Introitus: Žalm 92, 1–11
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 17. neděle po Trojici.
92
Vstupní modlitba: Pane veškeré moci a vlády, ty jsi původcem a dárcem všech dobrých věcí. Dej do našich srdcí lásku k tvému jménu a posilni v nás pravou zbožnost. Nasyť nás svou dobrotou a přinášej v nás ovoce dobrých skutků. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Lukáš 17, 1–10
210, 1–4
2. čtení: Deuteronomium 7, 1–11

„Neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi“. Dnešní slova jsou opakem toho, co v Písmu slýcháme většinou. Totiž výzvy ke smilování, k lítosti nad druhými. Výzvy k pokoji. A to ne až v Novém, ale obvykle již ve Starém Zákoně; je to konečně jedno Písmo. A dodejme, že mezi Ježíšovými výroky v Novém Zákoně je také dost tvrdých slov, třeba dost výroků o pekle. A celý Nový Zákon je završen knihou Zjevení, z velké části o Božím hněvu.

V počátcích církve Markion a jeho následovníci došli tak daleko, že řekli: Ten bůh ve Starém Zákoně, to je jiný bůh, než Bůh v Zákoně Novém. To bylo přeci jen příliš, a tak církev Markionovo učení odmítla a plně se přiznala ke Starému Zákonu, i když Markionovo učení tehdy zastávala opravdu velká část církve. Přes to tento sklon trval v církvi dál a trvá dodnes. Tvrdá slova ve Starém Zákoně se jen nepřipisují samému Bohu, ale obvykle buď vrozené ukrutnosti Židů nebo primitivnosti dávných časů. Dnes se obvykle říká: To vyhlazování národů se vůbec nestalo a do Písma ho vložili nějací zlostní starozákonní kněží nebo někdo takový. Je to ovšem nakonec to samé, co říkal Markion: V těchto slovech pravý Bůh nemluvil. Ale mluvil!

Lidé říkají: Mám raději ta slova o milosrdenství: Pamatujme ale, že pouhou znalostí Slova Božího se člověk nestává dobrým; až tím, že je plní. Pokud někdo pokládá výzvy ke slitování a milosrdenství za dobré (což je správně), měl by se ovšem také ptát sám sebe, jak moc se jimi ve skutečnosti chce řídit. Obávám se, že mnoho lidí čte ty výzvy ke smilování tak, že nad nimi (!) by se měl někdo smyslovat, že jim (!) by se mělo odpouštět. Ne že oni mají možnost se smilovat, že oni sami by měli odpouštět.

A pozorujeme též běžně sklon slitovávat se hlavně nad někým, koho člověk osobně nezná, koho nemá denně ve svém životě. Kdežto, u toho, kdo je nejblíž nemá člověk takový problém jednat tvrdě, neslyšet prosby. Je překvapivé někdy slyšet, jak lidé na pohled milí a plní soucitu mluví v soukromí tvrdě se svým manželským protějškem, se svými dětmi rodiči, nejbližšími spolupracovníky atd. Takže když se podíváme pod povrch, lidského milosrdenství není zrovna přehršel právě tam, kde na tom nejvíc záleží, kdo ho člověk nejvíc potřebuje.

Dobře odpoví ten, kdo řekne: Ale u těch nejbližších to milosrdenství a slitování není taková legrace: Máme je doma, žádají je stále. Tak přece to slitování a pochopení musí mít nějakou mez. A právě na tuto částečně oprávněnou námitku odpovídá dnešní čtení:

Ano, slitování má nějakou mez. Milosrdenství není bez konce; bez konce je jenom Bůh sám. Ano, je i ten případ, kdy sám Bůh důrazně vyzývá: „Nebudeš ho litovat“. Je taková hranice. Ale ty člověče nejdříve zvaž, zda je to skutečně tvůj případ. Tak u tebe doma, u tebe v rodině, u tebe v sousedství a v práci, v tvém národě tedy už nastala ta chvíle, kdy někdo není hoden soucitu, kdy je příkazem dne, aby byl zcela vyhlazen. Opravdu?

