Bůh dvě kapitoly nazpátek sdělil Mojžíšovi, kde zemře: „Vystup zde na pohoří Abarím, na horu Nebó … Vystup na tu horu, na ní zemřeš“. Kdyby nám Bůh přesně řekl, kde zemřeme, vydali bychom se na to místo? Mě by možná napadlo: Ha, teď Bůh řekl, že zemřu tam a tam. A Boží slovo musí platit. Takže dokud tam nepůjdu… Asi jako Jonáš, když má jít do Ninive a tam říci pověstně násilným lidem pravdu tak urážlivou, že ho dost pravděpodoběn roztrhají na kusy, koupí si raději lodní lístek na nejvzdálenější místo, co zná, zřejmě do jižního Španělska. Takže bych asi nešel na místo, kde Bůh dopředu řekl, že umřu.

Možná takhle člověk uvažuje, ještě než dojde stáří. A zažil jsem třeba jednu sestru, která řekla starším sboru: Na podzim zemřu, dopředu si domluvila pohřeb a pak opravdu na podzim zemřela. Ale i u většiny starších lidí, kteří říkají: Už bych umřel – když je vezmete za slovo, když řekněte „ano, je to již blízko“, spatříte pobouření. Není běžné být smířen s vlastním koncem.

A nejspíše to ani nemá být bežné. Vždyť sám Kristus, i když nejméně třikrát mluví s učedníky kde a kdy zemře, přece se modlí v Getsemane: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Mojžíš šel sám na tu horu a zemřel pokojně. Krista na tu horu, na Holý vrch, Golgotu, vedli. A zemřel v hrozném zápase, ohavnou smrtí, takže až řekl: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“. Kristus jde na smrt, ale není to jeho vůle, je to jeho poslušnost. Smrt Kristova je více lidská, bližší naší zkušenosti, než odevzdaná smrt Mojžíšova.

Konečně Kristus sám sebe srovnává s Jonášem: Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. O Mojžíšovi čteme, že se mu dal Hospodin poznat tváří v tvář. O Kristu čteme: Proto musil být ve všem jako jeho bratří, aby se stal veleknězem milosrdným a věrným v Boží službě a mohl tak smířit hříchy lidu. Protože sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky.

Dále čteme: Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když umřel. Zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila. Jednak se na tom ukazuje, že čtyřicet let na poušti mu nijak neubralo na zdraví. Mojžíš sám tu zkušenost připomíná Izraelcům na začátku této knihy:

Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.

Dalo by se podle toho říci obecně: Obtíže, které člověka vychovávají, které se může naučit řešit a překonat, ve kterých může překonat sám sebe, nejsou člověku ke škodě a jeho život neukracují; naopak, ty jej udržují při životě. Pokud tedy člověk může říci: Děkuji ti, Bože, za to, čemu jsem se naučil.

Bohužel, v lidském životě je mnoho věcí, se kterými člověk opravdu nic udělat nemůže. Opět, Mojžíš je poněkud výjimečný, jako jsou spíše výjimeční lidé, kteří se mohou ohládnout zpět a říci: Touhle zkouskšou jsem prošel a to jsem se naučil a tak dále. Není vlastně divu, že to bývají velmi svěží, vitální lidé. Ty úspěšně zvládnuté zkoušky – to je důvod jejich svěžesti. Ale věšina lidí by po pravdě řekla: A pak přišel ten nebo onen problém a ten jsem nevyřešil dodnes. A to mi denně pije krev a užírá z mého života – ale dosud jsem nepřišel na to, co s tím nebo s tím už ani nejde nic udělat. To je více lidská zkušenost.

Když tedy čteme o Mojžíšovi, je to podobné, jako když čteme třeba o Edisonovi nebo Tomáši Baťovi, řekněme – jednotlivé věci se z toho můžeme naučit, ale nám podobnější je život Krista, který řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ V něčem je ten život dost mizerný, nicméně musím pokračovat dál, v Kristu je pevná naděje na život lepší. Sám Kristus, znovu srovnejme, skončil život něco po třicítce, ačkoliv ve všech zkouškách obstál a všechna přikázání naplnil.

