Introitus: Žalm 98
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 20. neděle po Trojici.
98
Vstupní modlitba: Pane Bože, nebeský Otče, prosíme, posiluj svůj lid, aby odpíral ďábelskému mámení a uskokům a tebe, jediného pravého Boha, následoval čistým srdcem. Pro našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 25, 13–33
157
2. čtení: Deuteronomium 9, 1–8

Izrael má bojovat s Anákovci a porazit je. Jde z nich strach. Člověk by možná čekal, že se o nich řekne: Jde z nich strach, protože jsou necivilizovaní, nevzdělaní, jsou to primitivové. Jde z nich strach, protože je to válečnická, militaristická kultura. Ani jedno z toho však zřejmě neplatí. Prititivové nejspíše nepostaví velá města. Nevěděli by jak. Konečně, ve velkých městech vzniká kultura a poznání, protože velké město dovede uživit umělce, učence, kteří se tak mohou věnovat svému oboru. Kdežto v malých zemědělských osadách, kde si žije, jak se říká, z ruky do huby, si tohle nikdo dovolit nemůže. Ba i dodnes na vesnici nenarazíme na mnoho operních pěvců nebo jaderných fyziků, téměř všichni potřebují pro svou činnost velké město.

Anákovci navíc asi nejsou ani moc výbojní, bojechtiví lidé. Takové národy jezdí na koních a nebo mají nějaký jiný způsob, jak se při výbojích rychle přesouvat. Tito naopak žijí vě měsatech „opevněných až k nebi“; je to bohatý národ, který má co ztratit, který své bohatství chrání pomocí vyspělé obranné technologie – postavit vysoké hradby tak, aby nespadly, uměl v té době málokdo, byl to náskok díky technologii.

Takže Anákovci nejsou ani hrubí, ani kdovíjak bojovní. Pro strach z nich stačí jediná věc: Jsou vysocí. Hádám, že mnohého člověka naší doby napadne: A to má něco znamenat? To je však tím, jak moc jsme odtržení od těla, které nám Bůh dal a jak mnoho v naší době žijeme pouze ve svých myšlenkách a smyšlenkách. Každý muž – tedy pokud sám není výjimečně vysoký – si může zkusit postavit se na vzdálenost, ve které spolu lidé obvykle mluví, od někoho vysokého; od někoho, komu bude koukat tak na krk. A hned to maličko cítí: Kdyby teoreticky došlo na rvačku, tak tenhle člověk má nade mnou výhodu. Takže mu buď uhnu. Nebo chci jeho přízeň, chci být v jeho týmu. A hned pak samozřejmě následuje vědomá myšlenka: To je přece blbost, prát se tu nebudeme. Ale ten pocit tam je.

Experiment si může zkusit každý, ale jsou na to i veděcké experimenty. Když lidé vejdou do místnosti, plné neznámých lidí, jejich úplně první dojem je, kdo je tam největší. A pak, samozřejmě, svůj dojem upraví podle jiných věcí, ale ten první mají. A jde právě o tu opravu, o to, že si člověk řekne: Moment, lidi přece posuzujeme podle jiných věcí, než jak jsou velcí. A podle čeho tedy, co je u člověka nejdůležitější? Spravedlnost a milosrdenství. Ale to nám úplně neříká naše nitro, to máme od rodičů, z výchovy – v posledu z Bible, protože ta tohle říká první a ostatní to po ní více či méně přesně opakují.

Ovšem ve světě, kde je člověk mírou všech věcí, ve světě, kde rozhodují jen lidské pocity, ve světě bez Zákona a bez Evangelia zůstává jen ten první dojem. Náš současník by takový svět popsal jako svět bez dogmatu, bez organizovaného náboženství, spontánní svět. V takovém světě vám stačí metr devadesát, abyste se dostali na vrchol, protože vám ostatní muži uhnou a vaše výška bude plus mínus stačit, abyste udělali dojem na kteroukoliv ženu. Další hodnocení, než jen lidský soud, vám nebude stát v cestě.

Úspěch potom dává elán k dalšímu úspěchu; i ve zlém platí, že kdo má, tomu bude ještě přidáno a kdo nemá, tomu bude odňato, i to co má. Když se vám nedávno zadařilo a máte dobrou náladu, i docela těžké věci berete s klidem, že to zase nějak vyřešíte. A obráceně, když se vám nedaří, i u docela nedůležité a lehké věci si dopředu říkáte: A já i tohle zase udělám špatně. A tak slabí slábnou ještě více a silní se stávají silnějšími.

