„Procházíte územím svých bratří Ezauovců … Budou se vás bát, ale mějte se napozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy.“ Bůh zakazuje Izraelcům získat něco na úkor příbuzných. Více než to, mají kolem nich našlapovat opatrně, nedráždit je. Přitom by to bylo snadné, bylo řečeno: Budou se vás bát.

Tito příbuzní vědí, že jsou menší, méně zdatní. Nemyslí si to jenom, vědí to. Sám Bůh upřednostnil Jákoba před Ezauem. Jsou slabší podle Božích měřítek. Nikoliv tak, že každá rodina, každý národ to má jinak a kdo to může rozsoudit. Ne, zde sám Bůh dal přednost Jákobovi, praotci Izraelců, před Ezauem.

Bůh tedy říká: Nevytahujte se na slabší příbuzné, na tu slabší rodinu, na slabší národ. Oni v skrytu vědí, že jsou slabší, není nutné jim to dávat najevo. Vědí to, proto jsou připraveni se bránit. Vědí, že to pro ně může být poslední zápas. A proto kolem nich naopak našlapujte velmi zlehka. Jednejte tak uctivě, aby ani nejmenším nemohli vidět záminku:

„Za stříbro si od nich budete kupovat pokrm, abyste měli co jíst, za stříbro si od nich budete opatřovat vodu, abyste měli co pít.“ I tu vodu si od nich koupíte. Nepřijdete k nim se slovy: Jsme přece příbuzní (a všichni víme, že vy jste ti slabší příbuzní), takže tu vodu bychom si od vás mohli vzít zadarmo, po sousedsku. Nebudete je s těmito slovy brát kolem ramen. Nebudete hrát staršího bratra, ale naopak budete s nimi jednat, jako by to byl rovný protějšek v byznysu: Oni ěco mají a vy to hodně chcete. Takže za to zaplatíte. Jako kdybyste si od šejka přišli koupit ropu. Ještě nedávno bydlel ve stanu v poušti a sedával na zemi, chodí v nějakém hábitu. Ale co naplat, je jen na něm, zda dá, nebo nedá. Tak s nimi jednejte.

To vše proto, že malému člověku nakonec zůstává jediné: Důstojnost, právo říci ne. To je smysl těch slov: Chudoba cti netratí. Že jsem chudák – a opravdu jsem chudák – ještě neznamená, že se musím před každým ohnout.

Toto Boží slovo se nejzřetelněji prokazuje jako pravdivé při pohledu na vztahy různých národů: Národy nejčastěji válčí s těmi, kdo jsou jim velmi podobní. Národy, které z dálky méně pozorný člověk ani nerozezná jeden od druhého k sobě chovají tu nejdivočejší nenávist. Vezměme už staré Římany a Kartágince a tu slavnou větu, kterou senátor Cato končil každý projev v senátu: „Ostatně soudím, že kartágo musí být zničeno. Kartágincům, jinak Féničanům, dlužíme v různých objevech úplně stejně, jako starým Římanům. Kartágo byla svobodná společnost praktických, činorodých lidí, stejně jako Řím. Od Říma se lišili v podstatných detailech, ale pořád detailech. A právě tyto Římané zničili tak jako nikoho jiného – a Kartáginci je před tím ohrozili jako skoro nikdo jiný.

Z dávné minulosti můžeme rovnou skočit ke konflitku, kterého si nemohl nevšimnout nikdo, řekněme, starší čtyřiceti let: Kruté války Srbů a Chorvatů. Kteří dokonce mluví jedním jazykem. A ač nejsou tak daleko v minulosti, ani jejich země neleží tak daleko a mnozí naši s nimi mají zkušenosti, těžko rozeznat jedny od druhých. Ale oni vědí. Konečně současná válka Rusů z Ukrajinci: Donedávna opravdu jen pár vnímavých jednotlivců připomínalo: Tyto dva národy nejsou to samé – a většina lidí to poslouchala dost nevěřícně. Ty dva národy sami vašk dobře vědí. Konečně nás samé si lidé v cizině obvykle pletou s Němci a z pohledu z dálky je těžké najít mnoho rozdílů. A přitom s Němci jsme měli nejvíc bojů. Jsme jim podobější, než Rakušané, kteří přitom mají stejný jazyk. Ale jako Římané a Kartáginci, Srbové a Chorvaté, Rusové a Ukrajinci, mi také silně cítíme, že rozdíl je v detailu, ale v podstatném detailu.

