Mojžíš dosáhl sto dvaceti let. Což je Bohem stanovená hranice lidského věku z příběhu o potopě: Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Nám dosud nejstarší dosud známý člověk, francouzska Jeanne Louise Calment, zemřela ve sto dvacet dva letech. Někteří ten věk zpochybňují, všichni další měli let sto devatenáct a méně, nejstarší muž Džiróemon Kimura dokonce jen sto šestnáct. Spíše je to ale hnidopišství, asi jí opravdu bylo sto dvacet dva let. Dva roky sem tam nemění nic na podstatě. Opět zde tedy můžeme brát Písmo doslovně.

Písmo, řekl bych, je vždy o kus doslovnější, než člověk čeká a zároveň nikdy úplně. Takže rozhodně je úplně mimo ten, kdo je pokládá za báji. Ale zároveň, něco v něm je řečeno básnicky, takže i člověk velmi věrný Písmu nemůže nikdy říci: Už chápu úplně všechno. Ani zcela věrný nestojí nad slovem Božím tak, že by vše pochopil. Tím spíše nic nechápe ten, kdo tomu slovu něvěří vůbec.

Mojžíš tomu slovu věří a tak chápe, že jeho přirozený věk se naplnil. Co by chtěl víc? A přece dodává ještě jedno: „a Hospodin mi řekl: Nepřejdeš tento Jordán.“ To proto, že Mojžíš v Meribě řekl: „Poslyšte, odbojníci! To vám z tohoto skaliska máme vyvést vodu?“ Neřekl: Bůh vám vyvede vodu.

Stalo se mu, co je největším ohrožením každého v duchovní službě i každého, obdařeného Božími dary: Že si řekne: Je to ve mě. Že zamění, co z něj učinil Bůh za svou přirozenou skvělost.

Právě na Mojžíše jsem si vzpoměl, když jsem poslouchal rozhovor s Benjaminem Netanjahuem, řekl bych nejlepším moderním židovským předákem. Vše bylo velmi moudré do chvíle, než řekl: Židé dali světu desatero a s ním to a to dobré. Jak že? Můžeme říci, že Židé trpí nenávistí národů kvůli Božímu jménu, trochu jako křesťané. Že pro jméno Boží ledacos vytrpěli; že z dodržování přikázání jim vzešlo požehnání. To vše můžeme říci: Ale Zákon na Sinaji přijali, nikoliv vydali. Bohužel, tohle není jen Netanjahuův přešlap – přesvědčení židů je dodnes to, že svým přemýšlením a rozhovory o Zákonu Zákon vlastně stále tvoří.

Jistě ovšem, toto není jen omyl židů. V našem čase, pravda, spíše v cizině, vyvstalo vícero myslitelů, většina tak o generaci maldší než já, někteří i starší, kteří s cíkrví nemají mnoho společného, přesto říkají: Ano, to slovo Písma je úplná pravda, přesně tak svět funguje a to je dobré konat. A mají z toho slova prospěch, tak říkajíc, dosahují plnosti života jako Mojžíš. Ale zároveň dělají podobnou chybu: Došel jsem k tomu nakonec sám; nebo ještě spíše: To slovo je moudrost, zkušenost lidí.

Bohu díky i za takové pochopení, Bohu díky za Mojžíše, za židy, konečně i za moudré pohany. Stále takové pochopení vede k větší plnosti života. Ale jde s ním dojít jen na hranici těch sto dvaceti let, toho, co je možné v tomto životě.

Dál může vést jen Jozue, Jhošua, což znamená Bůh zachránil. Nikoliv „člověk pochopil, člověk vymyslel.“ Ale Bůh zachránil. A v češtině se to jméno vyslovuje jako Ježíš. Ano, je to zcela stejné jako jméno Božího Syna, Pána a Spasitele. A ne náhodou, protože je to zde předem ohlášeno. Je to zde přímo před očima. Jak Ježíš – ten pravý Jozue řekl: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“

Mojžíš zavolal Jozua a řekl mu v přítomnosti celého Izraele: Buď rozhodný a udatný, neboť ty vejdeš s tímto lidem do země, kterou Hospodin přísahal dát jejich otcům. Ty jim ji předáš do dědictví.

Buď rozhodný a udatný. Protože nakonec, to zcela ústřední na Ježíši je jeho čin – jeho oběť na kříži. Ježíš sice učil, ale nakonec: co Bůh od člověka žádal, to tu skutečně máme napsáno už v Zákoně. Jak jsme ukázali, dokonce pohané mohou to slovo pochopit. Ale nikdo nemůže sám sebe obětovat za hříchy druhých, protože každý, až na Ježíše, nese už svou vlastní vinu. Ano, chápat lidé mohou – ale vykonat nemohou.

Jak řekl apoštol Pavel: Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.

Čteme: I napsal Mojžíš tento zákon a předal jej kněžím, Léviovcům. Každých sedm let se měl naprosto všem, mužům, ženám i cizincům předčítat. Protože jsou to dobré příkazy. Kdyby bylo možné dojít života jen vlastním, jen lidským pochopením těch slov, stačilo by to.

A přece Mojžíš zanechává něco nad to: Píseň. Tu se člověk neučí pochopením slov, ale tím, že ji zpívá, že se mu zapíše do podvědomí. Ostatně, od toho je píseň bebo báseň, že ji nejde úplně rozumem pochopit, ale že jaksi brnká na něco v našem podvědomí. Na něco hluboko v nás, co dovedeme spíš cítit, než chápat. A co nás nějak těší, i když jsme s rozumem v koncích. A ovšem ještě spíše: Co nás rozesmutní, i když ve svém rozumu jsme si úplně jisti, že je vše zařízeno a pojištěno.

A tak, jak jsme řekli na začátku: To slovo, které posloucháme a které hlásáme téměř vždy překvapí tím, jak doslova platí. A přece nakonec, k životu věčnému nedovede dovést samotná znalost a rozumové pochopení. Ale nakonec, k životu věčnému vede ta lítost v srdci, u které ani nevíme, jak se tam vzala – protože ji působí Duch Boží. A nikoliv skutek náš, ale trpká smrt a slavné vkříšení Ježíše, toho pravého Jhošui, Jozua. Skrze něj přejdeme řeku a vstoupíme do věčného dědictví. Skrze něj vzkříšení těla a život věčný. Amen