Minule jsme slyšeli, jak Hospodin šetří svůj vykoupený lid okamžitého boje, okamžitého přímého střetu s nepřítelem – dokud na to nejsou připraveni. Nevedl je totiž přímou cestou, přes území Pelištejců, aby lid nebyl skleslý, zdrcený tím, že ho hned čeká válka. To proto, že Bůh je skutečně milosrdný, v pravém slova smyslu.

Nový věřící není hned hnán do přímého střetu s nepřítelem. A nejen noví věřící, čerstvě pokřtěný. Ale i ve víře dospělý křesťan, který se zrovna ve víře obnovuje. Který se k Bohu v pokání navrací – všichni totiž mnoho hřešíme a je nám třeba Božího milosrdenství. Tedy ani po kajícím křesťanu Bůh nežádá úplně okamžitý střet s nepřítelem – aby nebyl zkroušený, aby neztratil odvahu, aby nelitoval.

Čelní střet tedy čerstvě osvobozeného, kajícího, nečeká. A Izraelci sjou čerstvě vysvobození. A Izraelci mají za sebou také svého druhu pokání, půst o nekvašených chlebech. Proti Pelištejcům nemusí táhnout. Před nimi není nový boj, ale odpočinutí. Ovšem stále se musí srovnat s nepřítelem v zádech. Jejich minulost, minulost otroků, nezmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Na obzoru za nimi se náhle zjevují faraonovy vozy.

Šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské. Pokud na člověka z minulosti něco doléhá, pak právě to vybrané. To nejhorší. Sám bych, bratři a sestry, měl mnoho hezkého, na co vzpomínat z dosavadního života. Ale, kupodivu, nejlépe si vždy pamatuji to trapné, nevhodné, přímo zlé, co se mi kdy povedlo provést. To farao, to ďábel sám právě umí, vybrat ze všeho za námi to nejvíce ochromující, pokořující.

Ale je to trochu trik. Na jednu stranu, život před obrácením, v otroctví hříchu, je skutečně bez cíle. Je to otroctví, je to smrt za živa bez jakékoliv vyhlídky. Skutečně v něm nejde pokračovat, jediná cesta je ven z takového života, k službě Bohu, ke svobodě. Na druhou stranu, minulý život – i minulý hřích – by nás nikdy neměl nikdy ochromit. Nikdy by neměl vést k tomu, abychom řekli: „Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zemřeli na poušti? Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta? Došlo na to, o čem jsme s tebou mluvili v Egyptě: Nech nás být, ať sloužíme Egyptu. Vždyť pro nás bylo lépe sloužit Egyptu než zemřít na poušti.“ Zkrátka, neměla by nás nikdy minulost před křtem, ani minulost hříchu již v době, kdy jsme byly křesťany, vést k tomu, že řekneme: „Já jiný nebudu. Je můj osud se sám v sobě plácat. Je můj osud stále znovu zkoušet, co nefunguje, co se stokrát nepovedlo, co nikoho k životu nevedlo.“

Protože ani minulost před křte, ani minulost našich občasných – nebo častých selhání ve víře, ani ta minulost, co nás straší, není ve skutečnosti jen to nejzlejší, nejtrapnější, nejpodlejší, nejtemnější.

I naše minulost, i naše hříšné časy byly ve skutečnosti složeny z věcí opravdu zlých – a pak z občasné touhy po dobru. S občasného dobrého předsevzetí. S občasného dobrého skutku. A pak zase něco zlého. Ale nebylo to nikdy tak, že bychom byli dokonale zlí. Dokonalé totiž může být jen dobro. Kdežto zlo je vždy nedodělané.

Už lež vždy musí být smíšená s trochou pravdy, aby to byla skutečná lež. Zcela vymyšlenému příběhu se neříká lež – tomu se říká umění a není na něm nic zlého. Ale kde se výmysl pojí s pravdou, tam je lež.

Tak ani ďábla nenacházíme v Písmu povětšinou, jak kraluje uprostřed tmy a sirných plamenů někde v pekle, jako takový protikrál, protihráč Boží. V Písmu jej obvykle vídáme, jak se snaží vetřít do shromáždění Božích synů. Jako žalobce, jako ten, kdo předstírá, že mu jde také o spravedlnost. Od knihy Jobovy, až po knihu zjevení, kde draka svrhl z nebe archanděl Michael. Zlo není schopné dokonalosti, nemá cíl. Zlo nedokáže být ani dokonalým zlem.