A přece je tu jisté povzbuzení v tom, že to hlavní v Mojžíšově životě začalo až v jeho osmdesáti. Obdobně jako u Abrama v jeno pětasedmdesáti atd. Zároveň, skutečně, je velmi špatné pochopení, pokud konec dobrého života klademe do Kristových let – což ovšem obykle klademe; někdy dokonce slyšíme nostalgicky vzpomínat na mládí i lidi starší třiceti let, což je vlastně otřesná beznaděj, něco chorého v celém našem pokolení.

Původ té nemoci je nejspíš v tom, že člověka moc nezajímá, co bude po něm – a už vůbec, vůbec se ho netýkají životy a přání lidí, kteří byli před ním. To Mojžíš vnitřně, ze srdce těší, že na vlastní oči spatřil zemi, o které Bůh přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: Dám ji tvému potomstvu. Zhruba před pěti sty lety! Co kdysi na vlastní oči viděl Abraham, to vzbuzoval upřímnou radost v Mojžíšovi. Tak daleko je pro nás doba krále Ludvíka Jagelonského; pro Mojžíše je tak vzdálená doba a její přání a touhy jako včera – co my máme společného s tak dalekou dobou? Jak v nás pokračuje, čeho jsme dosáhli z toho, co si lidé té doby přáli?

Když dnes budete se zájmem číst spisy křesťanů z pátého nebo patnáctého století, bude to vyhlížet jako roztomilé podivínství. Co s nimi máme společného – i dnešní církevní autoři o nich budou většinou mluvit nanejvýš s blahosklonnou shovívavostí. Pokud však věříte ve „svatých obcování“, že věřící na příč věky spojuje Duch svatý, poznáte se v jejich zápasech, v jejich přáních a touhách, skrze Ducha Božího vám budou blízko a budete vděčni za boje, které vybojovali. Otázka je, zda s těmito bratry a sestrami nemáme společné více, než třeba s lidmi roku 1925, které jsme ještě spatřili živé. Bohu nepatří jen budoucnost, jen přítomnost – ale i ta minulost; Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.

Pokud nežijete v přesvědčení, že svět začal vámi nebo tímto pokolením, pak pro vás neplatí ani ono Jobovo napomenutí: „Vy jste vskutku ten pravý lid, s vámi vymře moudrost!“, které dal už v dávnověku. Pak víte, že dílo Boží bude nepochybně pokračovat i v dalším pokolení. Neuchýlíte se k mrzutému: Jako za nás už církev nikdy nebude – protože si nemyslíte, že ani nikdy před vámi nebyla větší. Možná, jako Mojžíš, už nebudeme součástí jednoho z těch probuzení, jež po staletí přicházejí po odpadnutí a úpadku. Že mi to zahlédneme jen z dálky, nebo možná nevidíme vůbec, neznamená, že ten čas nenastane. Že s námi vše skončilo.

Uzavíráme nyní čtení knihy Zákona. Snad se ukázalo, že všechna ta přikázání jsou dobrá a rozumná a že svět, tedy soužití lidí, vláda, hospodářství, kultura, medicína, každá oblast – budou lepší, až se budou zase dodržovat; že v jednotlivostech svět už byl lepší, když se ta přikázání dodržovala.

Jsou dobrá pro život. Jsou dobrá pro život Bohem vykoupených – ale sama nemohou život vykoupit. Jak jsme řekli: V našich životech je vždy něco, ať už naše selhání, ať už to, co nám druzí provedli, nakonec to vše dohromady, co nám jasně říká: Ale já to toho dobrého světa, do té dobré země, nemohu patřit. Ano, jako Mojžíš nakonec nemohl vejít a vastoupí až spolu s námi, po vzkříšení. Pro všechny oblasti života je Zákon dobrý. Pro jednotlivý život, pro můj a tvůj život je nový život jen skrze Beránka – toho obětovaného. Amen