Dnešní příběh vypráví o strachu. O strachu faraona z množících se Izraelců. I o strachu porodních bab před Bohem. O faraonově strachu z života, který brání člověku pohnout se z místa, o strachu, který usmrcuje. A na druhou stranu o bázni před Bohem, která člověku brání zůstat jen tak sedět, která člověka vede na cestu do neznáma, vstříc životu.

Strach faraona a Egypťanů nepůsobí bušení srdce a zrychlený dech. Je to strach klidný, pohodlný. Faraon si nikdy nepřizná, že má strach. Má pocit, že má vše pod kontrolou, že jen provádí rozumné opatření. Faraon je klidný. Čeká ho však smrt. Porodní báby, kterým hrozí trest, těm jistě musí bušit srdce, musí se ty šedesátnice trochu zadýchávat z nebezpečí, které jim hrozí. Ale budou žít, neboť jejich jméno je zapsáno nejen zde v Písmu, ale i v nebesích.

Nejprve strach faraonův. Strach, který nyní zažívá náš kontinent i naše země: Strach z přistěhovalých cizinců, kteří se v zemi množí tak, že jich brzy bude víc, než domácích. Dnes, alespoň jak nám svět tvrdí, bychom to měli být mi, kdo se má takto bát. Nebylo to tak vždy a jen pro úplnost: Na konci rakouského císařství panovala obdobná obava z Čechů, že se totiž množí rychleji než Rakušané a Vídeň, hlavní město, se jimi jen hemží. Tak to jen abychom si sami sebe dovedli představit na obou stranách.

Křesťan se ale takto bát nesmí. Ne snad proto, že by cizinci nemohli být ohrožením. Někteří nejsou, někteří jsou, ale vtip je v něčem jiném: Nic přece nebrání Egypťanům, aby měli stejně dětí, jako Izraelci. Jsou pány ve své zemi, jsou nepochybně zajištěnější a tak by jistě dovedli uživit i více dětí, než Izraelci. Strach Egypťanů je nelogický, protismyslný. A proto se takovým strachem nesmí bát křesťan, protože křesťan je svědkem nebeské pravdy, která je bez rozporu. A tak ani smýšlení křesťana nesmí být rozporné a nelogické. Touto obavou rozpornost smýšlení faraona nekončí, jak ještě uvidíme.

Egypťanům tedy nic nebrání mít více dětí a mají pro to i lepší podmínky. Ale bývá to tak vždy: Čím bohatší a pohodlnější doba, tím méně dětí. Podobně, jak známe z pohádek a starých románů, to platí i o chudých a bohatých. Bohatí také mývali proti chudým méně dětí, i když měli víc prostředků, jak je uživit. Je to nápadné.

Co za tím je a co je za strachem faraona? Tedy, kdo hodně má, má i o co přijít, kdežto chudý nemá co ztratit. Chudí lidé si většinou pořizují děti bez rozmyslu, protože, trochu v nadsázce, nemají co jiného dělat. Kdežto bohatství znamená možnosti, zážitky, požitky. Hned začnete přemýšlet, jestli se toho všeho chce vzdát, máte víc důvodů váhat. Protože pro děti se člověk musí mnoha věcí vzdát. Na prvním místě mládí. Rádi říkáme, že se cítíme mladě a je to tak i zdravé. Ale, pravda, prvním dítětem se ze dne na den stává z mladého dospělý člověk. Musí se vzdát části svobody, části možností. Musí se vzdát části svých peněz, svého času, svého klidu. A dokonce i části pozornosti a lásky svého protějšku, která se přeci jen obrátí trochu směrem k dětem. A tak děti jistě znamenají konec jedné části života. Ale, nepochybně, také začátek něčeho neznámého, nevyzkoušeného, překvapujícího. Znamenají nový život.

Plodnost Izraelců nám, jako vše v Písmu, ukazuje také k vyšší duchovní pravdě. Skrze Krista jsme získali vyšší poznání: Sice že i život v celibátu nebo život bezdětného manželství má před bohem stejnou důstojnost a je božím obdarováním, které nemá každý. Úplně stejně, jako děti nemá každý, protože jsou darem. Je tomu tak tehdy, pokud člověk jako svobodný nebo bezdětný dovede sám sebe omezit ve službě druhým; na své svobodě, na čase, na možnostech – i na lásce a pozornosti svých blízkých ve prospěch někoho jiného. Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.“ Odpovědný život v celibátu i bezdětnost, která není zahořklá, je dokonce vyšší cesta, než manželství a rodičovství, pokud je ovšem člověku dán takový dar – a takových lidí je menšina.

Ježíšova slova, která směřují především k lidem bez rodiny, jsou tak překvapivě tím nejlepším objasněním smyslu rodičovství a manželství: Sice vzdát se kusu sebe, své svobody, svých zážitků a požitků a pozornosti a radovat se z toho, že roste někdo jiný – že roste společenství Izraele, že roste církev svatá. Co mám pro sebe, je mé jisté. Co se dělá pro rodinu, pokrevní či rodinu víry, u toho není výsledek dopředu zajištěn – ale o překvapení není nouze, je to dobrodružství. Ano, o to jde v prvním příkazu Písma „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“, který se v dnešní kapitole opakuje a naplňuje hned na začátku.

