Oltář z hlíny nebo z naskládaných kamenů slouží k jednomu použití. Obětuje se na něm a pak jej rozmočí déšť, sesune se na hromádku a tu vítr rozfouká na prach daleko po pláních. Vítr se opře i do oltáře z neopracovaných kamenů a ten se dříve či později napůl vlastní vahou sesype. Kameny zapadnou do země, zarostou travou, lidé si je po kusech odnesou s úplně jiným úmyslem.

To proto, aby lidé nestavěli pomníky své zbožnosti. Bůh říká: Viděli jste, že jsem s vámi mluvil z nebe. Já jsem stále živý, stále přítomen. Netřeba my stavět pomníky. Neuděláte si mé zpodobení, neuděláte si bohy stříbrné ani zlaté.

Pomníky se staví mrtvým. Těm ale nijak neprospějí, těm je to jedno. Lidé staví pomníky mrtvých spíše pro sebe: Aby si přivlastnili jejich slávu. Leckde u nás třeba stojí pomník Karla Havlíčka. A přece se od něj za jeho života, jak víme, všichni odtáhli. Když je však odlit z bronzu, už se nemůže hnout z místa. Už nemůže říci: Pěkně vám děkuju za nic, všichni ste mě nechali v brindě. Musí jen stát, upírat kamsi za lid ohnivý pohled a dělat parádu.

Co prospěje, že kdysi dávno někdo jiný obětoval, když mi neobětujeme. Ať si tedy postaví každý svůj oltář pro svou oběť. Na co má někde pršet a foukat na bytelný kamenný oltář, když na něm nehoří oběť a neslaví se u něj obětní hostina? Jisté je tedy jedno: Nemá smysl chlubit se cizími oběťmi, pokud na nich nemáme účast.

Podle dnešního přikázání to vyhlíží tak, jako by oltář byl jen takový papírový stojan na jedno použití, taková podložka pro oběť. Že není důležité kde a jak člověk obětuje, ale jen že obětuje, oběť sama. Jenže Ježíš říká: „Slepci, co je větší: oběť nebo oltář, který tu oběť posvěcuje? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm a při všem, co na něm leží.“ Je to tedy ještě jinak. Ani oběť není to hlavní.

Stálý oltář by člověk stavěl jako připomínku své oběti: Podívejte se všichni, já jsem obětoval, důkaz je tento oltář, který je tu dosud. Bůh však oběti od lidí jistě nepotřebuje. „Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm. Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví“ říká Bůh v žalmu. Člověk se tak nemá co chlubit svými oběťmi. Oběť tu přece není na to, aby člověk Bohu ukázal jak je velký. Oběť je tu naopak kvůli člověku, aby si mohl uvědomit, jak je malý.

„Na každém místě, kde určím, aby se připomínalo mé jméno, přijdu k tobě a požehnám ti.“ Sám Bůh určuje, kde se má obětovat. A obětuje se proto, aby se připomínalo Boží jméno. Bůh sám si své jméno nemusí připomínat. To lidé, když se něčeho vzdají pro Boha, připomenou si jej. A tak to není jen s obětí zvířat, jak ji známe ze Zákona. Tak je to s každou životní obětí. Sám Bůh v různých životních chvílích určuje: Teď je třeba obětovat: Obětovat čas, obětovat svou pýchu, obětovat své plány, obětovat své pohodlí. Člověk neobětuje sám od sebe, automaticky. Bůh sám jej občas skrze různé chvíle života vyzývá: Zde je místo oběti. A když se člověk pro Boha něčeho vzdá, je náhle Bohu blíže. Bůh nic nepotřebuje. A člověk, když se pro Boha něčeho dokáže vzdát, se Bohu přibližuje. Už také ví, jaké to je nelpět na věcech – jako Bůh na ničem nelpí.

