Introitus: Žalm 8
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Matouš 18, 1–11
2. čtení: Deuteronomium 5

Dnešní kázání míří ke ktřu, který vykonáme (zde) v Žatci, ke křtu nemluvněte. Právě u malých dětí si často všimneme do široka otevřených očí. U dospělého by takový výraz byl znamením nadšení – nebo strachu a je výjimečný. U dětí ho vidíme běžně. To proto, že dítě většinu věcí vidí poprvé. Dítě vidí všechno najednou. Ještě věci nefiltruje, jako my dospělí. My si řekneme: To jsem stokrát viděl, to už znám. Proč si to nějak zvlášť prohlížet. Včerejší cestu do samobsluhy si stěží pamatujete. Šli jste kolem dávno známých stromů, kolem dávno známých rohů ulic, nápisů na zdi. Ale možná si budete pamatovat cestu do obchodu, když jste jí šli jako děti. Bylo to ještě nové, ještě jste viděli všechno. Všechno najednou.

Dítě ještě též vidí vše najednou. Je to trochu podobné prorockým viděním, jak je čteme v Písmu, třeba v Ezechielovi nebo Jeremijášovi. Také tam se zdá, že se jakoby najednou děje přítomnost, minulost i budoucnost. Jakoby najednou slyšíme o domácích věcech i o cizích zemích. Podobá se to trochu i našim vlastním snům, kde se spojuje minulost, současnost i budoucnost. To, co si pamatujeme dobře i to, co jsme sice někdy viděli, ale zapamatovat jsme si odmítli, co uvázlo někde v hloubi mozku. Dítě, ale i prorok ve svém vidění, i člověk, alespoň v některém ze svých snů, vidí najednou všechno, co vidět může, co je mu dostupné. Nemá ten filtr, kterým člověk vylučuje z pozornosti vše, co již viděl, nebo co se mu nezdá pro jeho život důležité. Takové vidění světa je podobné tomu, o čem jsme četli v dnešním čtení: Slyšet hlas pravdy, slyšet hlas Boha. Všechno se to od Boha dozvědět přímo.

Chtěli bychom znova takto vidět svět? V dnešním čtení Izraelci říkají: „Hle, Hospodin, náš Bůh, nám ukázal svou slávu a velikost. Slyšeli jsme jeho hlas zprostředku ohně a viděli jsme dnešního dne, že Bůh mluví s člověkem a ten může zůstat naživu. Ale proč bychom teď měli zemřít? Vždyť nás tento veliký oheň pozře. Uslyšíme-li ještě dál hlas Hospodina, svého Boha, zemřeme.“ A zřejmě nejde o to, že se bojí přijmout něco, co je pro ně dobré, udělat rozhodný krok směrem do ohně. Bůh sám říká: „Dobře to všechno pověděli.“

Ne, nemůžeme denně vidět svět jako dítě. Dokonce i prorok, dospělý člověk, nemá svá vidění stále, jen někdy k němu přichází vytržení. Především, s čím člověk nemá zkušenost, co vidí poprvé, to jej pohlcuje. Neví, jak s tím naložit. Když dítě leží v noci ve tmě, nemůže se zbavit pocitu, že ve tmě může číhat cokoliv. Tam ve tmě v rohu může číhat vlk, ve skříni se možná skrývá kostlivec. Nám je to možná v skrytu duše k smíchu. V noci tam není nic jiného, než ve dne. Kdyžtak stačí rozsvítit a podívat se. To však promluvila naše zkušenost. Zkušenost, filtr, který nás chrání před tím, příliš se znepokojovat tím, na co máme řešení. A věci i řešit. Ale tato naše zkušenost není celá pravda. Kdyby to bylo v lese a ne doma, tak někde v temném koutě lesa by se skutečně mohlo skrývat divoké zvíře nebo třeba nebezpečná jáma. Někde jinde, mimo naši kontrolu, by bylo na místě být ve tmě velmi opatrný. Konečně, jako naše sny nám někdy naznačují: V tom a v tom jsi v klidu. Ale věci možná najsou tak jasné, jak se zdají být. Možná by ses měl trochu znepokojovat.