Ještě, že je Bůh – vím, ta věta zní trochu legračně. Ale když se člověk nezavírá oči a nevysvětluje věci dodatečně vymyšlenými důvody, vidí zoufalství světa, ve kterém rozhodují jenom první dojmy. Indická kultura je třeba příkladem takového světa, ve kterém nejvyšší kastou jsou velcí lidé se světlou pletí a nejnižší kastou malí, velmi tmaví lidé. Takový je svět, který si lidé uspořádají sami. A pak je zde Bůh, který řekl: Mě se ale ti vysocí lidé v těch překrásných městech ani trochu nelíbí, na mě nedělají dojem, protože já posuzuji věci jinak, než člověk. Mě jsou tito Brahmáni, tato nejvyšší kasta, odporní. Pranic mi nezáleží na tom, jak je vnímají lidé. Já jsem nad nimi vynesl svůj soud. Ještě, že je Bůh.

Již jsme zde řekli, že se nikdy nejde vyhnout myšlence zavržení. Buď víme, že existuje zavržení Bohem – a proto se sami neopovažujeme druhé zvarhovat. Když ne, přijde zavržení druhých podle soudu člověka. A úplně stejně se nejde vyhnout myšlence vyvolení. Buď víme, že Bůh vyvoluje – nebo lidská společnost sama ustavímé své vyvolené, své velikány. Ty, kteří na ní dělají nejlepší první dojem.

S Božím vyvolením je to však jinak, než s vyvolením od lidí. Bůh je největší, Bůh je na výsosetch, k nikomu nevzhlíží, ale malí jsou před ním všichni. „Neříkej si však v srdci, až je Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vypudí: ,Pro mou spravedlnost mě Hospodin přivedl, abych obsadil tuto zemi.‘ Nejen malí jsou všichni lidé před Bohem. Ale, tak jak jsou, především nespravedliví, hříšní. A nejen nespravedliví, ale též neupřímní, s pokřiveným vnímáním světa i sebe sama.

Protože na Boha nikdo z lidí nedělá dojem, jediným důvodem, proč některé vyvoluje a skrze Krista je přivádí k sobě, může být jen, že Bůh miluje. Miluje osobně ty, které vyvolil, když ještě byli hříšní a pokřivení. Důkaz Boží lásky k sobě samému může každý nalézt, když se sám sebe upřímně zeptá: Co na mě bylo tak velkého, že mi Bůh dal uvěřit v Krista a najít život? Když poctivě odpoví, že nic, má před očima přesvědčivý důkaz lásky, jíž ho Bůh miluje.

Ví-li člověk, že na počátku neměl pře Bohem nic, pak také ví, že ho Bůh vyvolil k proměně v Kristu. Že jej Bůh vyvolil, aby na něm časem, postupně něco bylo. Aby se, časem, mohl Bůh na člověka povolané v Kristu podívat se zalíbením. Ví-li člověk, že na počátku neměl před Bohem nic, ví, že jej Bůh povolal, aby se v tomto životě připravoval na život věčný, Učil se milovat, co Bůh miluje a pohrdat tím, co Bůh zvarhuje.

Proto, napravujme své nedostatky, překonávejme své slabosti a rozvíjejme svá obdarování. Stavme na tom dobrém, co se v našem životě osvědčuje, co je milé Bohu i lidem. Amen

426
Přímluvná modlitba: Prosme v pokoji Pána: Pane, smiluj se. Za pokoj Boží a za spásu svých duší prosme Pána! / Za pokoj celého světa, za prospěch svatých Božích církví a za jednotu všechprosme Pána! / Za tento dům modlitby,za ty, kdo do něho vstupují ve víře, zbožnosti a Boží bázni,prosme Pána! / Za pastýře církví, za jejich rozhodování a službu v Kristu,za všechen Boží lid a ty, kdo konají dílo Páně,prosme Pána! / Za naše vládce, vojsko a za všechny, kdo spravují veřejné záležitosti,prosme Pána! / Za toto město a všechny naše vesnice, za tuto zemi a všechny země a za všechny křesťany, kteří v nich bydlí,prosme Pána! / Za příhodná léta, za bohatou sklizeň, za pokojné časyprosme Pána! / Za všechny, kdo jsou na cestách, za nemocné, zarmoucené, vězně,za jejich spásuprosme Pána! / Za vysvobození ze všech našich zármutků, pohrom, nebezpečí a tísně prosme Pána! / Pomoz nám, zachraň nás, smiluj se nad námi, Bože, zachovávej nás svou milostí. Spojeni ve víře s církví zvítězilou sami sebe i druh druha a celý náš životsvěřme Kristu, našemu Pánu. / Tobě, Pane! Neboť tobě patří všechna sláva a čest a klanění, Otci i Synu i Duchu svatému, nyní i vždycky a na věky věků. Amen
Poslání: Římanům 8, 28–39
Požehnání: On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Požehnej vás Všemohoucí…
523, 1–3