Nakonec, i nám bylo Egypťanů trochu líto, když na ně dolehlo krupobití, kobylky, vředy – když na ně dopadla smrt všech prvorozených. Bylo nám jich líto, když ve zpustošené zemi dávali Izraelcům na cestu stříbrné a zlaté předměty a s lítostí se dívali, jak jdou Izraelci do svobody. A i později praví Písmo „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi.“

Život před křtem nebo i život v hříchu po křtu není nějakým protipólem života s bohem. Není nějakým životem v půlnočním království proti polednímu království Božímu. Život v hříchu totiž vůbec není život, není ničím. Proto říká i apoštol Pavel: Čím jsem byl dřív, nepokládám za nic. Neříká „pokládám za strašné zlo“. Říká: Nepokládám to za nic. Život v hříchu je vždy rozpačitost mezi dobrem a zlem, nikdy není čirým zlem, není ale ani dobrem – není ničím určitým, smysluplným.

Nakonec, to je i problém prvních lidí, prvního Adama, který nás uvedl do hříchu: Chtěl znát dobré i zlé. A stal se něčím mezi, ani dobrým, ani zlým. Stal se pomíjívým, nepodstatným, smrtelným.

Farao však – a ďábel sám – by však chtěl, aby peklo, aby svět hříchu, vypadal jako jednolitý, mocný celek. Jako říše, která stojí pevně semknutá proti Bohu – ač zlí přece bojují jeden proti druhému. A tak fara ze své zcela zubožené říše – vzpomeňme na těch deset strašných ran, po kterých byla země na pokraji zániku – farao ze své zubožené říše sebere „Šest set vybraných vozů, totiž všechny vozy egyptské.“ A všechen svůj lid – ovšem bez výkvětu, bez prvorozených, bez průbojných válečníků. Nicméně, tedy šest set vozů, všechny z Egypta. Bojový vůz byl tehdy skutečně něco jako dnes tank. A těch vozů je šest set – jenže Izraelců vyšlo šest set tisíc. Pravda, i s ženami, dětmi a starci. Ale pořád je to tisíc lidí na jeden ten vůz. Řekl bych, že tisíc lidí by i dnes dovedlo udolat i moderní tank, už jen kdyby ho měli zaházet kamením – každý by vzal jeden kámen a stačilo by. Tisí lidí na jeden vůz. Ale stejně to má ten efekt, že si Izraelci říkají – měli jsme zůstat tím, čím jsme byli.

Tak tedy i na nás, závěrem, někdy vyskočí staré, ale i docela nedávné hříchy. A jenom ony. Jen ty si pamatujeme. Už ne to, že jsme už jako hříšní také mnohdy litovali svých činů. Že jsme si už tehdy říkali, že tohle nikam nevede. Že jsme už tehdy také toužili po něčem lepším, čistém. Po pravdě a světle, které však nebyly na dosah. Už tehdy jsme se, třeba jen na zaplašení zlého svědomí, třeba jen proto, abychom lépe vypadali před lidmi, občas pokusili o něco dobrého. Ne, na hříchu bylo to nejvíce bezvýchodné, že nebyl ani to, ani to. Ani zlo, ani dobro. Že člověk nebyl svůj, by jen otrok. Proto z toho všeho vyšel.

Tak i sami Izraelci říkají: Což nebylo v Egyptě dost hrobů, že jsi nás odvedl,

abychom zemřeli na poušti? I oni vlastně vědí, že Egypt je jen smrt. A tak i my se každý upamatujme, že jsme se stali křesťany, že jsme se k víře navrátili, že se z hříchu všichni kajeme, protože nám v něm vlastně nikdy nebylo dobře.

Mojžíš řekl lidu: „Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet.“ A tak nám, závěrem, zbývá toto: Umět si hřích minula připustit k tělu – jako Izraelci museli nechat k sobě Egypťany na blízko dojet. Ale Mojžíš říká: Jak vidíte Egypťany dnes, tak je už nikdy neuvidíte. Tento Egypt, to už nejste vy. Byli jste to vy, ale už to nejste vy. A nejsou to ani vaši páni. Přesně jak nám říká Pavel: Nejsem to já, ale hřích ve mě dělá, co nechci. Člověk musí umět vždy vyznat: Udělal jsem to já a bylo to zlé. Ale stejně tak říci: Ale nebyl jsem to já. Tím být nechci, nejsem a nebudu. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet. Jsme hříšní, každý z nás má za sebou něco, za co se má právem stydět. Ale skrze křest a Večeři Páně jsme ujišťováni – toto již Hospodin porazil, už to nejsme my. Už tomu jen mlčky přihlížíme.