On bude soudit svět spravedlivě a národy podle své pravdy. Vzpomeňme si nyní na nějaký trochu vážnější rozhovor z poslední doby: O politice, o historii, o církvi, vůbec o lidech. Vždycky vysvitne, že pravda je složitá. Při bližším pohledu není žádná pravda o ničem jednoduchá. To je naše zkušenost. Čteme-li tedy o Bohu, že bude soudit podle své pravdy, nebude to rozsuzování jednoduché, protože opravdu, pravda je vždy složitá. Proto i boží Zákon je složitý. Několik příkazů Zákona jsme již v uplynulých nedělích slyšeli: Ano, příkazy Zákona nejsou jednoduché: Je to velmi složité předivo.

Dnes jsme slyšeli tento příkaz: Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. To ovšem zní dost jasně, jednoduše. Proto máme sklon celý boží Zákon shrnout pod toho jedno přikázání. Toto přikázání dělí lidi na dvě nestejně velké skupiny: Na ty, kteří nikoho nezabili, takže se s nimi jako s lidmi dá nějak počítat. A pak na malou skupinku zavržených. Ti stojí stranou označeni Kainovým znamením. A aby se svět zase vrátil k normálním pořádkům, aby vše bylo zase jako dřív, tito lidé by vlastně měli nebýt.

Takto jednoduše má člověk sklon věci vidět. Křesťan i pohan. A opravdu na tom něco je. Když by s námi někdo seděl u stolu a řekl zabil jsem člověka, rázem je z něj někdo jiný. Někdo, kdo patří do jiného světa. A ovšem pozor: Ne jen, když by to byl vrah. Ale třeba i kdyby toho člověka přejel autem. Kdyby to byl lékař, který špatně provedl operaci nebo předepsal nesprávné léky. Kdyby to byl zedník, který druhému na hlavu upustil kladivo. Je sice důležité, zda člověk zabil úmyslně nebo neúmyslně. Ale úplně základní je, že vůbec zabil. To z něj dělá úplně jiného člověka, vinen nevinen.

A tak první, co z dnešního přikázání vysvítá: Za některé věci je člověk vinen vždy, i když je třeba nechtěl udělat. Boží Zákon je víc než lidská vůle. Jako první tu čteme: Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. To je základ. To je ta první, základní věc, kterou Bůh vyhlašuje. Zde se ještě vůbec neřeší, zda to člověk udělal úmyslně nebo neúmyslně. Teprve potom se dodává, že pokud takovou věc udělal neúmyslně, může alespoň někam utéci. Jenže, proč má ještě utíkat, když udělal tu věc neúmyslně? Před čím smí utéci? Přeci před těmi, kteří mají stále právo mrtvého pomstít. Před mstiteli může utéci. Protože těmto mstitelům nikdo neříká: Podívejte se na to rozumně, on to přece nechtěl udělat. Po mstitelích nikdo nechce, aby věc střízlivě posuzovali. Ti mají stále právo na pomstu. Společenství lidí má stále právo potrestat lidskou smrt, zahladit tuto křivdu z povrchu země. To jen Bůh ví, že věci mohou být složitější, to jen on má právo vytrhnout člověka z lidské spravedlnosti, schovat jej ve svém chrámu. Ale po lidech se takové přesné rozhodování nežádá. Zákon, daný všemu stvoření, je víc než lidská vůle. Že se člověk nerozhodl sám za sebe přestoupit zákon, že nechtěl a přece Zákon přestoupil, na tom nezáleží. Chtěl nebo nechtěl, přestoupil.

Dále čteme: Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila. To druhé, co z dnešního přikázání vysvítá: Člověk má větší moc, než dokáže vlastní vůlí zvládnout. Člověk dokáže vzít druhému život, aniž by chtěl. Kdo má v srdci odpornou touhu zabít druhého člověka, musí se hodně snažit. Musí nachystat lest, vylákat člověka na opuštěné místo, vyhledat jej o samotě. Musí myslet na to, aby na místě nebyl nějaký svědek. Musí mít jisté znalosti o zacházení se zbraněmi, musí vědět kam udeřit, aby svůj odporný skutek dokázal provést. Musí dopředu dobře promyslet, jak zahladit stopy, aby jeho hnusné tajemství zůstalo skryto lidské spravedlnosti. A přes tu všechnu snahu víme z detektivek, že nic jako dokonalá vražda neexistuje. Že zločinec udělá vždy alespoň malou chybu, na něco nepomyslí. Vždy tu je alespoň malá stopa pro strážce zákona, jen ji najít. A nakonec, velmi často zločinci nedokážou zabít svou oběť jednou ranou, často se jim jejich skutek nedaří provést rychle.

