To hlavní na dnešním přikázání je ono: ale nebudeš nic dávat do nádoby, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem.Ale že jde člověk kolem na nacpe do sebe hroznů nebo zrní co se do něj vejde, to se bere skoro jako samozřejmost. Tento příkaz neříká hospodáři toho pole nebo vinice: Musíš kolmejdoucí nechat trhat – to se jakoby rozumí samo sebou.

Avšak kdo jde kolem cizího – zda-li má představu, kolik to stálo práce, ale hlavně: duševních sil. Především už, kdy zasít? A kdy vinici stříhat? Pokud jste někdy nahlédli do příručky zahrádkáře, u většiny prací tam čteme: Provádíme v předjaří. Kdy stromy ještě spí. A zároveň už nehrozí žádné mrazy. To se, myslím, u nás týká tak asi dvou nebo tří dnů v roce, kdy by se mělo provést všechno. Podobná, asi ještě mnohem složitější je otázka, kdy zasít. A pak, kdy sklízet. Ostatně, je to vystiženo ve slovech Písma: Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Vinice, ta se pak vysazuje z výhledem na celá léta a je na ní prý práce k umdlení – ještě nepočítáme s kroupami, s hejnem špačků, co se těsně před uzdráním na vinici snese a tak dále a tak dále. Kdo se o pole a vinici stará, nechal tam kus duše, kus srdce. Někdo jde kolem a nají se mých hroznů dosyta?

Tak tak bych se možná cítil já, kdyby mi trhali z vinice. Písmo svaté však hlouběji proniká do duše člověka. A sami někdy zjišťujeme, že lidé, zvláště pokud jim něco patří, často nepracují jen pro svou obživu a zisk. V mnoha lidech zůstává ozvěna toho prvního Božího přikázání člověku: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

A mnoho lidí – nejvíce právě, pokud jim něco patří, nějak u své práce počítá s tím, že nějak bude i ve prospěch ostatních lidí, že nějak zlepší svět. Právě, že se jim nemusí přikazovat: A až někdo půjde kolem, tak ho musíš nechat natrhat si hroznů. S tím nějak v hloubi duše počítají.

Můžeme spatřit, jak v krajinách, kde má každý nějaké hospodářství, se lidé snaží, aby na krajinu byl i hezký pohled: Sázejí třeba aleje kolem cest, roubují plané jabloně; na Francouzském věnkově jsem dokonce viděl doslova kilometry sříhaných živých plotů kolem obyčejných polí. Na starých obrazech nebo prvních fotografiích české krajiny se můžeme přsvědčit: Lidem záleželo na tom, aby to bylo pěkné na pohled. A doteď najdeme na rozcestích vysazené prastaré lípy, obvykle pod nimi Boží muka, kříž se Spasitelem. To tam někdo musel vysadit, někdo musel postavit a zaplatit.

Bůh toto zná, protože tuto touhu být nějak prospěšný i lidem kolem, sám do srdce člověka vložil. Když tedy přemýšlíme o lidské práci, měli bychom počítat s tím, že zvláště když člověk dělá na svém, stejně uvažuje tak, že výsledek nepřinese prospěch jen jemu.

Proto dnešní přikázání vůbec nemíří na toho sedláka či vinaře, na vlastníka toho pole nebo vinice. Míří jen a pouze na toho, kdo jde kolem, kdo se smí dosyta najíst hrzonů. A to přikázání zní: Neznaužívej toho kouska dobroty, které přeci jen i po pádu v člověku zbylo! Neříkej si: To pole, tu vinici má, protože nás ostatní obral – takže ho oberu zase já: Dokud si nikdo nevšimne, narvu si dva pytle hroznů, srpem posekám, co stihnu.

