na žádné tažení nikdy nemusel, protože učenců je na šlapání v bahně škoda – a na jeho současné obdoby. Ukazuje na člověka, který nikdy nebyl odkázán na to, jak vyjde ve velmi těsném obecenství s druhými lidmi. Který nikdy nemusel pomyslet na otázku „nepřekážím náhodou, neobtěžuji, nedráždím svým chováním“?

Armáda a podobná prostředí, kde jsou lidé na těsno a musí jeden na druhého spoléhat, jsou velmi dobrá na to, aby se nad sebou člověk takto zamyslel. Ne na prvním místě, čím mi vadí druzí – ale zda to nejsem já, kdo je druhým trnem v oku.

A to už je podle mě docela dost duchovní otázka; věc docela velké duchovní proměny, pokud se takto člověk ptá a o to usiluje, aby nebyl pohoršením a kamenem úrazu. K takovému přemýšlení o sobě, řekl bych, jen sám Bůh může pohnout člověka; tedy že člověk nevidí sám sebe jako střed všeho světa.

Pokud však chce někdo ještě duchovnější rovinu, pak tedy mohu poukázat na náboženství, které právě myslitelé devatenáctého století a mnoho našich současníků – lidí minulosti – považuje za to nejduchovnější: Hinduismus. Toto náboženství nemá žádný takový nízký předpis o zahrabávacím kolíku jako my křesťané a spolu s námi židé. Protože vše je pro ně duchovní. Ba ani tento svět pro ně není skutečný, ale je jen mámením, „májou“ v hindštině, které jen zakrývá tu duchovní podstatu.

A důsledkem je ovšem, že se proto krásu a posvátnost snaží najít i v tom nejnižším. Tedy bohužel i v tom, co mi bychom spíše zahrabali. Tato méně pěkná, tedy spíše naprosto ohavná stránka náboženství Indie u nás není zmiňována, nicméně pravým náboženstvím latrín je spíše hinduismus. V Evropě nejvíce známý Ind Gandí se tělesnýmy pochody, o kterých mi prostě nemluvíme, zabýval v hovorech u kávy. Při nástupu do jeho ašrámu byly „rajóny“ prvním úkolem každého novice. My bychom asi novému člověku spíše řekli, ať čte Bibli.

Strašné higienienické podmínky, které panují v Indii, jsou náboženského původu: V hrozné křeči se snaží dokázat, že úplně vše je duchovní. Není to nějakou jejich zaostalostí, chudobou, nízkou inteligencí atd. Vždyť je to jedna z nejstraších civilizací světa a Indové patří k nejlepším technikům, programátorům atd.; s málokterými cizinci, musím říci, jsme si také kdy lépe popovídal. Důvod do nebe volající špíny v této zemi je čistě náboženský; protože jinak jsou to lidé velmi na výši.

Pravá duchovnost však spočívá v poznání, že nejsem středem světa, že nemám všechno poznání, že také ledacos nevím. A tudíž bych měl na druhé brát ohledy, nebýt jim pohoršením. A tudíž, že co ze mne vychází, nemusí být vždy jen samé perly. Ale, bohužel – nemělo by to být, ale někdy to tak nevyhnutelně je – někdy i to co řeknu, nemá žádný smysl a žádnou cenu, ale mělo by se to spíš zasypat a zapomenout. Nevycházejí z nás vždy a všude jen samé perly, bratři a sestry.

Pravá duchovnost přichází s rozlišováním ústředního důležitého – a proti tomu všedního, nezajímavého. Hospodin skutečně prochází naším táborem. Kristus řekl: „ kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ My skutečně jsme táborem svatých.

Proto však musíme rozlišovat, co z našich řečí, našich zážitků atd., je nosné, co je přínosem pro ostatní. A co je věc, kterou tak nějak dělá každý, co je přirozené. A také ovšem vrcholně nezajímavé, obtěžující. Hospodin zde říká: Mám vás rád. A ovšem na stranu choďte někam jinam. Na tom, že chodíte na strasnu, není nic zlého. A ovšem také nic nikterak úžasného. Co zde říká sám Bůh, to vám stejně řeknou lidé, pokud s nimi budete nějak na těsno, pokud na vás budou muset spoléhat.

Učme se tedy, aniž bychom byli úzkostní, ale spíše ve stálé bdělosti, občas sami sebe zeptat: Nejsem to zrovna v tucho chvíli já, kdo je všem na obtíž, kdo je druhým trnem v oku? Je přirozené, že někdy se to stane každému z nás – je přirozené, že se kamenem úrazu někdy stal snad každý z našich bližních. Rozlišujme, co je k prospěchu druhým a to, co je sice velmi osobní, ale nikterak zajímavé.