A přitom jindy třeba jede člověk bez zlého úmyslu vozem, třeba za těmi, které má rád. Jen na okamžik zdřímne, jen se podívá stranou a tu vezme někomu na místě život, aniž by ho kdy něco takového po celý dosavadní život, po celý ten osudný den napadlo. Jiný třeba položí nešťastně kladivo na okraj zdi a v okamžiku je dokonáno neštěstí. Lékař může být přesvědčen, že vybral to nejlepší řešení, může být spokojen se svou denní prací, může si říci: Dnes jsem opět pomohl jednomu člověku v jeho trápení. Odejde domů a během noci mu zazvoní telefon, že jeho pacient zemřel. Kdo tyto lidi usvědčí ze zlého úmyslu? Ani trocha lstivosti, ani špetka vůle nebyla vynaložena, aby zmizel jeden člověk, stvořený k obrazu Božímu. A přece se stalo. A přece každý ví, že na těchto lidech leží hrozná vina a nejvíce si to ovšem uvědomují oni sami.

Jak jsem tedy už řekl, člověk má větší moc, než jakou by dokázal zvládnout, než jakou by vůbec chtěl. Žijeme v přesvědčení: Pokud nebudu nic zlého chtít, nic zlého se nestane. Mám v zásadě dobrou vůli a tak přece nemohu nikomu uškodit. Ale to je jen mámení, jen iluze. Ve skutečnosti jsme na tom jako děti, které někdo posadil za řízení stotunové lokomotivy. Takovému dítěti se možná může podařit projet bezpečně celou tratí. Ale šance, že cestou způsobí nějaké neštěstí, je mnohem větší.

Znovu si připomeňme ta závažná slova Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila. Člověk si v zahradě Eden vybral, že chce znát, vládnout dobrým a zlým jako Bůh. Bůh přijal tuto jeho volbu, Bůh dovoluje člověku, aby mohl dělat dobré i zlé, když toto člověk chtěl. Ale člověk tuto moc vůbec nezvládá. Nevládne úplně svým činům. A přesto je za ně před božím Zákonem plně odpovědný. Člověk chce vládnout dobrým a zlým. Ale neumí to. A přitom dobré zůstává dobré a zlé zůstává zlé.

A přece, znovu si připomeňme, Bůh vidí, že věci jsou složitější. Jen Bůh dokáže rozeznat, že někdo udělal něco neúmyslně. Jen Bůh smí člověka vytrhnout z pozemské spravedlnosti. Ale tím pozemskou spravedlnost neruší. Kdo zabil, ten se již na zemi nezbaví vědomí, že zabil. Taková věc se nedá zapomenout, smazat. Ta může být zapomenuta a smazána jen u Boha, v jeho nebeském království, které teprve přichází. Na zemi však vina zůstává.

Možná v nás však teď hlodá otázka: Jak to, že Bůh dopustil, že u někoho jeho moc nad dobrým a zlým způsobila tragédii? Takových lidí je přeci jen velmi málo. Proč jenom tato hrstka má v hrůze hledět na propastnou hloubku lidské svobody? Odpovídám: Tito lidé nejsou tak výjimeční, jak by se mohlo zdát na první pohled. Jen jsou u nich strašné konce lidské svobody lépe vidět. Je u nich lépe vidět to, co mají s námi se všemi společné. Proto je spíš velká Boží milost, že činy většiny z nás nemívají tak hmatatelné výsledky. Každý z nás je v životě neřízenou střelou; každý z nás kolem sebe působí neštěstí a zmar, jen to sami tak jasně nevidíme. Ti, kterým jsme ublížili, to však vidí jasně.

