Neuvalíš hřích na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví. Tak zní odvůdonění dnešního pravidla, které se týká manželství. Ohledně vztahu muže a ženy nedělej to a to, protože bys tím poškodil celou republiku. Protože bys tím způsobil, že se zmenší hrubý národní produkt. Protože bys tím způsobil, že se zvedne inflace. Protože by z toho byla mezinárodní ostuda. A tak dále.

Mnohý člověk naší doby se nad tím rozčílí: Cože? Jak to? Co je mezi dvěma lidmi v důvěrné oblasti, do toho nikomu nic není. Tato věta je pro mnohé skutečným článkem víry. Tuto větu jsem slyšel pronášet mnohé – bohužel, někdy i křesťany – s úplnou jistotou. Jako něco, o čem nelze debatovat, jako článek víry.

Osud celé země – a něčí důvěrný vztah – to spolu přece nesouvisí, naprosto nemůže. Ale zřejmě může, zřejmě to spolu sovisí. A ještě horší: Osud vztahu dvou lidí je v něčem důležitější, nadřazený osudu celé země. Protože čteme:

Když se muž právě oženil, nebude vycházet do boje a nebude mu ukládán žádný úkol. Po jeden rok bude uvolněn pro svůj dům, aby se radoval se svou ženou, kterou si vzal.

Tedy vidíme: Domácí štěstí má přednost před osudem celé země. Země je ve válce – ale důležitější, než to je, aby bylo manželství skutečně založeno na vzájemné příchylnosti a zalíbení. Dává to ovšem smysl: Manželství zde bylo dříve než jakýkoliv stát, protože je ustanoveno samotným Bohem. Celkem snadno také trvání státu přežije; čí manželství přečkalo třicet pět let, stihlo přečkat již dva státy, ČSSR a ČSFR. Země se jmenuje zase jinak, ale manželé Novotní jsou pořád manželé Novotní.

Nejspíše proto, že jejich manželství bylo založeno na tom správném důvodu, na příchylnosti a zalíbení, na upřímné lásce. Jak nám objasňue Kristus, pro tvrdost srdce se bohužel musí nějak řešit i ten případ, kdy tento základ chybí:

Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň… doslova, nanalezne milost v jeho očích. Slovo milost, které se zde užívá, znamená nezaslouženou schopnost získávat nezaslouženou náklonnost lidí. Možná znáte někoho, kdo kamkoliv přijde, tam ho rádi vidí a vycházejí mu vstříc, aniž by na něm dohromady co bylo. Člověka, kterému projde, co by jiným neprošlo. Ten má ale kliku, říkáme si. Něco podobného ovšem znamená ono biblické slovo milost.

Na něčem podobném je ovšem založeno manželství: Není na vás zase tolik, ale jaksi Bůh seslal kouzlo, takže si bez vás někdo nedovede představit další život. Je pak otázka, proč se ten muž ženil, když toto kouzlo nebylo přítomno. Žena na uněj nenalezla milost – to ovšem měla dříve, než se vzali; to už je trochu pozdě, aby v ní teprve hledal zalíbení.

Jde však nejspíše o to, co není vidět, co není věc tělesná. Těžko si až po svatbě všimne, že nevěsta má dřevěnou nohu nebo něco podobného. Jde o věc charakteru, povahy; o věc, která vyjde plně najevo až v těsném soužití. Jak říká přísloví: šídlo v pytli neutajíš. Nevyhnutelně, v dlouhodobém soužití vyjde o člověku najevo opravdu hodně. Naši překládají: Najde na ní něco odporného; přesněji však přeloženo: Najde něco, za co se stydí, věc ostudy.

Často to, co nás na druhém zahanbuje, je to, v čem je protikladný. Pokud se bereme příliš vážně, veselá povaha našeho protějšku nás bude dáždit. Pokud jsme jen samá legrace, vážnost našeho protějšku nás bude dráždit. Naše lenost vyjde více najevo oproti jeho pracovistosti, nebo naopak v našem stálém nepokoji nás bude do běla rozpalovat klid našeho protějšku. To odporné, co nacházíme, může tak být jen v našich očích, to odporné, co na druhém vidíme, může být snadno jen nastavené zrcadlo.

A proto může Kristus říci: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“ Je totiž možné, že když ve stálém soužití ten druhý člověk je zrcadlem naší vlastní povahy, že jaksi nějak naložíme s tou ze svých slabých stránek, která vychází najevo. Že se ve svém nepokoji trochu přiblížíme pokoji našeho protějšku. Nebo ve své lenosti se poněkdu přiblížíme činorodosti našeho protějšku.

Je-li však naše srdce tvrdé, neohebné, nejsme-li schopni, pak ano: Pak tu musí být to ustanovení: Napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Ten list znamená potvrzení: Neposílám jím pryč, protože mi byla nevěrná (to řeší jiné přikázání), neposílám jí pryč, protože je na ní něco obecně špatně. Posílám jí pryč, protože já ji nesnesu a já se s ní nesrovnám. To neznamená, že to někdo jiný nezvládne. Já to nedovedu. To znamená ten rozlukový list!

Rozlukovým listem ten muž vlastně řekl: Někdo jiný se k ní hodí líp. Rozlukovým listem řekl: Tohle je žena pro jiného muže, tohle je žena, která patří k jinému muži.

Pokud by ji pak vzal zpátky, protože se s ní ten další muž rozvedl nebo protože zemřel, nic se nezmění na tom: To je žena pro jiného muže. A ten se kdykoliv může objevit; může to být nakonec ledaskdo z jeho okolí. Komu může věřit?

A tím se vracíme na začátek: Pokud má jakákoliv země a jakýkoliv národ obstát, musí v něm panovat základní důvěra mezi muži. Především ta, že nemůže kdokoliv přijít a vzít si vaši manželku. Protože je boahtší, silnější, hezčí, vtipnější; kdo ví co. Pokud je toto možné nebo dokonce pravděpodobné, v každém muži kolem sebe vidíte nepřítele. Pokud má země dlouhodobě obstát, musí muži být schopni stát v jedné bojové řadě, společně veslovat na lodi, jeden druhého jistit na lešení a podobně. Bez důvěry mezi muži nelze dlouhodobě vojensky obstát, není možný dlouhodobý hmotný pokrok a nakonec, není možné ani dlouhodobější bádání a objevování.

Síla každé země a každého národa tak skutečně stojí na stálosti manželství; manželství pak stojí na vzájemném zalíbení a zalíbení může trvat jen při ochotě napravovat své dedostatky; snést, že je náš protějšek zracadlem, ve kterém se někdy odrážejí i naše slabé stránky. Nebý zahleděn do sebe, nebýt tvrdého, neohebného srdce. Amen