Dnešní púřikázání, tedy to s tou rukou, je na první přečtění šokující, pravda. Když se ale trochu zamyslíme, v podstatě stejný etický příkaz používáme běžně. Zní: Nedávej rány pod pás. Sami mnohdy s odsouzením říkáme: „To byla podpásovka“ a kdo se rány pod pás dopustí, velmi klesá v našich očích. S dnešním přikázáním jsme ve skutečnosti dobře srozumeni a poměrně často je nepřímo cituajeme, aniž bychom, to tušili.

Dnešní přikázání o ráně pod pás dosti souvisí se čtením předchozím – o vdově bez potomka – i následujícím – o poctivých mírách a vahách.

Nejdříve to předchozí: Dnešní i předchozí čtení nás varuje, že je velmi zlé připravit jak muže, tak ženu, o možnost mít potomstvo. Celé je to věc velmi citlivá: Podaří se vůbec člověku najít nějaký protějšek? To vůbec není dáno, vůbec to není automatické, že by člověk našel někoho, kdo by ho upřímně miloval, koho by upřímně miloval. Není nadarmo psáno: Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení. Platí to i obráceně. A potom, znovu, není nijak automaticky dáno, že i dva velmi se milující lidé budou mít potomka. Není to jako hodina biologie ve škole, dítě se automaticky narodí po tom a potom – ve skutečnosti jsou děti darem, které vůbec nemusíme dostat.

A tak je celá tato věc nesmírně citlivá. Komu se poštěstilo najít sobě protějšek je v pokušení mistrovat všechny kolem: Tak co, kdy už si najdeš holku, nebo kdy už si najdeš chlapa. A při tom, milost Boží to nakonec byla, která jemu samotnému dala najít někoho blízkého. Stejně tak, kdo má milostí Boží potomky má sklon druhé mistrovat: Až budeš mít děti jako já… Kdybys měl/měla děti jako já. Jaká tvrdost a povýšenost toto je! Jak stojí v epištole: „Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste do Božího království, a my ne! Kéž byste skutečně vešli do království, abychom i my kralovali spolu s vámi!“

Dnešní přikázání nás tedy za prvé varuje, velmi doslovně: Nedotýkejte se citlivých míst člověka. I kdyby to byl nepřítel, neútočte na něj skrze to, že nemá protějšek, že nemá děti. Je to kruté, huba by vás měla bolet. A nebo ještě spíše: Trípíte lidi za něco, s čím nic udělat nemohou a ani vy byste nemohli. Tak co kdyby vám ruku usekli, abyste viděli, jaké to je, cítit se bezmocný.

Kolem všech věcí, které se týkají milostného života i potomstva – tedy toho, že jedno nebo druhé chybí, je tedy třeba našlapovat velmi z lehka s střežit se toho, abychom někoho ponížili v této věci. A týká se to i vyložených nepřátel. A znovu: Dnešní přikázání nadále platí; i apoštol nám říká: Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky!

Druhý důvod dnešního přikázání pak souvisí s poctivými mírami a váhami. Zkrátka, něco je za něco. Různá privilegia, práva, různou ochranu máme vždy z nějakého důvodu. Práva, která máme, zároveň vždy znamenají, že také něco nemůžeme. Proč se například říká – a zcela správně: Ženu ani květinou neuhodíš? Protože Bůh neposlal do světa ženy, aby se rvaly – proto je ani k zápasům nevybavil. A tak, oproti tomu, co nám ukazují současné přihlouplé filmy, ve skutečnosti, stejná rána, po které muž možná jen sikne, může ženu zabít. Podívejte se jen na ten rozdíl, když se byť jen sám/sama někde praští muž a když se stejně praští žena: O kolik větší bude mít žena modřinu nebo otok! Je zjevné, že Bůh neposlal do světa ženy, aby se rvaly. Dal jim mnoho jiných, vznešencýh úkolů.

Žena je vyloučena z rvaček – jako cíl, ale ovšem i jako účastník, i jako útočník. Je to trochu obdobné, jako když má někdo brýle: Ne vždy, ale často je to, protože mnoho čte, mnoho přemýšlí, má dobrou hlavu. To potřebujeme a tak mu hlavu nebudeme otloukat. Ale nemůžete pak chodit po světě, kde koho urážet a dělat z něj hlupáka a pak začít křičet: Netlučte mě, mám brýle!

Dnešní přikázání se tedy ve svém duchovním smyslu netýká jen žen. Ale každého, koho lidé, kteří mají aspoň trochu slušnosti a svědomí, šetří: Není žádná hanba, že vás lidé šetří. Ať už ženu pro dar života a dar půvabu, který má. Ať už proto, že lidé tělesně zdatní dovedou uznat, že je někdo chytřejší, než oni a že je to dobře – pokud nemáte potřebu jim to pořád dokazovat a dělaz z nich hlupáky. Ať už třeba hrajete na piáno a lidé vědí, že takovou krásu, jako vy, by těmi buřty, co mají místo prstů, nikdy nevyloudili: Není hanba, že nepatříte do rvaček. Ale! Pak už do nich najednou nevstupujte, abyste zasadili ránu pod pás.

Ano, kdo uhodí ženu, ale třeba i ten, kdo zlomí prst chirurgovi, kdo praští učence přes hlavu, útočí na sám život, stal se služebníkem smrti. Ale co si myslet o tom, kdo zdrženlivosti lidí zneužívá? Kdo dráždí a snižuje lidi, kteří, kdyby na to přišlo, by je mohli zabít jednou ranou? Takový člověk se vysmívá bázni Boží, takový člověk říká: Slušnost a zdrženlivost je slabost.

Patříme-li tedy k chráněným osobám – nejen ženy, ale starší lidé obou pohlaví, lékaři, učenci, umělci – duchovní, konečně – neznaužívejme toho. Nezneužívejme, že se lidé bojí Boha, že u nás uznávají nějaký Boží dar a poslání od Boha, i když to třeba nahlas neříkají. Nebuďme podlí. Když nám druzí nesmějí rány dávat, ani my je nesmíme rozdávat. Zejména ne pod pás. Je něco za něco: Nebudeš mít ve svém domě dvojí míru, větší a menší. Budeš mít správné a poctivé závaží, správnou a poctivou míru, abys byl na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo páchá něco takového, každého, kdo se dopouští bezpráví. Amen