Dal jsem to lévijci a bezdomovci, sirotku a vdově. Desetina úrody obilí z celého roku je hodně, mohlo toho být tak půl tuny. Když to rozpočítáme na celý rok, je to kilo a půl na den. Kilo a půl mouky na člověka na den je opět hodně. Možná proto se desátek na bezdomovce, sirotka a vdovu odváděl jen jednou za tři roky. Děleno třemi je to půl kila den; u nás se sní asi tři sta gramů mouky na člověka a den. Desátky se pak neodváděly jen z obilí, ale ze všeho, takže obdarovaný lévijec, sirotek a vdova nežili jen z mouky.

Početní úloha, kterou jsme zahájili dnešní kázání je jen na hrubo; přes to, zdá se, že tímto systémem si řekněme jedna rodina mohla dovolit živit navíc jednoho potřebného – duchovního, sirotka nebo vdovu, bezdomovce – použité slovo znamená doslova cizince nebo hosta, někoho, ke komu nemáme přirozené vazby.

Tento příkaz tedy není nějaký morální apel, který míří na to, abychom se trochu zastyděli, trochu pořád cítili špatně. Jako svého času oblíbené moudro: Kdyby svět byl jedna vesnice, jenom ty tam máš počítač a jen dva lidé tekoucí vodu atd. – také matematická úloha. Ovšem jen s tím výsledkem, že se člověk cítí špatně. Nebo – pomalu se blíží advent, lidem se pomalu začnou sbíhat sliny na cukroví na kapra – a jako každý rok, to nejjednodušší je říkat: A co ti všichni, co jsou na ulici a co jsou sami atd. A výsledek? Cukroví vám zhořkne v ústech, o moc víc z toho nebude.

Dnešní příkaz je naproti tomu něco, co je promyšleno a spočítáno – od Boha. Dává se, nakonec, celkem málo – deset procent jednou za tři roky, tedy něco přes tři procenta rozpočítáno na rok. A při nejhorším, až pětina lidí může být bez příjmů a stále z toho slušně přežít.

Dnešní přikázání počítá se světem, jaký je a stále bude. I při tom, kdy o staré a nemohoucí se stará jejich rodina, i při tom, že vládci se potom může odvádět jen docela málo, i při tom: Pořád prostě nastane, že mezi námi žijí lidé, kteří nijak přímo k nikomu nepatří. Vdova, která skutečně nemá nikoho na světě, sirotek, který nemá žádné tety nebo strýce, co by se ho ujali, cizinec – opět, někdo, kdo v místě nemá žádné příbuzné. A kněží, kteří nic nevyrábějí, ale káží slovo a konají Hospodinovu slavnost. A národ, jemuž je Hospodin Bohem, stále unese, řekněme, i pětinu takových lidí. Nemá cenu říkat: Zařídíme to nějak tak, aby nikdo takový nebyl. Vždycky to tak bude, že nakonec někdo takový bude.

Dnešní přikázání je ovšem pro zemi, kde vládne Bůh. Stěží mohlo fungovat v Egyptě, kde farao všem všechno vzal a pak všem dal trochu nazpátek. Už hůře také funguje, když lid boží představuje třeba jen nějakých pět procent lidí. Vidíme ale, že chyba není v tom, že je přikázání naivní, nereálné. Ale v tom, že se nedodržuje. Chyba není v přikázáních, v Bohu. Ale v neposlušnosti, v hříchu, v člověku.

Ale nyní k tomu hlavnímu na dnešním přikázání: Už jsme to trochu mluvili o kázáních a průpovídkách, které mají vzbudit špatné svědomí. Dnešní přikázání je úplně opačné: Podmínkou toho daru je, že ho člověk dává z dobrého svědomí. Podmínka toho, aby mohl být dar řádně přijat, byla, že člověk řekl: „Nejedl jsem z toho, když jsem měl zármutek, neodstranil jsem z toho nic, když jsem byl nečistý, nedal jsem z toho nic pro mrtvého. Poslechl jsem Hospodina, svého Boha, a učinil jsem vše, jak jsi mi přikázal.“

Apoštol shrnuje dnešní přikázání slovy: radostného dárce miluje Bůh. I když byl desátek povinný, nijak se to nevylučuje s tím, že ho člověk dával rád. Povinnost se nevylučuje s tím, že člověk něco udělá rád. Když vás nejelpší kamarád pozve na svoji svatbu, tak to také není věc vašeho svobodného rozhodnutí, zda tam půjdete. Samozřejmě, že je vaše povinnost tam jít a když nejdete, provinili jste se. Ale to nejspíš ani na mysl nepřijde, nejspíš tam půjdete rádi. A když tam půjdete, tak se tam samozřejmě nesmíte tvářit jako na pohřbu.

Stejně tak odevzdání i tohoto desátku bylo spojeno s hostinou, kdy člověk rovnou jedl něco z toho daru, co sám odevzdal. Tím byl právě povzbuzován k radosti. Pokud se, jak jsme spočítali, od něj chtěly vlastně jen nějaké tři procenta na lidi, které zná jen od vidění, ještě to bylo spojeno s hostinou a on se u toho pořád mračil – tak to vypovídá o chorobné lakotě. A pokud má člověk dávat dary s kyselým obličejem – tak ať si je možná raději nechá.

Další podmínka daru je, doslovněji: Nezničil jsem (ten dar) nečistotou. Jako desátek se dávala jen ta dobrá část úrody; řekněme, nahnilé ovoce se z toho vyjmulo. Stejně tak, ten přístup: Pro mě to není dost dobré, ale někdo jiný by to třeba ještě užil, to není úplně ten případ radostného darování. To je spíš případ: Škoda to vyhodit; je nám spíše líto té věci, než že bychom chtěli něčemu přispět. Proč ne, nakonec: Známe podobenství o boháči a Lazarovi, který by se rád najedl i drobtů ze stolu toho boháče, takže lepší, než nic. Ale dát něco, co bych jinak vyhodil, není úplně případ toho svatého, radostného daru.

Třetí podmínka: Nedal jsem z toho nic pro mrtvého. Jednak se opakuje to první: Pokud se má u té darovací hostiny člověk tvářit jako na pohřbu, snad raději ať nedává. Jde však, také, myslím, o to, že člověk nedává s tím, jako by dával na věc dopředu marnou, mrtvou. Nic z toho nebude, ale stejně dám. Pouštím se do věci předem prohrané, ale je to takové ušlechtilé gesto.

Celé to přikázání, jak jsme již řekli, je shrnuto v apoštolově: radostného dárce miluje Bůh. Především tedy platí, že dávat se nemá ze zarmoucení. A pokud se kdo snaží lidi pohnout lidi k dobročinnosti vzbuzováním šptného svědomí, pokud teřba, jako každé vánoce míří na to, aby lidem i to curkoví zhořklo, bere to za šptný konec – kdo ví, zda z toho vůbec může být dlouhodobě něco dobrého. Dále, jak jsme řekli, dárce desátku z té půl tuny obilí, litru medu atd. na to místě hned spolu s potřebnými něco pohodoval. Neplatí tedy, že dobrý skutek je jen to, z čeho sám člověk nic nemá – ani ten dobrý pocit, jak hlásal dosud vlivný pochmurný filosof 18. století. Jistě že darování má být svátek, ne pohřeb. Protože, darováním podle božího řádu nekonáme marné, tragické gesto. Nehážeme do černé díry. Ale konáme, co má Bůh promyšleno, co je účinné a funguje. Amen