Introitus: Žalm 110
Pozdrav: Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 22. neděle po Trojici.
110
Vstupní modlitba: Bože, původce všeho dobrého, ty jsi náš Pán. Dej nám pochopit, že se staneme svobodnými, podrobíme-li se tvé vůli, a že nalezneme dokonalou radost, zůstaneme-li věrni pod křížem. O to tě prosíme ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána a tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 18, 21–35
419
2. čtení: Deuteronomium 9, 22–29

Dnešní čtení skoro vypadá tak, jako by Mojžíš byl ten Spasitel, který se za druhé obětuje. Jako by Bůh chtěl zahubit a Mojžíš dát život, Jako bychom tedy smilování, spásu, měli čekat spíš od člověka, než od Boha. To samozřejmě není možné.

Přesto u samého pravého Spasitele, pravého Boha a pravého člověka Krista vidíme, že sám pokládá za nutné jaksi brzdit nadšení pro Mojžíše. Když Ježíš mluví o Mojžíšovi, což navíc nedělá často, zní mi to trochu, jako by říkal: „A to byl ovšem jenom Mojžíš“. Až by to vypadalo, jako by Ježíš Mojžíše neměl moc rád, což je ovšem jenom zdání: Když Ježíš při Zjevení na hoře ukázal učedníkům svou pravou podstatu, tak tam zrovna ze všech lidí, co kdy žili, mluví s Elijášem – a právě Mojžíšem. Takže si i člověk vzpomene na ten překrásný verš z Exodu: „A Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ Takže vidíme, že Ježíš pokládá Mojžíše za svého blízkého, ale Mojžíš spasitel světa není. Ani smilování není z člověka, ale z Boha.

Proč tu tedy máme to zvláštní čtení, kde Bůh chce zahubit a Mojžíš se vší silou snaží zachránit? Možná proto, že když je to ponecháno jen na nás, nevybíráme si ty příběhy, kde někdo prosí Boha za druhé. Ale spíše ty, kde Bůh přemlouvá rozhněvaného člověka. Mnohokrát jsme slyšeli o Jonášovi, který je rozhněván, že Ninive nenbylo zničeno, pořád slyšíme o tom starším bratru marnotratného syna, kterého otec přemluvá, aby nebyl na bratra naštvaný.

Tato místa jsou z Písma, jistě to je slovo Boží. Ale jejich přehnané zdůrazňování ukazuje nedobrý sklon našeho pokolení: Sami sebe chceme vidět jako ty právem rozčilené a rozladěné, které sám Bůh musí uprošovat, aby už se tedy nezlobili. A my tedy už milostivě nemáme chuť druhého praštit. Bavit se tedy s ním nebudeme, nebude to jako „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“, nebudeme s ním mluvit jako s rovným, ale pořád jako s někým, kdo nám dluží. Nebudeme s ním mluvit jako s někým, z koho máme vělikou radost. A to je naše nezměrná milost, že svým hněvem někoho nezahubíme. Tak si bohužel často a zcela mylně představuejem odpuštění.

Právě kvůli takovému smýšlení tu máme toto čtení: Po pravdě řečeno, máme tu nezměrnou moc někoho zahubit? Inu, nejspíš na to nemáme. Buď nemáme takové postavení, abychom mohli jako nějaký diktátor říci svým poskokům: Tomu hlavu dolů!

Dále, po pravdě řečeno, nemáme ani tělesně na to, abychom někoho zahubili. Odporné příběhy vražd i hrůzné zážitky z válek ukazují, že někoho zabít není tak snadné, že ho obvykle musíte pratštit tak desetkrát a on ještě pořád žije. A tak ten, kdo tak moc chce zabíjet, přemýšlí „a co udělám teď, když pořád žije“ – a tedy, jak jsem řekl, zabíjení je odporné. I tehdy, kdy se z nebytnosti vede válka a člověk brání svou zemi, své blízké, svou rodinu. Vzít život skutečně není jako lusknout prstem a pro mnoho z nás je to i fyzicky nemožné. A někdy si říkám: Možná by si každý měl zkusit zabít aspoň kuře a ony by ho pak možná přešly různé řeči o zabíjení, o něčí smrti atd.

Nemáme tedy obvykle moc zahubit druhého kývnutím prstu ani svou mocnou ranou, takže od čeho naše smilování druhého zachraňuje? Ano, to víme, že lidé dovedou vynaložit spoustu úsilí, aby druhého člověka naustále snižovali, aby mu kazili život. Ale dá to práci, kromě toho se pak už nejspíš ničemu pořádně nevěnujete. Kdo to vidí z vnějšku, říká si: Že mu to stojí za to. A takto můžete vlastně trápit jen toho, kdo s vámi chce být: Buď toho, kdo vás má rád, nebo toho, kdo s vámi chce na něčem spolupracovat. Protože kdokoliv jiný si může říci: Tak za tohle mi ten člověk opravdu nestojí. A jít někam jinam.