Normálně tedy mnoha věcem nevěnujeme pozornost. Díky tomu ovšem nevidíme tak přímo ani „Hospodinovu slávu a velikost“ – Izraelci řekli: „Hle, Hospodin, náš Bůh, nám ukázal svou slávu a velikost.“ Když jdeme my parkem, nezáří nám u toho oči. Přitom svět skutečně není jen to, co vidíme a známe, že kze videt i víc: „viděli jsme dnešního dne, že Bůh mluví s člověkem a ten může zůstat naživu“. Plyne z toho, že člověk nemůže svou zkušenost a své poznání zaměnit za celou pravdu. Vlastně víme a známe hlavně to, čeho si příliš nemusíme všímat, co můžeme opomenout a vypustit, aby nás to nepohltilo, aby nás to nezdržovalo. Naše poznání spočívá hlavně v tom, čemu nevěnujeme pozornost. Není tedy na místě se své vlastní zkušenosti klanět a sloužit jí, klanět se a sloužit vlastnímu obrazu světa. Je to jen pracovní věc.

A je zde pro nás lepší zjednodušení světa, než naše zkušenost: Přikázání Boží. Ta nám lépe než naše zkušenost ukazují, čeho se bát a čeho nebát. U těch máme Bohem potvrzeno, že míří k dobré budoucnosti: „Tuto smlouvu neuzavřel Hospodin jen s našimi otci, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu.“ Nejsou to slova z doby, která byla a už není. Jsou to slova, podle kterých zůstane naživu i ten, který ještě moc neví. V našem věku došli dokonce i někteří svědští badatelé k tomu, že i člověk, který není zrovna génius, může žít daleko lepší život, pokud se drží převzatých pravidel – dodejme, zkoumali to na lidech, kteří se sdrželi křesťanských pravidel, biblických pravidel. Všimli si též, že boháč, člověk víjimečně nadaný žije v tomto světě v představě, že člověk si může dovolit v tomto světě experimentovat s morálkou, zkoušet, co sám pokládá za dobré a zlé. A zapomíná, že z pádů a nezdarů jeho zlých cest ho nakonec – v tomto světě – zachránilo jeho rodiné bohatství nebo jeho výjimčné nadání. Kdežto člověku chudému, člověku méně bystrému, stačí jediná chyba, aby zničla jeho život. Ano, pro obyčejného člověka je svět příliš velký, skutečně, převzatá pravidla, přikázání Boží, udrží i nejmenšího člověka naživu. Stejně tak malému člověku, malému díttěti, dávají Boží přikázání víc moudrosti, než mají starci. Je to návod ke světu, které nevymyslel člověk, který nakonec myslí hlavně na sebe, ale Bůh, který je vším.

Člověk však nakonec přeci jen nevystačí jen s dělej/nedělej. Potřebuje spatřit i Boží slávu, vidět krásu. Potřebuje okusit Boží dobrodiní. Izraelci spatřili tu Boží slávu v ohni a Bůh svá přikázání uvádí slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Něco jsem pro tebe udělal, máš důkaz, že to s Tebou myslím dobře. V našem posledním čase spatřili lidé Boha tváří v tvář v Kristu, okusili jeho dobrodiní, když Kristus uzdravoval každou nemoc a vyháněl zlé duchy. S námi jsou pak stále znamení jeho dobrodiní: Večeře Páně – a křest, který slavýme dnes. Kterým se sám Kristus přiznává k pokřtěné.

Mojžíš uvádí svou dnešní řeč slovy: „Já jsem stál v oné době mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, protože jste se báli ohně a nevystoupili jste na horu.“ Zejména u dítěte, které vidí ze světa tolik, na které je celá ta pravda moc, jsou zde prostředníci: Rodiče. O kterých pravdivě řekl Martin Luter, že před dtěmi zastupují Boha. Jak v tom, že skrze ně má dítě poprvé okusit Boží dobrodiní. Poznat, že v tom velikém světě se o ně pečuje, že v tom velkém světě někdo cílí k tomu, že jim má být dobře. Že je dobře, že jsou na světě. Děti mají skrze rodiče spatřit ve světě krásu, odraz Boží slávy, zakusit dobrého.

A stejně tak, od rodičů se mají děti dozvědět ten návod na život, Boží přikázání. To děláme, to neděláme, protože Bůh tak řekl. Nejlépe to pochopí a přijmou, když Boží přikázání nebudou mít rodiče v ruce jako metlu. Jako něco, čím mohou posílit svou autoritu. Nejlépe to přijmou, když uvidí, že pro rodiče samotné jsou Boží přikázání návodem pro život, něco, čeho se drží, aby sami zůstali naživu. Jak Mojžíš řekl: „Já jsem stál v oné době mezi Hospodinem a vámi.“ Amen

Poslání: Koloským 3, 17–25
Požehnání: Žalm 144, 12-