Z rodiny velkých dějin můžeme snadno přeskočit na tu nejosobnější rovinu: Ve vašem vlastním životě budete nejspíše nejhůř snášet – a to je ještě slabé slovo – toho, kdo je vám ze všech lidí nejpodobnější. Tu zášť mezi podobnými lidmi, mezi příbuznými, mezi podobnými národy vzbuzuje vědomí: Vidíš, to co já. Cítíš, to co já. Ale děláš to o trochu jinak, než já. O trochu, ale to trochu dělá obrovský rozdíl. Je pro nás v pravdě nesnesitelné, že ten, kdo vypadá skoro stejně, zažil skoro stejné věci, prožívá věci skoro stejně, může na skoro stejný porblém regovat jinak, než my. Jak mohl?

U podobných lidí narážíme na hranici, kterou, na rozdíl od svých osobních hranic a omezeních, nesmíme překonat – ba ani nemůžeme. Narážíme ne na vlastní omezení, ale na omezení dané Bohem. Na hranici stanovenou Bohem: Hranici duše. Naší duše a duše toho druhého. A ve skutečnosti do druhého, i když je tak podobný, nemůžeme nikdy úplně vidět. A nemůžeme věci prožívat úplně stejně, jako on, i když je nám tak podobný. Sám Bůh to nedovoluje. A jen Bůh sám má přístup do duše každého člověka.

Proto Mojžíš poměrně podrobně popisuje, jak Ezauovci přišli ke svému území a jak k němu přišli Amónovci. Ač Ezauovci nebyli vyvyoleným lidem, ač jím nebyli Amńovci, ač to byl menší národ, než Izrael, oni už za sebou měli boje, které Izrael teprve čekal. Také oni si museli nějak vydobít místo v životě. A kdo ví: Možná předvedli to nejlepší, čeho byli schopni. Možná ne, ale pro člověka je tohle těžké posoudit. Stejně tak, když hledíme na nám podobného člověka, na rodinu našich příbuzných, na nějaký nám podobný národ, měli bychom alespoň počítat s možností, že jak to vedou je možná to nejlepší, co dovedou. Neznáme totiž všechno z jejich minulosti, zdaleka jsme nebyli u všeho, co se odehrává u nich doma, nedovedeme zcela odhadnout hranice jejich schopností. Kdo ví, třeba svůj zápas vedou, jak nejlépe dovedou.

Člověk jistě může posoudit jednotlivé skutky lidí, na to mu byl Bohem dán Zákon. Ale celé životy lidí, celé rodiny a národy může posoudit jen Bůh. A zcela se vžít do člověka může je Boží Syn, skrze kterého je vše stvořeno. Který je to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Který se narodil v těle a zakusil všechno, jako my. Ve všem nám podobný, kromě hříchu.

Závěr toho všeho je: Druzí lidé, rodiny našich příbuzných, druhé národy mohou být i z Božího pohledu menší, méně zdatní, než my. O to podstatnější je, aby jim byla zachována důstojnost. O to důležitější je, aby každý mohl říci: Možná nevedu věci nejlépe, ale svůj zápas vedu já sám, za sebe, možná jak nejlépe dovedu. Kdo se mnou chce jednat, ať se mnou jedná jako s rovným, kdo ode mě něco chce, ať za to něco dá – tak, jako by tomu bylo, kdyby jednal s kýmkoliv silným. Boží člověk ať nepřemýšlí, kdo všechno je pod ním, kdo všechno by ho pro své dobro měl poslouchat. Ať se spíše zahledí k tomu, kdo je nad ním, k Bohu. K tomu, od nějž dostal všechen svůj úspěch, komu dluží všechen svůj úspěch: „Hospodin, tvůj Bůh, ti při veškeré práci tvých rukou žehnal; znal tvé putování touto velikou pouští. Už po čtyřicet let je Hospodin, tvůj Bůh, s tebou; v ničem jsi nestrádal.“ Amen