Není totiž jen jedno přikázání Zákona. Čteme též: Kdo uhodí svého otce nebo matku, musí zemřít. Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít. Kdo zlořečí svému otci nebo matce, musí zemřít. Tu již nemáme lidi tak jednoduše rozdělené na dvě nestejně velké poloviny. Lidí, kteří uhodí otce nebo matku, je pořád docela málo. Rozhodně takové věci nezaznamená soud a tedy ani noviny, takže se o nich nedovídáme. Zlořečení otci nebo matce je už ale docela běžná zkušenost dospívání. A že si člověk pro sebe někoho ukradne? To je každodenní zkušenost rodičovství, manželství i přátelství. Když nás naše vlastní dítě uhodí, když nás prokleje, neumřeme celí. Ale něco v nás jistě natrvalo umře. Už to nikdy nebude jako dřív. Když nám naši rodiče ukradnou kus života, třeba svým chováním nebo svou přísností, také v nás něco zemře. Podobně, když nám kus života všemožným způsobem vezme třeba náš manžel nebo manželka. A jako umřelo něco v nás, i ten, kdo nám to způsobil, pro nás alespoň z části zemře. Už to nikdy nebude jako dřív.

Ježíš Kristus nám na Bohu vyprošoval odpuštění i s rukama přibitýma na kříž. Skrze něj dokážeme nahlédnout některé věci z božího pohledu. Když nám někdo zle a nenávratně ublíží, dokážeme si říci: On to tak nemyslel. Říci si to dokážeme, skutečně to tak cítit však jen málokdy. A tak pro nás lidé, kteří v nás něco zabili, jsou také částečně mrtví. Můžeme si říci jen: Pro mne už tak docela nežije. Ale žije v Božím útočišti. V odpuštění, které dává Bůh skrze Krista, žije již zde na zemi. Na konci časů bude již žít bez vin, bude žít i se mnou a já s ním. Nyní to však není úplně možné.

Řekl jsem: Můžeme si říci jen toto. Ale ono to není tak málo. Jsou totiž dvě věci: K někomu na zemi už prostě nemůžeme najít takovou cestu, jaká byla dřív. Tak to prostě je. Máme útěchu v Zákoně, protože Bůh sám řekl: Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Musí zemřít, jinak to ani být nemůže. A člověk se lépe smíří s věcmi, o kterých ví, že jinak být nemohou. Bůh nás tak utěšuje dvojím způsobem:

Svým Zákonem, který nás utvrzuje ve spravedlnosti. Tento Zákon nám také někdy dává za pravdu, když se domníváme, že něco neodpustí ani Bůh. Ano, je psáno: Když se však někdo opováží lstivě zavraždit svého bližního, vezmeš ho i od mého oltáře, aby zemřel. Bůh není slabý a není to Bůh, kdo oslabuje spravedlnost. Není to Bůh, kdo by dával příležitost těm, kteří se mu vysmívají. Jen my lidé nikdy nedokážeme úplně na jistotu říci, u koho by i Bůh souhlasil s naším odsudkem. Proto si nemůžeme být úplně jisti v zatracení žádného člověka, o každém je třeba mít naději, i když někdo jistě zatracen bude.

Ale nad to přichází útěcha v Evangeliu, které převyšuje všechnu pozemskou spravedlnost. Které jediné je celou pravdou o člověku. Celou pravdou o tom, že jsme prostě některé věci vůbec nechtěli udělat, nechtěli způsobit. Že jsme v něčem nad sebou vůbec nevládli. To nám umožňuje, aby pro nás nikdo z našich blízkých nezemřel zcela. Doufáme pevně: Nyní žije v Božím útočišti, jednou k sobě zas najdeme cestu. A ovšem, nejvíce, utěšuje i nás, jako viníky. My víme, že jsme mnohým nevratně ublížili. K nim už nyní cestu najít nemůžeme. Ale sám Bůh se nás v Ježíši Kristu ujal ve svém útočišti, v království Božím. Zde žijeme jako uprchlíci před spravedlivým hněvem Božím. Odtud na konci času vyjdeme do nového Jeruzaléma, prosti všech vin. A co v nás i ve druhých zemřelo, povstane k životu bez konce. Maranatha! Přijď, Pane Ježíši! Amen