Bylo nám znovu připomenuto, že Izraelci dobyli celá dvě království. Léží před nimi celá nová země. Co je svět světem, když lidé přijdou do nové země, snaží se jí nejdříve nějak posvětit. Mojžíš posvětil tu zemi ustanovením útočištných měst. O tom budeme dnes mluvit.

Jak jsme již vícekrát zmínili, svaté je opakem nezajímavého, všedního, nudného. Svaté znamená naplněné smyslem, svaté je to, podle čeho se dá řídit. Bez svatého se lidem žije těžko. Když je všechno stejné, nic se nedá ničím změřit. Můžeme to sledovat sami na sobě: Větší část Čechů se necítí úplně dobře v kraji rovin. V rozlehlých rovinách, jaké můžeme spatřit již na sever od nás, v Polsku. Prostě tam nejsou kopce, podle kterých by se dalo jasně poznat, kde se v krajině nacházíme a kam směřujeme. Nějak ta krajina nedává smysl, je pořád stejná, byť by to i byla tak požehnaná, úrodná země, jako Nizozemí. Byť by bal i naše, jako Polabí – i tam se našinec často cítí dost nesvůj. Prostě ta krajina nedává smysl.

Někdy se tak cítí i lidé, kteří se do rovin přišli natrvalo usadit. Třeba Babyloňané si museli postavitv rovinách Mezpotámie kopce umělé, zikkuraty; prvním z nich byla zřejmě ona babylónská věž. Ale třeba i mezi Oděsou a polostrovem Krym se ve velmi rovné, a též velmi úrodné krajině, nachází pás umělých kopců, mohyl, z nichž je často vidět z jednoho na druhý a není moc jasné, kdo je zbudoval; snad Mongolové, snad jsou ještě starší. Ale i mimo náš svět: I největší divoši mají uprostřed vesnice zapíchnutý kůl, který je pro ně středem světa. Dá se jím změřit, co je jak důležité – co je bliž tomu kůlu, ve vesnici a kousek za ní, to je známé a důležité. A čím dál o toho kůlu, tím méně důležité. Ale také méně známé, méně řádné. Čím jsme dál o toho středu, tím více se může stát cokoliv. Cokoliv znamená i cokoliv zlého, cokoliv, co jsme si nezasloužili. Lidé mají přirozený sklon posvěcovat svůj svět.

Když křesťané, vedení Kryštofem Kolumbem, přistáli v novém světě, nejdříve tam vztyčili kříž. Ještě vůbec nevěděli, co je čeká v neznámých zemích, ale kříž dává smysl všemu. Kříž je Boží spravedlnost a soud, kříž je smrt Kristova za naše hříchy. Kříž znamená i Boží milosrdenství, zmrtvýchvstání Krista a odpuštění pro každého, kdo věří. Uprostřed horské divočiny celé Evropy se na významných horách tyčí kříže jako ujištění a uklidnění, že i uprostřed černých lesů a horských pustin Bůh dává všemu smysl. Stejně tak zde u nás, také vlastně ve stepi, najdeme kříže na rozcestích a odpočívadlech v polích jako takové ujištění, že Bůh vším provází. Potřeba mít takové ujištění je tak mocná, že na mnoha místech našeho bezbožného kraje nové kříže vztyčují i nevěřící, nemohou si nějak pomoci, mají to za správné.

A je to asi dobré počínání, je dobré mít připomínky víry před očima; to ostatně budeme číst za chvíli i zde, v Deuteronomiu: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ Ovšem nesmíme zapomenout, že jsou to jen připomínky. Že to, co zachraňuje, je Boží čin, který připomínají.

Stejně tak v našem příběhu je to čin Boží spravedlnosti a zároveň Božího milosrdenství, co posvěcuje tu nově dobytou zemi. To, že se v ní už od začátku bude stavět na spravedlnosti a milosrdenství.

Tím posvátným středem nového území budou tři města, které Mojžíš oddělil – oddělit, to je vlastně to samé, co posvětit. Není to jako každé jiné, člověk se z toho něco učí, může tím všechno ostatní změřit. Oddělil je, aby se tam mohl utéci ten, kdo zabil, pokud zabil svého bližního neúmyslně a neměl ho dříve v nenávisti.

Je v tom nejdříve spravedlnost. Ta úplně základní: „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“ Na tom ustanovil Bůh nový svět po potopě, po zániku starého světa, naplněného pýchou, svévolí a zvráceností. Není možné, aby někdo jen tak umřel a všichni se s tím smířili. Se smrtí člověka se nejde smířit. Každý člověk má mít někoho, kdo ručí za jeho život: Kdo ho nenechá umřít hlady, kdo ho nenechá, aby sám sebe zničil. Na jednu stranu. A na druhou stranu, kdo zabije toho, kdo by ho zabil. Nejdříve se tedy uznává, že lidé mají právo na to být pomstěni. Právo krevní msty.