Tak můžeš uvažovat jen proto, že si sám nesel a nesázel. Pak bys věděl, že svět není jako koláč, ze kterého jeden ukousne a ují ostatním. Ano, tak je to možná mezi lovci a sběrači: Když jeden kmen natrhá koš borůvek, pro druhý už nic nezbyde. Když vyloví všechny jeleny, druhý kmen bude o hladu. Ale takový není Boží záměr s člověkem. Jako Bůh tvoří z ničeho – tak člověk, jako jeho obraz, přináší prací a péčí do světa, co dříve nebylo. Kde byla dřív louka, kde toho moc k snědku není, je teď pole, které uživí rodinu na celý rok – a třeba ještě jednoho dvy čeledíny. Kde byl kamenitý svah – tam je teď vinice. A víno z ní vydrží ve sklepě třeba na pět, deset let. A ten, kdo na tom pracuje, prožívá jakési odlesk radosti stvořitele z jeho díla.

Není úplně šťastné, že v našem čase jsme téměř všichni zaměstnanci. Máme nějaký vyměřený úkol, od tolika do tolika udělej tolik a tolik. Ale že bychom něco mohli nějak zvlášť budovat, to pro mnoho z nás neplatí. Práce za mzdu vyhlíží skutečně tak, že děláme jen pro sebe a svůj prospěch. Jak máme vědět, že na svém může někdo dělat nejen pro sebe, ale i s výhledem na prospěch ostatních? Vždyť tu zkušenost, že bychom něco svého mohli budovat, většinou nemáme. Bylo moudré, že Bůh v Izraeli přidělil každému rodu jeho vlastní díl půdy.

Proto snad v naší době široce vládne přesvědčení, že pro obecný prospěch je třeba nutit lidi dávat z donucení. Když všechny daně a poplatky sečtou, téměř půl roku pracuje člověk jen na „společné“; stará robotní povinnost proti tomu byla legrace. Při tom, za to společné jsme toho zrovna moc nepostavili ani nevytvořili. Většinu pěkného umění máme ještě z doby, kdy její vytvoření zaplatil nějaký baron nebo továrník; co se dnes pořizuje ze společné kasy většinou ani neznáme, protože to za to ani nestojí. Podobně všechny ty kostely na náměstích a návsích také nevznikly ze společné kasy – ani tento kostel ne. Podobně za kdejakým zdravotním ústavem nebo domem péče bývá jméno jednoho štědrého dárce. Z donucování nikdy nevzejde tolik dobrého jak z díkůvzdání, z vděčnosti, kterou mnohdy lidé opravdu chtějí vyjádřit.

Zbývá poslední otázka. Ta, která se obvykle říká dětem: Kdyby tohle udělal každý… Tedy, pokud si každý, kdo jde kolem, natrhá, co z úrody zbude? Napadlo to i biblické komentátory – ty co jsem četl, kteří byli ze severních zemí. Napadlo je to jen u těch hroznů; u obilí, které rostlo všude kolem nich, ku podivu ne. Tam jim bylo jasné, že v tom množství se to ani nepozná. A o hroznech píší: Pamatujme, tam na jihu rostou na každém kopci a jsou až směšně levné. Takže když si utrhnete, nikdo si ani nevšimne.

A to je také přepoklad našeho přikázání: Dělat věci ve velkém, velkoryse. Nebudovat svět jen na nejnutnější přežití, ale osít každý volný kus a každý kopec vínem osázet. Protože to nedělám jen pro sebe, ale s výhledem na to, že lidí bude víc, třeba už v další generaci. Náš svět na Boha zapoměl a tak ztratil i tuto velkorysost. Kdy jsme naposledy slyšeli, že se pracuje na tom, aby nečeho se vypěstuje nebo vyrobí, postaví víc a tak to bude levnější, dostupnější? Slyšíme jen, co se musí omezit, zakázat nebo rovnou zbořit. Smýšlíme jako divoši o tom jednom koláči, který se sní a už nebude. My nesme do světa ta slova naděje a zaslíbení:

Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe. „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Amen