Jde tu o růst společenství lidí, kteří se znají, kteří znají své dějiny, svou tradici, kteří na někoho navazují. – Čteme tu o dvanácti synech Izraele, každý je tu jménem; sedmdesát jich přišlo do Egypta, každý se vzdává sám sebe, ale kolem sebe má společenství. Kolem sebe má lidi, nad kterými úplně nevládne a může tak být i zklamán, ale je to dobrodružství.

Společenství, které žije v takovém smýšlení, že jeden myslí na druhého stejně jako na sebe, žije jistě ve stálém třesení, protože mezilidské vztahy jsou nejistá, stále se měnící věc. Ale nemusí se bát, že by ho někdy někdo přečíslil, protože v počtech dětí v posledu ten vtip není. Vtip je v lásce a uskromnění se pro druhé.

Kdežto farao a Egypťané, ti mají své jisté. Ti se netřesou, ti mají klid, protože si každý řídí své věci sám za sebe a nemusí se na nikoho ohlížet. Jediné, čeho se obávají, je právě ztráta kontroly. A tak, ve svém chladném, pod klidem dobře ukrytém strachu, se na jednu stranu bojí počtu Izraelců. A zároveň se bojí, že od nich Izraelci utečou. To je ten druhý rozpor v myšlení faraona, o kterém jsme slíbili mluvit.

Sobectví se bojí druhých lidí a zároveň je k sobě touží pevně připoutat. Jistě jste zažili, že zlí lidé vám dávají najevo pohrdání, ale zároveň vás stále vyhledávají. Zlý soused vás nemůže ani vystát, nevidí na vás ani nitku dobrou. A přece mu stojí za to čekat na vás už ráno u plotu, aby se s vámi mohl pohádat. Zlí lidé nutně potřebují toho, koho nenávidí, protože jinak je jejich život zcela prázdný. A vy si říkáte: Že ho to baví!

Nesobečtí lidé totiž, překvapivě, vydrží být spíš sami, než lidé sobečtí. Asi to znáte, že i když máte někoho moc rádi, jste taky rádi, když si od něj můžete chvilku odpočinout. Dobří rodiče jsou občas rádi chvilku bez dětí, dobří přátelé respektují navzájem své soukromí. Dobrý člověk je rád, když má nějakou tu chvilku jen pro sebe, zažívá pokoj. Kdežto zlý, když je sám, jen přemýšlí, co by komu zas provedl a nemá stání.

A tak: Farao a Egypťané si chtějí udržet, co si žádný člověk udržet nemůže. Svůj život, své pohodlí, své mládí, svůj klid. Farao, to byl v očích svých poddaných i v očí svých věčně mladý Bůh. Ale neudrží nic z toho, co má každý člověk propůjčeno jen na čas.

Proto jsou jeho protihráčem porodní báby. Porodní báby, to byly skutečně báby. Tedy, ženy které už další děti mít nemohou. Ale které jsou ještě při síle. Ženy, které odložily bez pláče a nářků své mládí a jiným, mladším ženám pomáhají v jejich těžké hodince. To jsou důstojní, ti nejdůstojnější protihráči faraona. Ty báby se bojí Boha víc než lidí. Bojí se správně, rozumně a moudře. Bojí se ustrnout ve svém pohodlí, ve svém životě, který si stejně nikdo z lidí udržet nemůže. Jistě se ty báby bojí i toho, co by se jim mohlo stát. Co by jim mohl faraon udělat.

Ale více se bojí, že by zůstali ve svém životě sami. Že by už nebyl Izrael, že by už nebyla církev, kde mohou vidět mladé maminky chovat, kde je lidé potřebují a jsou vděčni za jejich práci. Bojí se, aby je pro hřích neopustil Bůh, který je jediný schopen utvořit z lidí společenství, ve kterém se jeden druhého nebojí, kde lidé od druhého ledacos snesou. Ty báby se bojí života, který žije jen pro sebe a který musí za chvilku skončit. Bojí se, že jejich jméno bude zapomenuto, protože nikdy nic pro nikoho neudělali. A opravdu, všimněte si, my víme, že ty báby se jmenovaly Šifra a Púa, ale nevíme, jak se jmenoval ten faraon. Nikdo to neví a nedá se přesně určit, za kterého faraona Izrael vyšel z Egypta, protože Bůh vyhladil jeho památku.

Bojí se víc Boha a tak udělají, co se dá. Prostě mu zalžou. Dobře to udělaly.

A tak mi všichni buďme jako ty báby. Nebojme se v životě také ztrácet, abychom lepší získali. Bůh, Bůh je jistě hrozný, z jeho velikosti jde jistě hrůza, i z vážnosti života. Ale bojme se, že nebudeme při tom, že propásneme život, že propásneme šanci zachovat se tak, aby někdo mohl říci: Ten a ten se ke mně zachoval dobře, pamatuji si to.

Bojme se, jako ty báby: Jako ten, kdo se zároveň těší na to, čeho se tak bojí. Jako se dítě trochu bojí Ježíška, jako se snoubenci trochu bojí jeden druhého. Jako se mladá matka, ale i otec bojí prvního porodu, jako se rodiče bojí budoucího ženicha či snachy. Jako se trochu bojíme, až nám poprvé někdo řekne babi nebo dědo. Jako se i všichni bojíme i umřít a přece víme, že uzříme Krista, že se naše srdce zaraduje. Že se v onen den už nebudeme na nic ptát a naše radost bude úplná. Amen