Dobře si všiml jeden křesťanský učenec: Tam, kde se nepočítá se zavržením Bohem, se zatracením Bohem, tam nastoupí zavržení, zatracení z vůle člověka: Každý člověk je hoden soucitu – až na mého bratrance, až na mého šéfa v práci, až na mého souseda. Žádné lidi samozřejmě nemůžeme oduzovat kolektivně, jistě každého z nich neznáme – tedy až na voliče té či oné strany, o těch víme jistě, že jsou to všechno vtělení ďáblové. Ano, myšlenka zavržení nezmizí. Ale pokud se upře právo zavrhovat Bohu, pokud se nenechá na Bohu, prostě se ho ujme člověk. Teoreticky sice dává stále každému člověku naději, prakticky však pokládá toho nebo onoho za nenapravitelného; ani se u něj nezajímá, má-li také nějaké dobré stránky.

V dnešním čtení zaznívá „neuzavřeš s nimi smlouvu … nespřízníš se s nimi“. Tentýž učenec si též povšiml, že v praxi často právě národy kruté a zvrácené nemají nouzi o nabídky spolupráce. Je totiž jistota, že je vždy jde nějak uplatit, zkorumpovat, protože žádné zásady nemají. V praktické diplomacii jsou takové země a národy klíčové. Jsou oblíbenější, než národy, u kterých se ví, že mají nějaký princip, který nepřekročí; ty jsou naopak pokládány za potížisty. Všichni ti chytří diplomaté i státníci, kteří je vyslali, zapomínají, že korupce, porušení, jde vždy oběma směry. Že ten nebo onen národ, který uplatili, zároveň uplatil je. Že ten nebo onen národ, který pro jeho bezsásadovost lze využít, sebral zásady i jim.

Tím neříkáme, že i dnes jsou nějaké zavržené národy, protože nejsou: Bůh skutečně vyhlásil jen těch sedm. Přesto jsou na tom příkazu skutečně vidět meze milosrdenství. Meze představy, že s kýmkoliv se spřízníme, protože je to pro nás výhodné, toho tím také proměníme k lepšímu. A co když on promění nás? Izraeli Bůh v dnešním čtení připomíná, že si je nevybral pro jejich sílu, že nejsou nástrojem Božím proto, že by právě v nich bylo nějaké přirozené dobro. Ale jen proto, že je miluje. Jen proto je samé proměňuje. Ale jinak Izrael byl náchylný ke stejnému zlu jako národy, jež přišel nahradit. Ty modly cizích národů by byl připraven uctívat také.

To samé se týká i nás: Nemysleme si, že pouhá vstřícnost ke společnosti, pouhá přítomnost křesťanů ve veřejném životě promění svět kolem nás. Jen proto, že tam jsme. Jako Izrael nebyl Boží vyvolený proto, že by v něm samém byla nějaká skvělost, stejně tomu je i s křesťanskou církví. I křesťan má stále ještě i svou starou přirozenost a je náchylný klanět se stejným modlám, jako všichni kolem. Sledujeme tak v našem čase, že lidé, kteří se naivně spříznili s tímto světem v bláhové představě, jak ten svět promění pouho svou přítomností, nakonec mluví stejně, jako tento svět, stejně usuzují a nevidíme už rozdíl.

Ty modly, to co uctívali, bylo totiž nakonec příčinou zkázy těch národů; ovšem ty modly jsou také přitažlivé pro kžadého člověka bez výjimky. Jak se ty národy nakonec tak zvrhly, že už pro ně nebylo naděje? Čtyři sta let před dobou Mojžíšovou říká Bůh Abrhamovi: „dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ Tehdy to ještě nebylo tak hrozné, Abraham konečně s Emorejci sám nějak vycházel; jen si dával už tehdy pozor, aby se s nimi nespříznil. Už tehdy dovršila míru nepravosti Sodoma a Gomora, ve zbytku země to ještě nebylo tak horzné – ale jak vidíme, mířilo se pomalu ale jistě stejým směrem.

Vícero společenských komentátorů dnes připomíná větu z Hemingwayova románu: „A jak jste vlastně zbankrotoval?“ „Nejdříve hodně pomalu. A pak strašně rychle.“ Člověk z vnějšku nepostihne ten zlom, kdy pro společenství, pro jednotlivého člověka už není návratu. Proto nemůžeme zavrhovat – celé národy ani jednotlivé lidi. Ale postihnout se dá, že uctívání model, vyhlašování té nebo oné věci za důležitější, než je Bůh sám a jeho slovo, nakonec vede k nevratným koncům. Proto s takovým smýšlením nejde ani začít, proto nejde přistoupit na slova: Toto nebo toto je důležitejší, než Bůh. Toto nebo toto je důležitejší, než co říká slovo Boží.

