Nezasloužil jsem si, neměl jsem nárok, ale dostal jsem. Lidé se občas ptají, jaký je rozdíl našeho vyznání oproti ostatním církvím – není snadné na to během pár minut, které nám obvykle dají, odpovědět. Ale řekl bych, tohle, totiž: „Nezasloužil jsem si, neměl jsem nárok, ale dostal jsem.“, to je podstata evangelického, refomovaného křesťanství.

I když povedete hovor s křesťanem jiného vyznání – a budete mluvit s porozměním a dobrou vůlí, právě přes tohle se nepřenese: Totiž že spása je zcela bez zásluh, bez přispění člověka, z pouhé víry – a víra sama je Boží dar. Ať katolík, ať třeba baptista se bude ptát: Kde zůstala svoboda? Kde zůstala snaha člověka?

A když takový rozhovor zaslechne pohan, bude ještě více rozhořčen. Řekne, že kdo takto smýšlí, tomu bude všechno jedno. Ten nebude nic dělat, protože si myslí, že je vyvolený. Ten bude dělat lumpárny, pak se pomodlí a bude mu všechno odpuštěno. Kam by tohle vedlo?

Ale není třeba předpovídat, kam takové jednání povede, není třeba se si clonit zrak v podlehu do budoucnosti. Na této myšlence již v dějinách byla vystěvna celá města a celé státy. Štrasburk, Ženeva, Bern. Celé Holandsko, Skotsko; s touto myšlenkou začínaly spojené státy. Tuto myšlenku přijali za svou Čeští Bratři i komenský, kterého máme na dvoustovce.

A všechna tato místa i tito lidé byli proslulí docela velkou kázní. V Ženevě vás volali před komisi pastorů, když jste dlouho nebili doma, když jste zpívali sporstou písničku, když jste někomu slibovali manželství a neměli se ke svatbě, nebo když jste hráli hazardní hry. V Holandsku neměli lidé v oknech záclony, aby bylo vidět, že nemají doma co skrývat atd. A všechny zmíněné země prosluly pracovistostí a slušností poměrů. I když ve všech těchto zemích se vyznávalo: Nic jsme si nezasloužili, Bůh nás vyvolil, naše skutky Bůh nepotřebuje, už nás přijal.

Zvláštní, že? V Ženevě byli relativně přísní, protože věděli, že když někoho pokárají, neberou mu tím spásu – ta je v rukou Božích. Prostě tím mysleli: Jestli víš, že tě Bůh ve křtu přijal, měl by ses přece podle toho chovat, to dá rozum. Opravdu, neměli v rukou spásu lidí a tak že někomu řekli: Tohle už nedělej, neznamenalo opravu jen: Tohle nedělej a ne „tohle nedělej, nebo přijdeš do pekla.“ Časem ostatně nebylo už ani třeba lidi napomínat – mnoho lidí v těc zemích se prostě chovalo slušně. Protože věděli, že už vyhráli věčný život, ve chvíli, kdy byli pokřtěni, věděli, že získali vše. Kdo si není jist spásou, toho občas přepadá myšlenka „do nebe se stejně nedostanu, nemám na to, raději si naposled užiju, než skončím v pekle“. Všimněte si, jak často se lidé velmi přísné morálky náhle zcela zvhrnou.

Z prací je to podobné: Kdo má pocit, že je všechno na něm, že všechno musí urvat svou silou, propadá beznaději – raději bude žít ze dne na den. Ale kdo věří, že Bůh vyslyší modlitby, kdo se s králem Davidem modlí „Hospodin za mě dokončí zápas“, kdo věří, že zdar jeho díla je jen na Hospodinu, že na jeho práci nic nevisí – ten najednou zjistí, že nic nemusí. Že vlastně nic není nutné udělat – že má tedy dost času. A že se tedy musí něčím zaměstnat. Nejvíc toho člověk udělá, když nepracuje z nutnosti. Podívějte se jen, kolik práce odvedou lidé na chatách a chalupách v době, kdy mají mít vlastně volno – často víc, než za celý týden.

Pokud člověk opravdu věří, že vše získal Kristovou obětí, že svou silou nezmůže nic, hřešit na to nebude. Protože hřích je právě snažit se věci urvat vlastní silou. Kdo by Boha podváděl, kdo by si řekl: Nebudu nic dělat, kdo by si řekl, zhřeším pomodlím se a jedu na novo, ten právě spoléhá na vlastní mazanost, na vlastní schopnosti. Kdo věří, že už dostal, nemusí z Boha nic tahat podvodem.

