Hospodin říká: „Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu. Já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Oslavím se na faraónovi a na všem jeho vojsku, na jeho vozech i jízdě.“ Když se rozdělí Rudé moře, jistě to vzbuzuje úžas. Nevím, zda byste vešli mezi dvě hrozivě se tyčící vodní stěny. Kdo první z Izraelců vešel mezi ty dvě tekuté stěny, jak se u toho cítil a proč tam vlastně vlezl řeší dlouho a docela vtipně staří židovští rabíni. Nicméně, když máte za sebou celé vojsko – což znamená jistou smrt, tak se asi raději třikrát nadechnete a vlezete do toho podivného příkopu.

Taková volba stojí i před každým křesťanem. Ale jako u Izraelců to vlastně ani není volba. Jako byl v zádech Izraelců Egypt, jehož otroctví a krutost poznali za čtyři sta let, tak za námi je život, který jsme poznali jako marný: Život, ve kterém se člověk soustředí především na sebe. Ostatní, podle stejného klíče, myslí také hlavně na sebe a tak se zájmy lidí střetávají. Čas ubíhá a tak se člověk snaží urvat něco rpo sebe, žít život, dokud to jde. Pokud není dost mazaný nebo silný, plány mu nevyjdou, ostatní ho převezou. Pokud je dost schopný, nakonec urve, co chtěl – ale je z toho zklamán, chce něco jiného. A také je čím dál tím starší a věci ho už prostě obecně méně těší. A pak člověk zemře. Kde je v tom cíl?

A na druhé straně je pro Izraelce průchod Rudým mořem a pro nás víra ve vzkříšení Kristovo a ve zmrtvýchvstání. Je sice divné, že Kristus vstal z mrtvých, i samo mrtvýchvstání je divná věc, nevyzkoušená – zatím ještě mrtví nevstali, zatím se ještě nikdo nevrátil. Neříkám, že je snadné věřit. Jenže, jaká je alternativa, co si vybrat místo toho? A tak se křesťan raději třikrát nadechne a spolehne na víru. Učí se sám sebe trochu omezovat, pokud je to nutné, pokud by jinak musel šlapat po druhých. Učí se druhé chápat, i když mu někdy lezou na nervy. I tak chce, aby se i druhým splnily jejich plány a aby měli trochu radosti na světě. Protože se učí myslet podle zásady: Co bych chtěl, co by mi bylo milé, kdybych byl tím druhým člověkem. Učí se přiznávat své chyby, i když se to dost často nevyplácí, i když tím před lidmi často ztrácí tvář a sám si připadá hloupě. Ale ví, že nejde žít ve lži a falešných představách o sobě samém. Nakonec volba mezi vírou a nevírou není zase tak těžká:

Co známe, je jen boj člověka proti člověku, nesplněné touhy, falešné naděje a jistá smrt. Co neznáme, ale čemu věříme, je vzkříšení a jistá naděje.

Egypťané na druhé straně to rozdělené moře také vidí. I pro ně to přece musí být velmi divná věc. Ale tady se ukazuje, jak skutečné zázraky působí na lidi. Egypťané na to celé chvíli koukají, ale pak vjedou do moře, zázrak nezázrak. Protože mají zatvrzelé srdce. Prostě tam vjedou, protože nenávist k židům je pro ně daleko silnější, než co by říkal rozum. Takto, bratři a sestry, lidé skutečně uvažují. Nikdo se ve skutečnosti na nejhlubší rovině neřídí rozumem, ale srdcem. I vědec se zabývá třeba směry větrů nebo mořskými proudy hlavně proto, že ho to baví. Rozum člověka k ničemu nemůže motivovat, tlačit. Všichni jsme se ve škole učili počítat, takže bychom s dostatkem píle a cvičení všichni mohli později studovat matematiku. Ale tohle zvláštní studium si v naprosté většině vybírají lidé, které už v dětství trochu podivínky bavily rovnice a hlavolamy. Mohl by to s dostatkem píle dělat každý, ale studuje to jen ten, koho to baví.

