Egypt. Pro nás země pyramid, starověké učenosti, důmyslných staveb a závlažovacích kanálů. Ale také země, která u určitého národa zavede „politiku jednoho dítěte“. Holčičku si nechte, kluka vám hodíme do Nilu. Právě vyspělá civilizace a pokročile organizovaná společnost přináší taková „systémová řešení“. Divoši, pokud někoho nemají rádi, prostě jdou a všechny pobijou. Vyspělejší divoši pobijí všechny muže; ženy, děti a dobytek si nechají.

Ale Egypt, to je civilizace. A civilizace znamená žádný rozruch na ulicích, žádný křik pobíjených. Civilizace znamená bdělé Egyptské občany, špiclující své sousedy. Vědí, která matka je v naději. V daný čas přijdou, chlapečka vezmou a hodí do Nilu. Dítě bylo devět měsíců skryto v lůně matky a teď ho zas skryje voda. Ani kapka krve není prolita, žádný nářek není slyšet. Nezískali byste ani žádné efektní záběry, jakými se obyčejně předvádí, jak hrozná je válka. Maximálně nějaký rozostřený obrázek, jak někdo večer něco hází do vody – kdo ví co, nějaký balíček, to je jen spekulace, že je to dítě.

A tak vyspělou Egyptskou civilizací teče Nil, řeka smrti, která pohltí a odnese, utají malý život. Čím je společnost organizovanější, uspořádanější, čím více má úspěchů, staveb, na které může ukazovat, tím spíš v ní teče takový spodní proud, jako je Nil. Egypt je civilizace lži. Egypt je civilizace falešného míru. Všichni vědí, co se děje, ty matky to vědí. Ale každý musí dělat, jako že nic. O TOM se nemluví.

Když později budeme číst o Izraelských bojích, budou to jistě kruté věci. Ale každého, kdo zahynul, Mojžíš, Izraelci, také viděli zemřít. A jenom krátce a důrazně řekněme, že je trochu podivné, že většina z nás neviděla v životě nikoho zemřít, přitom lidé kolem nás rozhodně nejsou nesmrtelní. A je dobré, aby se člověk zeptal, jestli obojí není minimálně stejně děsné: Umírání, které vidíme v televizi v různých dalekých zemích, nebo naše skutečnost, kde většina lidí prostě časem nějak zmizí.

Izraelci si to nechají líbit. I ty matky. Až je později bude Mojžíš chtít vyvést od té řeky smrti, řeknou mu: „Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků.“ Až je skutečně vyvede na svobodu, budou na Egypt s láskou vzpomínat, jak se tam měli dobře.

Egypt je symbolem života ve lži, smrtelného pokoje. Na egyptském otroctví je nejhorší, že se s ním dá smířit. Chlapec sice žít nesmí, ale není to tak zlé, děvčátko žít smí. Konec konců, většina kultur považuje muže za postradatelné – posílá je k požárům, do dolů, do válek a pod. I bez válek je ve většině populací mužů méně než žen, i když se jich rodí stejně. Tak co, tady v Egyptě to ještě není tak strašné. Děje se sice hrozná věc, ale ne tak hrozná, aby se na to nedalo zvyknout. Je to zlé, ale dá se na to zvyknout – to je podstata otroctví hříchu. Bude potřeba čtyřicet let, aby byl Izrael z tohoto otroctví skutečně vysvobozen. Pravé otroctví si totiž vždy neseme v sobě.

Do pochmurné skutečnosti náhle vstoupí krása: „Žena otěhotněla a porodila syna. Když viděla, jak je půvabný, ukrývala ho po tři měsíce.“ Je dobře, že nás občas krása překonává, že dovede na krátko ochromit i pokroucené argumenty rozumu. Krása je symbolem, znamením pravdy. Není to tak, že co je krásné, ba líbivé (jako to miminko), nemůže být pravdivé. Ba naopak, kdo přestane vnímat krásu, kdo vyloučí krásu ze svého života, brzy přestane vnímat i pravdu.

Déle než tři měsíce ho však ukrývat nemohla. Je jasné proč: Těhotenství kolem třetího měsíce už bývá patrné všem, déle než devět měsíců pak netrvá. Takže termín porodu u ženy ze sousedství se dá nahrubo, plus mínus tři měsíce, odhadnout. Ale pak už se lidé začnou ptát: Kde je to dítě? A vidíme následně, že i mateřský cit dokáží potlačit „dobové okolnosti“. Mojžíšova matka vlastně splní faraonův rozkaz a hodí dítě do Nilu. Jeden starý vykladač si všímá: Tak pečlivě připravuje ten košík, vymaže ho smolou a asfaltem – ale na co? Aby v něm dítě vlastně pohřbila. Tak také, když se lidé někoho definitivně zbavují a posílají ho pryč, jednají obvykle se zvláštní pečlivostí.