Dostal jsi a ještě dostaneš – nehltej. Takový je smysl slavnosti prvotin, ustavené v knize Mojžíšově. Kdo spoléhá sám na sebe, kdo žije s pocitem „když ne já, tak nikdo“, ten se třese na první plody své práce. Izraelcům však Bůh řekl: Na první pody nesahej. První plody polož k oltáři, abys věděl, že jsi dostal a ještě dostaneš. Pracoval jsi sice – ale co bys taky jiného celou dobu dělal. Vždyť, bratři a sestry, dobře víme, že nic nedělat se nedá dlouho. Vždyť i lidé, kteří se štítí práce, tráví místo toho vlastně úplně stejně času vymýšlením různých plánů na rychlé zbohatnutí, osnováním různých lstí. Ani boháči nemají mnoho času, zaplňují jej zařizováním svých sídel a nakupováním dalších věcí. Každý se nějak zaměstnává. Ano, pracoval jsi, jakoby říkal Hospodin. Ale co bys jiného dělal. Ale práce s výsledkem přímo nesouvisí.

Kolikrát se člověk dřel – a nebylo z toho nic. Mohl se vztekat, mohl se rozčilovat, mohl být ukřivděný – ale výsledek tím z marné dřiny nevykřesal. Jindy člověk udělal maličkost – a výsledek byl mnohonásobný. Člověk pracuje, protože stejně nemá nic jiného na práci. Ale výsledek, úspěch, výnos dává Hospodin.

Ano, kolikrát se člověk dřel a nebylo z toho nic. Nezmínil jsem vůbec případ, kdy Bůh nedal: A nastává přitom občas neúroda, někde dokonce dost často. A všude je také mnoho práce bez výsledku. Ovšem na počátku Bůh řekl Adamovi: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.“ Že se věci nedaří, to je přirozený stav. A právě proto je na místě děkovat, když se daří. Obsahem svátku prvotin bylo, že člověk přinesl v košíku prvotiny ze své úrody. Když se mu vůbec nic neurodilo, pochopitelně neměl co nosit, ani slavit. Když není za co, nikdo po nás nežádá, abychom děkovali.

Jenže ono většinou skutečně je za co. Proto si Izraelci připomínali, čas, kdy „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host.“ Když člověk vůbec nemá, přestává myslet na to, zda si zasloužil nebo nezasloužil – prostě chce něco mít. Když má člověk opravdu hlad a vidí někoho jíst, nepřemýšlí tak, zda by si zasloužil nebo nezasloužil být na místě jedlíka – prostě by na jeho místě chtěl (!) být.

A ustavení svátku prvotin zastihuje Izraelce právě už ve chvíli, kdy něco mají. O to jde, jak člověk naloží s tím, když už něco má. Když věc připíše vlastním silám, bude se mu zdát, že to za to nestálo. A nebo naopak, bude se cítit vinen, že má víc, než si zasloužil. Lidé se ve skrytu často cítí vinni za své bohatství, za hezké chvíle. To je pravý důvod, proč se lidé tak často bojí, že přijdou o to dobré, co mají – protože mají pocit, že jim to nědo právem veme. Ať tak či onak, když Boží dary poměřujeme vlastními zásluhami, nikdy si je neužijeme, Písmo vašak říká: „Budeš se radovat ze všeho dobrého, co dal Hospodin, tvůj Bůh, tobě a tvému domu, ty i lévijec i bezdomovec, který bude mezi vámi.“

Závěrem znovu vyznejme spolu s Izraelem: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host.“ Ten otec, to je Jákob. Ten v zaslíbené zemi moc z života nepobyl: Nejdřív byl jako nádenník u Lábana. A k stáru byl zas v zemi hlad, tak odešel do Egypta. Ten ani neměl z čeho slavit díkůvzdání. Jeho život, to je jen zápas o to jednat dobře, být Bohem přijat. Jeho synové si to uvědomují – a vědí, že být Bohem přijat, je to hlavní. Uvědomují si také změněnou situci – že oni, na rozdíl od Jákoba, teď také něco mají. Žijme především Bohu ke cti a když navíc máme za co děkovat, radujme se z toho. Hledejte především Boží království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Amen