„Pokořoval tě a nechal tě hladovět“. Když slyšíme, že Bůh Izraelce pkořoval, hádám, že to na první poslech nezní jako něco, co dělá ten, kdo má někoho rád. A při tom, pokoru máme za dobrou vlastnost, že je někdo pokorný, nám přijde dobré. Kde se u člověka vezme pokora? Jen z toho, že je něčím pokořen. Že se setká s problémem, s věcí, která je větší, než on sám. S něčím, co nezvládne levou zadní. Ne náhodou naše čtení končí slovy „ať se tvé srdce nevypíná“, slovy: Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou.“

Vícekrát se třeba ve výzkumech ukázalo, že nějvětší důvěru ve vlastní znalosti, největší sebevědomí, mají na vysoké škole studenti prvního ročníku. Kdežto v posledním ročníku se jejich sebevědomí ohledně znalostí z oboru rovná téměř nule. Není to jen tím, že poznali více šíři svého oboru, ale také tím, že je čekají závěrečné zkoušky. Nebude stačit, že si myslí, jak něčemu rozumí. Budou věc muset znát natolik, aby ji před někým předvedli.

Často i před někým, kdo není úplně příjemný. Mnozí, hádám, jsme si říkali, když jsme se něčemu učili: Ono by mi to šlo, kdyby u toho nebyl ten instruktor, ten učitel a neměl pořád nějaké poznámky. Ale nakonec, v tom je ten vtip: Člověk musí věc zvládnout natolik, aby si jí byl jistý i ve chvíli, kdy se na něj někdo dívá a má řeči. Sám poznal, že věc umí; nepotřebuje, aby ho o tom ujišťoval ten zkoušející.

Koněčně, když se nás ptá nějaký učitwl něbo instruktor, není to proto, že sám něvěděl. Když se učitelka v první třídě ptá, kolik je pět a pět, sama už odpověď zná. Jde o to, aby sám žák zjistil, že už to ví. Stejné je to, když dnes čteme: „ aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli“ Bůh přece ví všechno, Bůh vidí do srdce, zná i budoucnost. Nejde o to, aby Bůh poznal, co je srdci člověka. Ale aby člověk sám na sobě prakticky poznal, zda je schopen a ochoten plnit Boží přikázání.

„Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.“ Izrael měl na poušti projít od dětinské víry k víře dospělé. Nejdříve člověk zná všechna ta přikázání, ví, že by je měl plnit, ale vlastně ho to trochu otravuje. Kdyby se ho zeptali, zda by byl raději, kdyby ta přikázání zmizela a nebyla, upřímná odpověď by byla asi „ano“. Ale když se o ty dobré věci pokouší, když do nich vložil svoje síly, už to bere jako svojí věc. Časem též poznává, že ta přikázání jsou dobrá, že fungují, že nakonec přinášejí dobré ovoce.

Ale přece je to, jak Hospodin vychovává a tím, jak muž vychovává svého syna. Nebo mistr učedníka. Tam je cílem, aby se učedník sám stal mistrem. Nebo aby se syn sám stal dospělým mužem. U Boží výchovy však není cílem, aby se člověk sám stal Bohem. Vidíme to na samotném Božím Synu, který nikde neříká: Zcela jsem dospěl, sám jsem Bohem, nebeského Otce již nepotřebuji. Ale stále se k Otci obrací a prosí; říká: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn. Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete.

Proto i člověk, který přijal Boží přikázání za svá, který nebere Boží vůli jako něco, co mu někdo vnutil, ale skutečně si přeje příchod Božího království, aby na světě byly věci podle Božího řádu, i takového pořád čekají chvíle a časy, kdy si říká: Tak to nevím, jak se tohle vyřeší, vůbec si nevím rady. Ale co vím: Bůh chce, abych žil. Bůh mě chce dovést do svého království, do věčného života. Nevím teď jak, ale přečkám to.

To je smysl těch slov: Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.

A tak se člověk má někdy ohlédnout za svým životem a říci si: Na to a na to nevzpomínám rád. Ale viditelně se to vyřešilo, stále jsem naživu, stále jsem tady. Tím neříkáme, že by člověk měl být lehkovážný, sám se dostávat do problémů a čekat z nebe řešení, aby mu tak Bůh stále znovu a znovu musel dokazovat, že existuje. Ne, tím se říká, že i při nejlepší vůli přijdou těžkosti, chvíle, ve kterých netušíme, jak se mohou vyřešit, prostě proto, že nejsme Všemohoucí. Řešení často bývá, co se původně nedalo předvídat „potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové“. Podívá se člověk pak nazpátek a říká si: Jsem naživu, ten problém je za mnou, protože Bůh chtěl, abych žil. Stejěn tak, v tom, co je pro člověka těžké nyní, žije z toho Božího slova „chci, abys žil“.

A tak sice máme vzít Boží vůli za svou, co se Bohu líbí, má se líbit nám a co Bůh chce, aby lidé konali, má přinášet radost i nám. To není hned, do toho rosteme celý život. Na druhou stranu, vždy budeme Božími dětmi a nikdy Bohem. Dalo by se říci: Budeme zcela podobni Synu, nebudeme Otec. A dodejme: Člověk to vlastně chce. Bůh sám do člověka vložil, že chce mít alespoň z části pocit, že se o něj někdo stará, že to někdo větší nakonec celé vede, že co má, mu někdo dává. Že dostane něco tak dobrého, co si dneska ještě ani nedovede představit. Amen