Introitus: Žalm 17
Pozdrav: Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Amen
164
Vstupní modlitba: Pane, náš Bože, očišťuj a posiluj svou církev ustavičným slitováním, a protože bez tebe je solí zmařenou, spravuj ji po všechny časy svou spasitelnou mocí. Pro našeho Pána a tvého Syna Ježíše Krista, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Lukáš 12, 1–9
2. čtení: Deuteronomium 6

Aby ses bál Hospodina … Tak se ti dobře povede. Ateisté by museli být nadšení, kdyby knihu Deuteronomium objevili. Mohli by pak ukazovat prstem: Podívejte, je to tam pořád, bát se. Víru v Boha totiž obvykle považují za zbytečný, ba škodlivý strach. Netřeba se bát. A nutno dodat, že zbabělí křesťané, protože takto slyší mluvit většinu tohoto pokolení, v chabé obraně Boha pak také opakují: Boha se netřba bát.

Nevědomky tak ovšem naplňují, před čím sama tato kapitola varuje. Píše se tam: „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil, a budeš jíst a nasytíš se, pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ Člověk našeho pokolení žije doslova většinou ve „velikých a dobrých městech, které nestavěl“, rozhodně ve své většině užívá studen, které nevykopal a jiných zdrojů čisté vody, o které se nijak nezasadil, konečně a živí ho zůrodněná krajina, kterou nezúrodnil. A i kdyby třeba postavil svůj dům, nestaví ho z hlíny nebo neotesaných kamenů, ale z tvárnic, které koupil, i kdyby vykopal studnu, tak obvykle strojem, který si od někud půjčil. Přes to, lidé jistého pokolení, kteří jen užívají darů minulosti, jsou zcela nelogicky pyšní na to vše, co zdědili, jako by to vytvořila jejich doba, která první konečně je na výši a má pravé poznání.

Taková doba si nemůže pomoci, aby v lidech starších časů viděla takové děti s jednoduchým myšlením, bázlivé a také ovšem zlé. Už nějak nevysvětluje, jak je možné, že ti staří lidé měli tak malý mozek, jak je možné, že nebyli tak ostrovtipní jako my, když my sami jsme ze stejných genů; jak je možný ten skok, že najednou ti, co jsou dnes živi, jsou tak inteligentní, vnímaví a ve svém chování jemní. Takového pokolení, našeho pokolení se ptáme: Odkud vlastně víte, co je dobré. Odkud víte, co je spravedlivé jednání? Odkud vlastně víte, že by člověk vůbec měl jednat spravedlivě, že by měl být soucitný? Tohle ateisty čertí nejvíc, všimněte si, že v tu chvíli lze pozorovat, že ztrácí klid. Ale odpověď mají: Chcete říct, že kdyby mi Bůh neřekl, že nemám, tak budu vraždit a znásilňovat. Ha! Chcete říct, že kdyby vám to Bůh nezakázal, tyto věci dělat budete? Nad sebou se zamyslete!

My nicméně můžeme připomenout mnohé kmeny a národy, ke kterým evangelium v jisté době ještě nedorazilo, nebo (protože dnes dorazilo už v podstatě ke všem kmenům a národům), kde se nerozšířilo, kde se lidé Hospodina nebojí. Mnohé vzdálené národy a mnohé divošské kmeny vymalovávájí spisovatelé po několik staletí zcela v rozporu se skutečností jako přirozeně dobré, právě že nezkažené biblickou kulturou, právě proto, že kazí tu vyprávěnku o přirozeně dobrém člověku. Přitom by se dalo mnoho vyprávět o Mongolech, kteří na svém tažení vybili půlku světa, o tom, co si navzájem prováděly africké, indiánské a karibské kmeny. Konečně naše doba má své čerstvé masakry. Konečně, náš současník je vždy znovu překvapen, když se ukáže, že i v někom mezi námi ta přirozená dobrota není. Hned si to, mylně, musí vysvětlit nějakou duševní nemocí. Ale, konec konců, našemu současníku obvykle stačí nějaká výjimečná situace, stačí mu z televize oznámit, že jsme s něčím ve válce, aby nabyl dojmu, že v této těžké době musí dělat něco jinak, než by obvykle bylo slušné. A právě jediné, co mu zbívá, je nejasný strach, bázeň, že to možná i tak není správně. Že – Bůh to vidí.