Egypťané tedy vjedou do moře – nakonec jim nevadí, že je rozdělené. Velmi vtipně, ale pravdivě, čteme později: Hospodin způsobil, že se uvolnila kola jejich vozů, takže je stěží mohli ovládat. Tu si Egypťané řekli: „Utecme před Izraelem, neboť za ně bojuje proti Egyptu Hospodin.“ Nad rozděleným mořem je to nenapadlo, ale když se jim uvolní kola (což při jízdě po kamenech na mořském dně není žádné překvapení), propadají zoufalství, že je Bůh proti nim. I současný člověk, nakonec i křesťan, volá Boha nejčastěji ve chvílích celkem přirozených nesnází. Když má prostě pocit, že se všechno nějak sype, že se na něj lepí smůla. Pane Bože, za co – říkají lidé jakoby v žertu, ale vlastně to myslí vážně.

Znovu tedy musíme říci, že člověk se v hloubi neřídí rozumem, ale srdcem: Rozdělené vody, to je úžasná podívaná. Rozum by měl člověku říkat: Tady se děje něco velkého. Ale nakonec platí ono přísloví: Bližší košile než kabát: Když nastane osobní problém, když se vaše tělo natřásá ve voze a sotva ho uřídíte, tehdy myslíte na Boha, ne nad Rudým mořem.

Kolem srdce se točí celý náš dnešní příběh. Samotný zákrak nakonec neznamená ani pro jednu stranu skutečný problém. Izraelci jistě nečekali, že se moře rozdělí. Jistě se jim nechce mezi dvě vodní masy vlézt. Ale nakonec, jednou se to stalo, nic jiného jim nezbývá. Bůh proměnil náladu v tom společenství, takže už nechtěli být otroky v Egyptě. Už vyšli, už to nejde vztí zpátky a tak se holt musí projít i tím mořem, i když je to všechno divné.

A Egypťané už si také vybrali. Vybrali si, že nejdůležitější je lidi ovládat, chodit lidem po zádech, aby si člověk připadal větší. Na to vsadili svůj život, tam je jejich srdce. A tak je Bůh utvrdil v jejich rozhodnutí, zatvrdil jejich srdce, takže do moře vlezou.

Všechno je věc srdce. Ale srdce je vrtkavé. Proto Bůh volí takové masivní znamení, jeden z nejnápadnějších zázraků v Bibli. Rozhodnutí se sice děje v srdci člověka, ale pokud má zůstat pevné, člověk potřebuje nějakou silnou vnější oporu. V Bibli je kniha žalmů, krásných modliteb a písní, velmi citových a intimních, které tryskají přímo ze sdrce. Čteme v ní mnoho velmi lidských příběhů, ve kterých se sami najdeme, u kterých si říkáme: To sedí. Ale v celém Starém Zákoně se nakonec vše stočí k tomu průchodu Rudým mořem: Je zmíněn stopadesátkát v celém Starém Zákoně. Je to předobraz křtu a Kristova vzkříšení, jak už jsme řekli na začátku. – A zase, v Novém Zákoně je všelicos moudrého lidského, dojímavého a tak dále – ale všechno se nakonec stočí ke vzkříšení Krista.

A tak se sice každá změna děje v srdci člověka – ale nikdy by nebyla stálá, kdyby se skutečně nestaly věci, které jsou mimo náš osobní život. Divy a znamení, na které se stále vzpomíná. Všimněte si: Izraelci, které Bůh proměňuje, si všimnou toho rozděleného moře a pamatují na ně pak po celé dějiny. Nemyslí jen každý z nich sám na sebe, aspoň pro tu chvíli: Vnímají, že Bůh rozdělil to moře pro ně všechny, že jsou jeden lid. Egypťané, i když je to organizované vojsko, si divu vlastně pořádně nevšímají a začnou si něčeho všímat až ve chvíli, kdy má každý z nich sám za sebe problémy s řízením vozu.

K čemu se máme dnes nakonec dobrat: Zázraky vlastně nejsou pro nikoho problém. V posledních staletí sledujeme jedujeme v křesťanstvu jeden velký blud: Mnozí křesťanští učenci, podle jména učení, ale ve skutečnosti pošetilí a neučení, kteří nic nechápou, si myslí, že zázraky brání lidem ve víře. Trapně se nevěřícímu světu omlouvají za ty zázraky: Promiňte, to je dobové, jakoby to vyškrtněme a budeme číst jen to ostatní. Chtějí se zbavit všeho nevědeckého – příznačně jsou to lidé, kteří o vědě skoro nic nevědí. Má studia této trapnosti byla plná. Mílí se však i ti, kteří chtějí vědu v dobré víře přizvat na pomoc – většinou totiž vědu také moc nechápou.