Když dnešní slova prozatím shrneme: Nemá smysl připomínat cizí oběť, cizí obětování se pro Boha, když sami neděláme něco alespoň trochu podobného. Křesťan nemůže žít jen z cizí slávy. A zároveň, nemá smysl stavět pomníky vlastním obětem, vlastním zásluhám. Když se člověk něčeho vzdal, vzdal se toho přece pro Boha. Vzdal se toho, aby byl Bohu blíž. Vzdal se toho, aby na sebe trochu zapomněl a trochu více viděl Boha.

K Božímu oltáři se totiž nesmí vystupovat po stupních, aby u něj člověk neodkrýval svou nahotu. Tím se myslí, že by obětníkovy bylo vidět pod suknici, jak by se hrabal po schodech nahoru k oltáři. K Božímu oltáři se má přijít přímo a obětovat zrovna, když je to potřeba. Ten oltář se potom rozpadne a obětuje se zase někde jinde. Podle toho ani křesťan nemůže stavět svůj život jako nějakou pyramidu. Plánovat si to tak, že nejdřív bude potichu růst, pak něco velkého vykoná, nejspíše až mu bude tak kolem čtyřicíti, a pak už bude v životě jen vítězoslavně sestupovat, svou velkou oběť za sebou. Takhle to nechodí. Někdo se musí obětovat třeba už jako dítě, už jako docela mladý člověk. Někoho zase čeká velká oběť až ve stáří. Nemálo křesťanů toho nakonec moc v životě obětovat ani nemusí. Jisté je, že když nám někdo líčí svůj život jako stálý vzestup, velkou oběť a zaslouženou slávu, odhaluje před Bohem svou nahotu.

Protože Bůh ví, jak to chodí s obětmi od lidí. Málokdy je to tak, že by člověk udělal něco jen pro Boha. Často ho k oběti a sebezapření vede prostá náklonnost k nějakému člověku. Jindy se chce člověk velkým činem utvrdit ve svém přesvědčení. Jindy se zase chce před druhými vytáhnout. V tom všem je jistě Bůh. V lidské náklonnosti k druhému člověku je jistě Bůh. Ale i v lidské touze po pravdě a nakonec i v lidské touze po velikosti. Ale zároveň v tom všem je také hodně člověka. V každém velkém lidském činu je hodně člověka: Hodně lidských vášní, lidského bloudění, lidské nejistoty, lidské slabosti a trapnosti. Člověk může poukazovat na své zásluhy, ale Bůh jediný ví, jak to s nimi doopravdy bylo. Bůh sám ví, co všechno možné hýbe lidským srdcem.

Jaký je výsledek a závěr toho všeho? Závěr všeho patří Kristu. I když se oltář z hlíny nebo neotesaných kamenů rozpadá na prach, přece právě ten oltář posvěcuje oběť. Oběť, to je Boží hod. Boží hostina. Ti, kteří obětují, účastní se Boží slavnosti. Účastní se jí spolu se všemi, kteří obětovali před nimi. I když oltáře předků už rozvál vítr, v té jedné obětní hostině jsou oni s námi a my s nimi; všichni pak s Bohem. Minul nás den reformace a já mohu říci: Pokud dokážeme i uvnitř církve říkat pravdu beze strachu z rozhořčení druhých, obětujeme s Janem Husem, i když jeho hranice dávno vyhasla. Pokud v trpělivosti usilujeme o smír a jednotu, obětujeme s Komenským, i když jeho smutný život plný ztrát v tomto světě se již završil. Pokud nám záleží na církvi, pokud jsme v ní obětaví, pokračujeme v obětavosti našich tolerančních předků.

Ale oběť zůstává jedna jediná. Oběť, kterou posvěcuje oltář kříže, oltář ze dřeva a bolesti, oltář nicoty, do které hleděl Kristus na Golgotě. I tou nejmenší naší obětí se podílíme na obětní hostině Kristově, na jeho stolu. Každým potřebným sebezapřením jsme v Kristu blíže Bohu, u jeho stolu.

To všechno se potom děje proto, aby se na konci času rozpadly všechny oltáře, aby oběť došla svého cíle. Aby ani chrám už nebyl protože naším chrámem bude Pán Bůh všemohoucí a Beránek. Maranatha, přijď Pane Ježíši! Amen