Zní to strašně, ale tu posvátnost života je prostě třeba nějak prakticky vymáhat. Je třeba, aby každý věděl, že když zabije, bude se do konce života muset dívat přes rameno. Když lidé toto vědomí ztratí, zabíjení se stane snadným. Ať už proto, že jsou lidé najednou v nějaké tlupě, nájezdnické hordě nebo gangu, na který už si nikdo netroufne. Nebo proto, že se octili za branami paláce s vysokou zdí a mnoha strážemi, kde už se žádných příbuzných a přátel oběti nemusejí obávat. Pak se zabíjení lidí stane ještě snazší, koná se od psacího stolu, pouze podpisem rozkazu; nebo, ještě častěji, jen náznakem nějakému poskokovi. Tak to přece v praxi je, posvátnost lidského života na zemi mizí, pokud jsou lidé bez zastánce, bez mstitele.

Strach z možné budoucí pomsty by se však nad námi měl vznášet i ve chvíli, kdy nás například napadne projet obec stokilometrovou rychlostí, i když víme, že pokud nám do cesty vběhne dítě, co běží za míčem, tak to už neubrzdíme. Proč by bylo nespravedlivé, aby nás jeho příbuzní vytáhli z auta a na místě utloukli? Je náš život posvátnější, než toho dítěte? A přece, takový člověk není vrah. Jistě takovou věc neplánoval. Také konečně sám má nějakou rodinu. Ale vysvětlujte to rodině oběti! Žádali bychom trochu moc, kdybychom chtěli, aby tohle pochopili, aby se se s násilnou smrtí blízkého jen tak smířili.

A tady jsme si vzali na ukázku někoho, kdo je jasně vidět. Bude to muž, ne úplný chudák – má auto, ještě navíc rychlé auto. Ano, na takových se dobře ukazuje, že nezodpovědnost může také usmrtit.

Jenže úplně vše, co Bůh zapovídá, zapovídá proto, že to v posledu vede ke zničení života. A vlastně vše, co přikazuje, přikazuje proto, že to život udržuje a rozvíjí. Od spousty věcí jde dát ruce pryč, umít si nad tím ruce. Neleží u nás žádná kouřící zbrań, policie to nikdy nevyšetřovala. Jenže spoustu věcí, které nakonec zničí život člověka, vystihuje to přísloví: Stokrát nic umořilo osla. Spoustu lidí nikdo nikdy nepraštil tyčí přes hlavu; za to si denně mohli vyslechnout mnoho jízlivých slov. Mnoha lidem udělali druzí ze života peklo, ale před žádného soudce to nejde přednést, tak velké to zas není – a jsou bez zastánce, není, kdo by se jich zastal. Je mnoho lidí, kterým možná ani někdo nečiní malé, ale trvalé zlo. Kterým nikdo neudělal nic zlého. Ale po pravdě řečeno, ani nic dobrého. Je mnoho lidí, kteří nemají kvůli komu se o něco snažit. Nemají zastánce. Můžeme opravdu říci, že za jejich zničený život nikdo nemůže, že jejich krev nevolá do nebe? To sotva.

Buďme si tedy jisti, že každý náš hřích nakonec ničí nějaký život. Jak vyznáváme u Večeře Páně, přispívá k bídě tohoto světa. Na někoho nakonec dopadá, někoho nakonec podrtí. Nejsou žádné zločiny bez obětí, žádné hříchy bez obětí. Písmo jinde o stejné věci užívá tohoto obrazu: Jako když se sekera v naší ruce utrhne z topůrka a někoho trefí. Nikdo za to nemůže? To sotva. Jen to není cílená nenávist, je to jen lenost, se kterou člověk nepřemýšlí nad tím, co dělá, co říká. Lenost, ve které člověk nepřemýšlí nad tím, co by dělat měl, co třeba druhým dluží. CO je jeho povinost, o kterou vůbec nedbá. Skutečně, každým hříchem přispíváme k bídě tohoto světa.

A již Mojžíš, veden Duchem svatým, ví, že posvěcuje tu zemi pro vykoupené hříšníky. Ta země je obrazem budoucího Božího království, obrazem vzkříšení. Ta města byla ustavena pro nás. Nikdo z nás nejspíše nikoho z nenávisti nezabil. Ale sto našich malých hříchů, pouhá neúcta k lidem, lhostejnost k tomu, co máme konat a přitom nekonáme, všechno to nakonec dohromady ničí některé životy, na někoho dopadá. Jako ta sekera z topůrka, která někam dopadne, někoho nakonec trefí.

Mojžíš tedy, jako by v té zemi vztyčil tři kříže na pahorcích. Dal té zemi praktický smysl: Dá se spolehnout na Boží spravedlnost. Kristus netrpěl jen za to, co jsme udělali my sami, ale i za to, co se nám stalo zlého. Trpěl mnoho, neboť na kříži zvolal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Jaké jen to muselo být utrpení! Ale máme se i kam utéct – a máme proč hledat, kam se utéct. Přispěli jsme mnoho k bídě tohoto světa! Protože i náš malý každodenní hřích se nakonec někde poskládá někomu v utrpení, utrpení hrozné. Dobře řekl Martin Luther, když umíral: Před Bohem jsme všichni jako žebráci. Amen