Poznal jsem na studiích jednoho fyzika. Když jsme se bavili o jeho postoji k víře, sám od sebe si vybral právě průchod rudým mořem. Jasně a důrazně řekl: Pro mě jako vědce, pro můj rozum, tohle vůbec není problém. Vítr skutečně může takto rozdělit vody, přesně, jak je to tam napsáno: „hnal moře silným východním větrem, který vál po celou noc, až proměnil moře v souš. Vody byly rozpolceny.“. Dokonce to prý počítal, modeloval na počítači – není to ani tak těžká fyzika. Z hlediska dnešního vědeckého poznání se to stát mohlo, řekl důrazně. Věc leží jinde: Srdcem, lidsky, v běžném životě člověka, nikoliv vědce, prostě nevěřím, že se to stalo. Ale teoreticky by to šlo. Pobavilo mě to, i když jsem tomu, pravda, velkou pozornost nevěnoval.

Nad dnešním textem mne napadlo se na věc skutečně podívat. Stačilo zadat do vyhledávače na internetu anglicky „rozdělení vod“ a hned jako čtvrtý pátý odkaz byla zrpáva na straánkách renomované zpravodajské stanice BBC: Vědecký tým, zabývající se působením větru na vzdutí mořské hladiny, použil jako modelového příkladu rozdělení rudého moře z exodu. Stálé vanutí větru může způsobit skutečně nahromadění vody na jakousi hromadu. Vědci zjistili, že to jde, ale tohle vlastně nezkoumali. Zajímalo je, jak se to děje u moří dnes, tohle bylo jen takové cvičení. Zprávu si milióny lidí mohli přečíst u ranní kávy. Přivedlo to někoho k víře? Samozřejmě, že ne. Kdo má srdce zatvrzelé, řekne si „no a?“ – stejně u něj u křesťanství bude větší problém třeba to, zda se člověk smí rozvést nebo ne. Za rok vědci vyzoumají něco jiného.

Když jsem já, jako křesťan, četl tuto zprávu, řekl jsem si „no a?“. Vždyť jsme četli v Bibli, že to jde. Samozřejmě, že to jde. Ostatně, vědci třeba za rok vyzkoumají něco jiného.

A tak jsou znamení a zázraky jistě důležité pro naši víru. Jistě se stali tak, jak jsou popsány – a nebo alespoň, kdyby tam člověk tehdy byl, viděl by to samé, co popsali bibličtí svědkové. Maximálně si můžeme někdy špatně vykládat, co je v Bibli napsáno, ale problém je pak na naší straně. Jak je to tam naspáno, tak se to stalo. My potřebujeme slyšet o divech, abychom si uvědomili to hlavní: Bůh zde není jen pro naše osobní potřeby – jedná s celým svým lidem, se svou církví, i s ostatními věřícími, kteří k nám patří a my k nim. Abychom nebyli jako egypťané, kteří začnou o něčem přemýšlet až ve chvíli, kdy nezvládají řízení vozu. Když dovodeme myslet nejen na sebe, ale také na ostatní členy tohoto sboru, církve a i na dlaší spravedlivé lidi, kteří třeba ještě víru nenašli, tak nám zázraky pomáhají, říkáme si: Bůh nám všem pomáhá – a když pak čteme, že vědci vyzkoumali, že to jde, už nám to ani nepřijde – vždyť jsme to vždycky říkali.

Kdo má tvrdé srdce, toho zajímá nás jen, jestli z toho Boha kápne něco jen čistě pro něj. Takový bude vždy nakonec zklamán, protože Bůh je Otec a koná své divy tak, že z toho má prospěch více lidí najednou. Takového nepřesvědčí, ani kdyby se Rudé moře rozdělilo před ním samotným – vždyť vědci přece prokázali, že to jde, tak co je na tom divného. Takto lidé uvažují.

Pro nás z toho tedy nakonec plyne jednoduché poučení: Když si stanovujeme cíle, mysleme na sebe i na to, zda taková věc bude dobrá i pro někoho jiného. Když máme z něčeho radost, hleďme, aby z nás svítila, aby z naše radost byla radostí i pro druhé, aby byla nakažlivá. Když má radost někdo jiný, nechme se tou radostí nakazit, ať je to i naše radost. Mysleme také na sebe – ale právě nejen na sebe – a možná pak kolem sebe uvidíme docela divy. Amen