Přece však zůstává u Mojžíšovy matky zbytek naděje a tedy i zbytek víry. Nehodí dítě do proudu, položí ho v košíku do rákosí. Jeho sestru pošle hlídat, aby viděla, co se bude dít. Snad se dítěte někdo ujme, vždyť je to opravdu jak z plaváčka – už tehdy znali lidé tu pohádku. Snad bude mít někdo dost smysl pro krásu, snad bude dost sentimentální. Na tom je vidět, že i slaboučká víra je lepší, než úplná rezignace. I trochu přeci jen pořád věřit je lepší, než zavřít oči a dělat, že je vše v pořádku, že se nic neděje, že se Bůh nedívá. Obvykle totiž, když už se lidé odhodlají ke špatnosti, jednají s velkou razancí, aby sami sebe přesvědčili, že nic špatného nedělají. Ne tak Mojžíšova matka.

Strach dohnal Izraelce k tomu, že nakonec mají méně citu, než jejich pronásledovatelé. Když faraonova dcera otevřela ošatku, spatřila dítě, plačícího chlapce. Bylo jí ho líto. Bylo jí ho líto, a přitom hned věděla, řekla: „Je z hebrejských dětí.“ Ani pro faraonovu dceru nebylo bezpečné nechat si hebrejské dítě. Ale bylo jí ho líto. Tak ke slabé víře Mojžíšovy matky, která by k záchraně rozhodně nestačila, přistupuje Boží milost, Boží slitování. Víra se setkává s tím, v co věří. Víra se setkává s citem pro krásu a soucitem, víra náhle poznává, že není sama, ale že věří v něco, co je dobré pro všechny lidi – v Toho, který je dobrý pro všechny lidi.

A soucitem pohnutá faraonova dcera je ihned vlastně zneužita – hned je jí nabíduta hebrejská kojná, jeho vlastní matka. A faraonova dcera se nechá zneužít – soucit s sebou totiž holt jistou míru zneužívání vždy nese. Je ale i dobře, že Mojžíšova sestra, když vidí prst, vezme si hned celou ruku. Protože od Boží milosti – a toto byla Boží milost – se má očekávat hodně. Takže to nakonec dopadlo, jak si všímá cynický komentátor ze 16. století, tak, že matka získala zpět své dítě a ještě za to dostala zaplaceno. Když se daří, tak se daří. A jak neštěstí nechodí nikdy samo, tak ovšem ani štěstí.

Střih, Mojžíš dospěl. A vidíme na něm pěkně, že člověk nemusí v něčem žít, aby tomu rozuměl. Neplatí „kdo to nezažil, nemůže o tom mluvit“. Často právě ten, kdo v něčem nežije, nemá zvykem oslepné oči a vidí víc. Jak řekl i Kristus „vaši žáci budou vašimi soudci“. Mojžíš vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Viděl ten děs, na který si oni už zvykli, se kterým se podle nich nedalo nic dělat, jen se mu podvolit.

Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku. Mojžíš ubil podle všeho holýma rukama nebo nějakým kamenem chlapa. Tak aby to nidko neviděl, tělo zahrabe do písku. To způsobem provedení hodně připomíná vraždu. Bránil sice druhého člověka, ale přeci jen, zabít člověka není v pravomoci jednotlivce, to je pravomoc soudu.

Na druhou stranu, Mojžíš zabil dospělého člověka a nepřítele. Mojžíšova matka byla na půl cesty k tomu zabít dítě a ještě ke všemu vlastní. Izraelci mlčeli k tomu, když jim brali jejich vlastní děti. Kdo je horší? Ten, kdo trpí bezpráví i na vlastních dětech, nebo ten, kdo veme spravedlnost do vlasních rukou? Izraelci mají jasno. I když jsou pomalu schopni ubít jeden druhého, Mojžíš je pro ně vrah. Hlavně proto, že udělal něco, co je zakázané.

Do třetice chce dát Mojžíše zavraždit farao. Ne poslat před soud, to by se u člena faraonovy rodiny nehodilo. Ale nějak potichu ho někde nechat upadnout a třeba pro změnu hodit do Nilu. Mojžíš jedná moudře, když z takového zvráceného světa uprchne. Ovšem nese také následky svého činu; nic lepšího, než udělal, udělat nemohl. Kdyby nic nedělal, byl by to větší hřích. Ale i tak je jeho čin nezákonný. A je třeba vědět, že i když je někdy nejlepší věc, co můžeme udělat, mimo Boží zákony, i když nic lepšího udělat nešlo, přece musíme nést následky.

Ostatek příběhu je po vší té zbabělosti a podlosti idilický a trochu až žertovný. V drsné Midjánské poušti může Mojžíš jednat mužně, jako správný chlap. V Egyptě jako muž žít nejde. Mojžíš se zastane děvčat a ještě předvede svaly u pumpy. Poblázněná děvčata běží domů a jejich otec odpovídá kouzelně: „Proč jste tam toho muže nechaly?“ Jak jste ho tam, vy vrtule, mohli nechat stát. A Mojžíš se ožení a zatím ho necháme tak.

Příběh končí slovy: Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem, Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal. A my vidíme, že se jich rozhodně nezastal pro jejich morální kvality. To ani náhodou. Ale protože drží slovo, protože je věrný a soucitný. I my se tedy dívejme na dnešní svobodu a pokoj církve, na svobodu a pokoj země jako na něco darovaného, co jsme si rozhodně nevysloužili a nenechme se znovu zavléct do otroctví, nejméně pak do otroctví hříchu. Amen