Dnešní přikázání říká: Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno. Ať natrvalo nezmizí něčí geny, mohli bychom také říci. To je pravý opak toho, jak věc nahlíží nauka o životě, biologie, naší doby. Ta ve vymírání naopak vidí hlavní motor života. Geny, které nebyly dost silné, aby byly předány další generaci, zaniknou. Sláva!

Zajímavé tedy je, že vymření nějakého lidského druhu se považuje ze skvělé a nutné; kdyby to měl být nějaký druh tygra, nosorožce nebo brouka, tak je to strašné neštěstí. Ale že nezanechá potomky někdo, kdo třeba není zrovna nejchytřejší nebo nejkrásnější, to se pokládá za žádoucí. Zajímavé!

Ti, jejichž jméno je vymyzáno, jejichž rod je ukončen, jsou ovšen až příliš často právě ti nejlepší a ti horší přežijí. Protože vymírání celých druhů lidí často působí lidská podlost a zvůle. V minulém století prošly celé národy tím, že měl-li mezi nimi kdo v sobě jako ušlechtilost, byl nejspíše zahuben. Kdežto pro přežití bylo třeba zbabělosti a bezohlednosti. Spravedliví potomky nezanechali. Není pak divu, že v takovém národě je težké najít člověka přímého, soucitného. Pokolení, plémě spravedlivých, bylo téměř vyhubeno – žádný přínos v tom není. Naopak, nenahraditelná ztráta. Ale i národy, které se spravedlivých nezbavovali cíleně, dovedli přiznat třeba o první světové válce: Naši nejlepší tam padli. I vojáci říkávají: Ti nejlepší, ti zůstali na bojišti a my jsme přežili.

Ano, až příliš často kvůli lidské zvůli přejdou do dalších generací ty vlastnosti, dobré k živočišnému přežívání – nikoli ty vlastnosti, dobré k naplněnému životu ve společeneství. A tak, jako se mi snažíme zachránit nějaký druh motýla nebo brouka – Bůh svým příkazem usiluje o zachování určitého druhu lidí v národě – v tomto případě v národě Izraelském.

Musíme ale dodat, že dnešním přikázáním, podobně jako mnoha jinými, se zachraňuje to, že svět ve zlém leží. V tomto případě, že ti nejlepší z národa často umírají první. Toto přikázání brání nejhoršímu – ale neodpovídá tomu, jak manželství bylo ustanoveno na počátku. Jak bylo ustanoveno na počátku, má se uzavírat ze vzájemné lásky – ne za nějakým dalším účelem, dokonce ani kvůli potomkům. Bůh učinil člověka jako muže a ženu, v tomto svazku se tedy člověk učí milovat někoho jiného než sám sebe. Základem manželství je láska muže a ženy. Až v druhé větě, se mluví o potomstvu. Mluví se o něm jako o požehnání, o daru. Děti jsou darem, který Bůh může dát a nemusí; komu je Bůh dal, ať vzdává díky. Pro samotné děti pak je tím největším darem vidět vzájemnou lásku rodičů: Vyrůstat v tom, že láska existuje, že je možná. To je původní ustanovení manželství a tak také nejlépe funguje.

Pokud se tady má uzavírat z povinnosti, není to ten nejlepší základ. A možnost říci ne tu přeci jen zůstává, protože kdyby v tom naželství neměla být příchylnost vůbec žádná, tak tedy opravdu lépe, aby nevzniklo.

Na druhou stranu, nastane to tak často? Přikázání mimo jiné ukazuje, že lidé nejsou takové originály, jak si myslí. Z toho, co ta vdova může vidět, některý z mužských bříbuzných zesnulého (nejde totiž jen o bratra v našem úzkém smyslu, ale i o bratrance atd.), příbuzný zesnulého je stále dost podobný jako ten zesnulý. Stejně tak, když se ona vdova zalíbila zesnulému, z toho, co může třeba jeho bratranec vidět, bude často dobrá i pro něj.

Manželé jistě mají milovat jeden druhého – to neznamená, že se cele znají do hloubi duše. Cele a do hloubky nás zná jen Bůh. Kdežto náš protějšek vidí hlavně ty dobře viditelné věci. A ty často máme společné s našimi pokrevními příbuznými. I když bychom se tomu budeme bránit zuby nehty, náš protějšek si celkem přesně všimne, že se v mnohém podobáme svým rodičům a sourozencům. Originál jsme skutečně jen před tváří Boží, jen naši duši, kterou Bůh svořil, zcela odlišuje od duší ostatních lidí. Ale jistě se dost podobáme svým příbuzným.

Platí dnešní přikázání i do současnosti? Kristus nám dal jasné pravidlo: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám,: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.“ A tedy, má se dodržovat vše, co ještě v Kristu nedošlo svého cíle. V případě tohoto přikázání se tak stalo, jak vidíme v našem prvním čtení; saduceové tam mluví právě o tomto přikázání, když si ta vdova postupně (úplně nepravděpodobně), vezme sedm bratrů. Kristus odpovídá: „Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají“.

Cílem tohoto přikázání bylo ujistit, že žádné jméno, žádný život není před Bohem zapomenut. Ve chvíli, kdy Kristus jasně říká, že mrtví vstanou, toto ujištění náznakem již není třeba. Všichni ti přímí a soucitní, pokolení spravedlivých, zabitých třeba v Číně či Sovětském svazu v minulém století, ale třeba i stateční a obětaví padlí obou válek, ti zmizeli ze země, ale nezmizeli u Boha. Řečeno přímo, smysl tohoto přikázání se zcela naplnil v Kristu a tak již dnes pozbylo smyslu.

Přesto stále platí dvě ponaučení. Ponaučení první: Bůh si především přeje zachování různých druhů lidí, nikoliv různých druhů brouků. My bychom jej tedy v jeho uvažování měli následovat a starat se více o vymírání lidí, než o vymírání dalších tvorů; ne, jak tomu je dnes.

Ponaučení druhé: Se svými protějšky se skutečně tak trochu bereme i celé jejich široké příbuzenstvo. A je spíše pravděpodobnější, že jsme s nimi skutečně nějak spřízněni. Že ne nadarmo se říká: Přízeň. Stává se pak někdy, že blízkost těchto nepokravních příbuzných přetrvá někdy i život jednoho z manželů. A je tak dobře a měli bychom v tom vidět ruku Boží a Boží požehnání. Měli bychom tedy, pokud to jen trochu záleží na nás, s nimi žít v pokoji a pokládat je za blízké. Pomáhej nám v tom, Pane Ježíši. Amen