Co tedy plyne z dnešního čtení: Za prvé: Nemámé nikoho zavrhovat – právě proto, že zavržení existuje, skutečně je hranice, za kterou není naděje – ale jen sám Bůh ji zná a určuje. Smýšlejme rozumě zvláště o nejbližších, o těch, které vídáme denně: A je to s ním opravdu tak špatné, že právě on není hoden vyslyšení a slitování, že právě on by měl být shlazen ze světa jako Chetejci, Girgašejci, Emorejci, Kenaanci, Perizejci, Chivejci a Jebúsejci? Právě proto, že zvaržení existuje, mi nezavrhujme. To za prvé. A za druhé, vězme, že tz dnes zmíněné národy došly až k zavržení pro to, co ustívali. Co u nich mělo větší autoritu, než Bůh a jeho slovo, o čem se v jejich čase říkalo něco na způso: To je přece důležitější, než nějaké veršíky z Bible. To je cesta ke zkáze, to je cesta ke zkáze i pro nás. Nemůžeme proto uzavírat kompromisy s představou, že pouhá naše přítomnost, nás dobrých, promění nějakého druhého člověka, nějaké společenství, celý národ. Není to naše skvělost, která proměňuje, ale Bůh, který proměnil i nás:

„Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského.“ Amen

210, 5–7
Přímluvná modlitba: Pán je milosrdný ke všem, kdo v něho doufají. Proto se k němu s důvěrou obraťme: Pane, vyslyš nás! Rozpomeň se, Pane, na všechny, kteří pracují ve tvé svaté církvi. Smiluj se nad nimi a žehnej jim. / Rozpomeň se na ty, kteří pečují o chudé. Rozmnož jejich bohatství ve svém království. / Vroucně prosíme za mír a bezpečnost celého světa. Za tvou svatou církev, kterou sis získal krví svého jednorozeného Syna. Na každém místě ji spravuj, aby byla pevná a neochabovala. / Služebníci církve ať hlásají zdravé učení a nevedou život, který by byl výsměchem. / Těm, kteří vládnou, dej pravou moudrost, aby vedli národy spravedlivě a v míru. / Lidem dej pravou snahu žít v poslušnosti a bázni Boží. / Heretikům darui peznání pravé víry. / Krutým a zlým uděl pochopení lásky. / Těm, kdo opravdově věří, neodnímej hlubší poznání a světlo. / Dej nám příznivé počasí a dostatek úrod. / Nemocným různými chorobami dej rychlé uzdravení, těm, kteří jsou v těžkých situacích a nebezpečích tohoto světa, osvobození. / Těm, kdo jsou ve vězeních, dej milost propuštění; věřícím pevnost, nevěřícím lítost. / Mladým lidem, kteří jsou před manželstvím, pomáhej, aby vedli život zdrženlivý, těm, kteřížijí v manželství, dej svou pomoc v rodinných starostech, ať trvají ve vzájemné lásce. / Těm, kteří se octli na cestách v nebezpečí, dej naději na záchranu. Neboť tebe poslouchá vše, živé i neživé, rozumné i nerozumné. / Pane Bože náš, všem buď vším, buď ochráncem vdov, otcem sirotků, podporou starců, vychovatelem mladých, těšitelem těch, jež svírá smutek, buď pokrmem hladovějících a pramenem pro žíznivé, buď nám, kdo trpíme, koncem trápení, a cestou těm, kteří bloudí. Vždyť ty jsi cesta a pravda. / Skloň se k jednomu každému v jeho potřebách a učiň nás hodnými, aby bylo vidět, že jsme synové pokoje a dědici Božího povolání a blaženého pozvání, neboť říkáš: ,Pojďte, moji požehnaní, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovenísvěta.‘ Dej, ať jsme toho hodni. / Tobě, Pane a Spasiteli náš Ježíši Kriste, který miluješ člověka, tobě, Otče, spolu s Duchem svatým, dárcem života a svobody, přísluší sláva, moc a čest, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen
Poslání: 1 Janův 5, 13–21
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!
485