Uvědomme si tedy vdždy, že na to, abychom odpouštěli, je třeba, aby o to někdo stál. Na to, abychom odpuštěli, o nás nebo o spolupráci s námi, musí někdo stát. To je tam míra moci, kterou máme. Před tím, než můžeme odpuštět, jsme nejdříve museli něco dostat: Něčí lásku, něčí náklonost, něčí ochotu ke spolupráci; muselo se nám nejdříve dostat toho, že pracujeme na nějakém dobrém díle.

Uvědomme si, že ve svém hněvu nejsme jako Bůh, kterého musí někdo uprošovat, jinak by se stalo něco hrozného. Nám by dalo obrovksou práci, než bychom někoho zahubili. Snadno by to nás samé stálo život, pamatujme třeba, že když voják střílí, někdo ovšem také střílí na něj. Pamatujme, že aby se někdo vyšplhal na místo, ze kterého může ničit životy od psacího stolu, obvykle před tím musí upsat duši ďáblu. Pamatujme, že abychom mohli někomu ničit život, musí nás na to obvykle před tím mít rád. Zkrátka, mi do nenávisti musíme dát úplně všechno.

Kdežto Bohu stačí říci: Tak, s Izraelem jsem skoncoval. S celým tím národem, je mi to jedno. A místo Izraele udělám velký národ z Mojžíše, toho mám rád. Bůh tohle může, u něj je třeba hledat smilování. Kdežto náž hněv – uvědomme si – obvykle také může být každému jedno, ledaže tedy by nás měl rád. My nejsme Bůh, jehož hněvu by se každý lekal. Náš hněv, pamatujme, v podstatě nic neznamená. Můžeme si lehnout na zem a kopat nožičkama, jako nerozumné dítě. To tak možná dokážeme. Pamatujme, lidé, kteří se hněvají, jsou často pro druhé směšní.

Kdežto Mojžíš mluví s Bohem. Mojžíš ví, s kým mluví. Mojžíš viděl, co Bůh všechno může. Viděl všechny rány v Egyptě, od proměny vody v krev po záhubu všech prvorozených v Egyptě. Viděl zahnout v moři faraonovu jízdu – říká se tam vícekrát, že Bůh zachránil Izraele hroznými činy. Boží hněv není legrační.

A Mojžíš také ví, kdo sám je. V knize Numeri jsou o něm napsána další krásná slova: „Říkali: ,Což Hospodin mluví jenom prostřednictvím Mojžíše? Což nemluví i naším prostřednictvím?‘ Hospodin to slyšel. Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.“ Mojžíš byl pokorný člověk. Nemyslel si, že svými prosbami někoho zachraňuje, že je Ježíš Kristus. Mojžíš věděl, že sám potřebuje spásu. Vzpomeňte, jak začal svůj život! „Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku.“ Přesně, jak jsme o tom tady už mluvili: Rozčílil se a bez řádného soudu chtěl svým hněvem trestat. A toho Egypťana musel praštit mnohokrát a kdo ví, zda ho ten Egypťan po nějaké páté, šesté ráně nezačal prosit o slitování. A když život z Egypťana vyprachal, viděl, jaká je to špína a hnus, co udělal. Honem ho ve strachu musel zahrabat. Mojžíš nebyl člověk, který by si myslel, že nikomu nic nedluží. Nebyl člověk, který by čekal, že ho všichni budou uprošovat a udobřovat.

Abychom ještě jednou ukázali, že Mojžíš není Kristus, že „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“, podívejme se, proč vlastně Mojžíě za Izraelce prosí: „aby neříkali v zemi, z níž jsi nás vyvedl: Protože je Hospodin nemohl uvést do země, kterou jim slíbil, a měl je v nenávisti, vyvedl je a na poušti je usmrtil.“ Není to proto, že by Izraelce miloval – ostatně ani Izraelci Mojžíše nemilovali, stále na něj nadávali a dokonce ho chtěli i kamenovat“. Ne, říká Bohu: Zachraň je, abys kvůli nim neměl ostudu. Mojžíš chce vidět Boží zachraňující moc, proto prosí. Boží zachraňující moc potřebuje i pro sebe.

Kdežto Ježíš nás přišel zachránit skutečně proto, že nás miluje. A miloval nás ještě, když jsme ho neznali a když jsme byli ještě od Boha vzdálení. Miloval nás dříve, než jsme se narodili, protože on je to světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. A ovšem Ježíš za nás jen neprosil, ale dal za nás život – ano, vzal na sebe právě ten hrozný Boží hněv, který patřil nám. Ježíš si nic nedělal z hněvu lidí, ale vzal zcela vážně hněv Boží, vzal jej na sebe.

My tedy pamatujme, že když odpouštíme bližním, tak to velká věc není, že jsme ustali ve svém hněvu – protože náš hněv je každému jedno. Leda tedy, že by nás měl někdo rád nebo by s námi chtěl pracovat na Božím díle. My odpouštíme jen tehdy, když jsme před tím dostali. A skutečně jsme odpustili jen tehdy, když to mezi námi a bližním je jako v té knize Exodus: „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“ Amen

162
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Efezským 4, 22–32
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen
443