Ti nejmoudřejší z ateistů řeknou: Tyto příkazy, třeba tady v Deuteronomiu, jsou prostě pro člověka evolučně dobré, aby přežil ve společenství. Lidé ho jednak neoddělají jako škůdce; navíc ho mají rádi, podrží ho v čase nouze. Tím už se dostávají docela blízko k tomu, co Bůh sám o svých příkazech říká: „ Tak se ti povede dobře a velmi se rozmnožíte v zemi oplývající mlékem a medem“. Takoví vidí přeci jen o něco dále, než většina našich současníků, protože na rozdíl od nich i uznávají, že je dobré se rozmnožit, že v podstatě na to je člověk, nebo většina lidí nastaven, aby byl nějak obklopen potomky, ve stáří vnuky – mnohý náš současník neví ani to a je pokolení zlé a zvrácené, ve kterém se mnozí v jistém věku mnozí děsí, že by se někdo oslovil „babičko“ nebo „dědečku“. Ano, to je na tomto místě třeba říci, naše pokolení namnoze neláká ani to zaslíbení; dosti často, až když už je pozdě, jim dojde, že tohle by vlastně chtěli.

A ovšem, ti úplně nejmoudřejší ateisté, to už v jistém zoufalství, dovedou přiznat: Jinak, než tím náboženstvím, se tyto hodnoty skutečně nepřidávají. Ještě jedna, dvě generace z nich dovedou žít, narodili se do toho, aniž by tušili, co všechno prostě přejali jako přirozeně správné. Ale jejich děti – k jejich překvapení – už to tak brát nebudou.

A tak ti nejmoudřejší odpůrci Boha v našem čase nakonec objevili chybu vlastího uvažování: Ta dobrá nařízení se dodržují kvůli lidem. Kvůli tomu, co by řekli sousedi. Oni sami se považují za první, kteří nahlédli, že ty věci by fungovaly i bez Boha, nahlédli ovšem, že bez Boha se tedy nepředají z generace na generaci. Všimněme si, že již mnozí francouzští a jiní osvícenci si přáli, aby jejich manželka, jejich služebnictvo, byli věřící: Pak je nepodvedou, neokradou, jak říkal myslím Voltaire. Nebo i americký Benjamin Frenklin chodil se zpěvníkem v ruce do presbyteriánského kostela. A když mu přátelé vytýkali, že tak činí, řekl jim, že si je vědom, že nová amrická republika může fungovat jen tehdy, pokud její občané budou křesťané, že pro jiný typ lidí tento systém prostě není.

Tito chytří lidé se tak pokládají za jediné, kteří poznali smysl přikázání i bez Boha. Prozrazují ve skutečnosti něco o sobě: Důvodem dobrého jednání je pro ně strach z lidí, co by řekli. Důvodem jednat dobře je nakonec jen to, že to někdo vidí; jako lidé vídali Benjamina Franklina chodit se zpěvníkem do kostela; nebo konečně Charlese Darwina hrát na varhany v místním kostele.

Odpůrci Boha se tak dostávají na začátek, k tomu, co v Izraeli slyšlo i pětileté dítě. Dítě v tom věku, kdy se začíná urputně ptát: A proč? „Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou.“ Tím jsme kdysi začínali. Že jsme se báli lidí. Že náš život vedlo, zda nás někdo ze sousedů neudá – konečně, tehdy, když faraon uplatnil politiku jednoho dítěte a to dcery, v té době, kdy měl být malý Mojžíš hozen do nilu. Zkrátka, báli jsme se lidí, to bylo otroctví. A z toho nás Bůh vyvedl.

Kdo jedná dobře, i když ho nikdo nevidí, je svobodný od lidí. Jená tak, protože se Bojí více Boha, než lidí. Má strach jednat jinak. A má ovšem i dílu tak jendat, protože Boha miluje, protože jej poznal jako dobrého a jako dárce všeho dobrého. V našem posledním věku jsme pak zcela poznali Boží dobrotu, když za nás dal svého jediného Syna a tak náz zbavil hříchu. Zbavil nás zajetí našich vin, ve kterém jsme se stále museli bát ďábla, satana, jehož jméno se překládá také jako žalobce, osočovatel. Zbavili jsme se zajetí toho, který nám stále našeptával: Jako hříšný člověk nemůžeš přijít před Boží tvář – a měl tak z půlky pravdu, nebýt Krista.

Na závěr dodejme, jak jsme řekli už v jednom předchozím kázání: Bát se Boha a milovat jej je o něco snazší, pokud tak lidé činí i lidé kolem nás. Pokud se nám to slovo stále připomíná, pokud si je „uvážeš je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ Pokud vidíme kristovy kříže na věžích kostelů, pokud jsou připomínána jména hrdinů víry, pokud to na nás volá odevšad. Nepopíráme, že nyní jsme trochu jako v tom Egyptě, v tom Babyloně, jako Lot v Sodomě, kde vládne strach z člověka a ne z Boha. Přece však zůstává: „Budeš dělat jen to, co je správné a dobré v Hospodinových očích, aby se ti dobře vedlo.“ I když tě nikdo nevidí, Bůh to vidí. Amen

Poslání: Jakubův 1, 12–25
Požehnání: Hospodin je slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný; nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám dle našich nepravostí. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Požehnej vás Všemohoucí…