Když se zdržíš slibování, nebude na tobě hřích. Jiná místa Písma před slibováním Bohu přímo varují. Soudce Jiftách tak třeba slíbí: „ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu“. A je to jeho jediná dcera. To je asi nejvíce odstrašující příklad. Při tom zároveň, Jiftách i jeho dcera považují za nutné slib splnit a list Židům vypočítává Jiftácha jako jednoho z hlavních svědků víry. Kazatel pak říká: „Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého.“

Nutkání učinit Bohu nějaký slib však zřejmě někdy měla většina z nás. Co je na slibu Bohu špatně? To, že při něm člověk zapomíná, že Bohu beztak patří vše a vše, co člověk má, od Boha dostal. Sliby Bohu činí člověk často proto, aby Boha k něčemu pohnul. A smýšlí tak, jako by to, co má, bylo jen jeho, bez jeho slibu by to Bůh nemohl mít a tak jistě Boha můj slib k něčemu pohne. To je hloupost a myšlení hlupáka – zároveň, takové hloupé uvažování měl někdy mnohý, ne-li každý z nás.

Jakoby Bůh nevěděl, proč nám to nebo ono dal, budeme mu to cpát nazpět a místo toho čekat něco jiného. Je to jako bychom na narozeninách vrátili dárci jeho dárek a řekli mu: Když ti to teď vrátím, dáš mi za to něco jiného? V zásadě to znamená: Jsem chytřejší než ty, Bože. Ty to možná myslíš dobře, ale já sám musím vědět lépe, co je pro mě dobré.

Oběť je tak v Písmu na prvním místě ne proto, abychom něco jiného dostali. Oběť je skoro vždy díkůvzdání a obětuje se vždy až po tom, co člověk něco dostal: Kain a Ábel po tom, co sklidili první plody. Noe po tom, co přežil potopu a vysadil vinici. Abraham až po tom, co došel do slíbené země. Izrael až po tom, co byl vysvobozen z Egypta. Všichni ti dávají Bohu najevo, že všechno dostali od něj a že by si Bůh klidně mohl vzít všechno nazpět. Všichni ti také přinášejí Bohu oběť také jako dítě, které rodičům ukazuje svůj obrázek nebo jiný výtvor a žádají posouzení: Jak se mi vedlo? Je to dorbé, nebo ne. Nakonec, večeři Páně, kterou se účastníme na oběti Krista, se také jinak říká eucharistie, což je řecky díkůvzdání. Tou také vzdáváme díky, nikoliv že bychom obětovali za něco, jak je bohužel někdy večeře Páně chápána v římskokatolické církvi.

A přes to Bůh dobrovolné sliby a dobrovolné oběti dovoluje. Je to jednak ústupek lidské slabosti. Člověk často není schopen pochopit, že něco může být cenné, pokud to nevyžaduje velkou oběť. Jen něco, do čeho jsem hodně vrazil, může mít cenu. Jen to, co vyžaduje mnoho času, velkou námahu, drahé vybavení řekněme, může mít cenu. Alen ěco na tom je: Vzpírat třeba můžete starou pneumatiku nebo tvárnici. Ale když si už tedy koupíte činku, je opravdu pravděpodobnější, že s ní už tedy budete cvičit. Nakonec je tu zrnko pravdy: Všechno cenné skutečně má nějakou cenu. Naše zvěst nakonec je o cenně nejvyšší: Spása pochází z té nejdražší cenny, z krve, utrpení, samotného Božího Syna. Ano, bez této oběti by nebylo možné odpuštění a věčný život. I když tedy za nás Kristus mnoho zaplatil, pokud chce Bohu někdo hodně dát, aby se přesvědčil, že věc evangelia má cenu, může hodně dát; nikdo mu nebrání.

Druhá věc je: Dobrovolný slib je dovolen, protože člověk mnohdy chce nějaký dar, ale zároveň ví, že s ním neumí dobře naložit. Zvláštní, ovšem v Písmu i dějinách zároveň častý případ je prosba za dítě, které zároveň člověk hned zasvětí Bohu. V Písmu je to tak se Samsonem, Samuelem. Zoufale chceme dítě – ale zároveň víme, že nejlépe, aby s z něj byl Boží zasvěcenec. V dějinách Božího lidu u nás tomu tak bylo třeba s biskupem a mučedníkem Vojtěchem: Když jediné dítě těžce onemocnělo, slíbili rodiče: Bude z něj kněz. Protože seznali, že sami nejsou úplně nejlepší lidé, ani rodiče. A Bůh přijal ten slib. Je to velmi podivné a myslím, že do našeho času takové sliby nepatří, nedovedeme je chápat. Zároveň, narození Jana Křtitele i samotného Krista má právě tyto rysy: Narodil se někdo větší, než koho rodiče sami mohou vychovat a přijímají dítě s tím, že může patřit jen Bohu. Také obdarování, která má člověk zřetelně zejména pro prospěch celé obce než pro sebe se pojí se sliby. Slib skládají duchovní, vojáci, policisté, hasiči; jsou obdařeni schopnostmi a pravomocemi, které zřetelně nejsou pro jejich osobní prospěch.

Celkově nás ale dnešní čtení před sliby Bohu nejvíce varuje. Protože, pamatujme, jak se chceme ve svých obětech rovnat oběti Krista, kterou je vše zaplaceno a za kterou je nám dán věčný život? Jak se ve svých slibech chceme rovnat zaslíbení Spasitele, které se splnilo v našem čase. Bůh slíbil nám, splnil a ještě splní, jak se tomu chceme rovnat? Platí, co řekl právě ten Samuel, který byl sám matkou zaslíben Bohu: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.“

Po přikázání o slibu následují dvě přikázání o tom, že si člověk může netrhat z cizího pole, pokud to sní na místě a netrhá do nádoby. Budeme se jim cele věnovat příště. Ale po příkazu o slibu nejsou náhodou: Nepřímo se dozvídáme, že mnoho věcí není zcela naše. Dokonce vinice a pole, na které jsme vynaložili mnoho práce, které jsou na našem pozemku, v našem domově. Přesto z nich jistá část stejně patří prospěchu obce. Hned po přikázání o slibu se člověku nepřímo připomíná, že má sám už docela dost přirozených závazků a nic mu nepatří zcela výjimečně.

Máme už tak docela dost přirozených povinností. K rodičům, k dětem, k příbuzným, k přátelům. Všechny je možné splnit, ovšem zvláště jak život postupuje, někdy se zdá, že už jich je nějak moc najednou, že už člověku nezvbývá o moc víc sil, elánu, času a někdy ani peněz. A tak, může si člověk s takovou vyhlídkou dovolit dávat ještě nějaké zvláštní sliby Bohu? Bude mít dost zdrojů, aby byť jen naplnil všechno, co má a to ještě s radostným srdcem? Když se podíváme byť jen na své základní povinnosti, nakonec musíme mnohdy prosit: A odpusť nám naše dluhy, jakož i my jsme odpustili našim dlužníkům. Amen